Článek
Nebudu vás nudit sáhodlouhou ódou na bezesné noci a horu jednorázových plen. To už jste četli stokrát. Dneska si posvítím na mnohem zákeřnější hrozbu. Dětskou mluvu, která pomalu, ale jistě likviduje mou schopnost vykoktat souvislou větu.
Ano, vím, co si myslíte. „Tatínek si hraje se svým dítětem, jak roztomilé!“ No jasně, roztomilé to je, hlavně když po patnácté opakujete „tů-tů“ na každé projíždějící auto. A to nemluvě o tom, že můj slovník se smrskl na úroveň jeslí. „Dobrou chuť“ je passé, teď frčí „mňam mňam“. A zapomněli jste poděkovat? Nevadí, vždycky tu máme "kují"!
S manželkou už spolu komunikujeme výhradně v dětské mluvě. „Dneska jsem koupil nové šatičky,“ oznámím jí s pýchou v hlase. „Super, prdelko,“ odpoví s vážným výrazem a dodá: „A co kočička? Papala?“ V tu chvíli si říkám, jestli náhodou nesním a neocitl jsem se v paralelním vesmíru, kde se panenky zdraví „dobrý den“ a děti chodí do práce.
Jo, pánové, přiznejme si to. Pomalu, ale jistě blbneme. Nebo se aspoň tak cítíme, když se s kámošem (tatínkem) snažíme dát dohromady větu bez použití slov jako „haf-haf,“ „sím“ a „kují.“ A naše ratolesti? To jsou mistři Yoda v dětské verzi. Ve dvou letech už sypou slova z rukávu, i když občas tak krkolomně, že by i Dalí zatleskal. A my, pyšní tatínci s IQ tykve, tyhle „perly“ s láskou večer u piva papouškujeme.
I když občas nevím, jestli mluvím česky, nebo jestli jsem se náhodou nenaučil nějaký prapodivný jazyk hraček, jedno vím jistě. Tahle jazyková apokalypsa s sebou nese i pořádnou dávku zábavy. A kdo ví, třeba se tahle „dětská“ stane novým hitem. Možná se brzy budeme všichni zdravit „čau prdelko“ a loučit „pac a pusu“. Moment. To už se děje, ne? Čágo belo, šílenci! Jéžiši! Blbneme všichni.
