Článek
„Tebe nemám ráda. Chci maminku.“
Taková malá věta. Jen pár slabik. Ale zato přesná jak tupá rybička mezi žebra. A moje pětiletá dcera tuhle větu říká s takovou samozřejmostí, jako když si objednává kakao.
Nevím, jak jste to měli vy, ale já jsem si vždycky myslel, že tatínkové jsou pro malé holčičky tak trochu hrdinové. Taková směs Spidermana, horolezce a velkého plyšového medvěda. Jenže u nás doma jsem spíš… technická podpora. Případně obsluha popcornovače, odborník na školkové úkoly a jedinečný tvůrce zázraku, zvaného pizza.
Maminka je slunce, duha, objetí a Nutella. Maminka je všemohoucí kouzelnice, co rozumí panenkám, ví, jak má vypadat princeznovská čelenka, a hlavně – nezakazuje pohádky, když je čas jít spát.
A aby bylo ještě hůř. Princezna se naučila od maminky upomínat tatínka. Jen ona přesně ví, kdy mám vyměnit flekaté tričko, jak se správně čůrá na záchodě a kterou pastou si mám vyčistit zuby. A to nemluvím o permanentním dohledu nad špinavým nádobím a jeho náležitém odkládání do myčky. Už zbývá jen nauka o dokonalé přípravě kávy pro maminku a mám to kompletní.
Pět let. To je věk, kdy se z některých holčiček stávají malé psycholožky. Ať už vědomě, nebo ne, umí zacílit přesně tam, kde to štípne. Třeba když si večer sednu na gauč a slyším: „Tam si lehne máma a já!“
A přitom se snažím. Dělám ten obličej, co ji vždycky rozesmál. Nabízím čtení pohádky – teda ne té dlouhé o poníkovi, ale té zkrácené, chlapské verze, kde je jasný začátek, prostředek i konec v pěti větách. Snažím se být zábavný, kreativní, a když je nejhůř, tasím zbraň nejvyšší – „co kdybychom si dali tajný popcorn?“
Chvilka váhání. Pak zvedne hlavu od plyšáků, zadívá se na mě se vší tou pětiletou důstojností a poví: „Ale maminka by mi ho nasypala do růžové misky. Tys vzal modrou.“
Těžko se pak bránit dojmu, že moje role se zužuje na „zabavit dítě, než dorazí maminka“. Jsem něco jako čekárna u zubaře – nutná, ale neoblíbená.
Jasně, vím, že je to fáze. Že děti testují, hledají hranice, zkoušejí, kdo se rozbrečí dřív – tatínek, nebo plyšový slon. Ale někdy by fakt stačilo slyšet „mám tě ráda“ aspoň jednou týdně. Klidně šeptem, mezi zubní pastou a ponožkou pod gaučem.
Někdy přemýšlím, jestli jsem nebyl v minulém životě… třeba topinkovač. Pořád se po mně něco chce, ale v momentě, kdy se něco připálí nebo vyskočí, všichni jen krčí rameny. „To tatínek…“
Ale pak přijde moment. Většinou úplně nečekaně. Jdeme po chodníku, ona klopýtne, já ji chytím za ruku – a ona ji nepustí. Drží. Jen tak. Bez řečí.
Anebo večer, když už konečně spí, najdu na polštáři toho plyšáka, co ho ráno táhla s brekem do školky. Teď jej mám já. Sice nebrečím, ale vím, že mi tím říká: „Pohlídej mi ho do rána. Bude v bezpečí, jako já.“
Další informace k tématu:
