Článek
„Tati, proč se celou cestu usmíváš?“ ptala se dcera při výletu do Terčina údolí. „Pamatuješ si, jak jsem psal tu pohádku na blog o tobě a pizze? No, vzpomeň si! Zlobila jsi a povídala mi, že mě nemáš ráda, když jsem tě okřiknul,“ povídám s funěním při chůzi do kopce.
„Ale já ti nikdy neříkala, že tě nemám ráda!“ kňourla potichu. „Ne? A když já nebo maminka po tobě něco hodně chceme, nebo já na tebe houknu, že zlobíš? Aha?“
„No, trošku,“ pípne. „Co je to trošku? Trošku nás nemáš ráda? Nebo jsi trošku nazlobená?!“ ucedím, máchaje si nohy v potoce, který lemuje celou trasu. To už si ke mně princezna přisedla, strčila nohy do vody, hladila jimi ty moje a povídá: „No, naštvaná. Trošku. A co jsi psal v té pohádce? To byla jako ta o Karkulce?“
Unavené nožičky
„Ano. Jako o Karkulce, ale upravená podobně, jako ti vyprávím já. Ne ta z knížky. Ta z knížky je přeci po pár přečteních nuda. Sama to říkáš, ne? Trošku vytuníme Karkulku a její košík, vlka naučíme ráčkovat a babička běhá maraton. Dospěláci tomu říkají nadsázka.“ Snažím se vysvětlit, jak nejlépe mohu pětileté holce.
„Nadšáška? To je něco se šaškem? Víš, jako ten v pohádce o Večernici,“ vesele žvatlá a už vůbec nemyslí na to, jak mi říkala: „Nemám tě ráda.“ Děti! Ty se mají. My dospělí to těžko rozdýcháváme a ještě hůř čteme na internetu. Jakmile čteme o „nevhodném“ chování dítěte, hned za to může maminka či tatínek. Holt v každém z nás je udatný psycholog, který vidí každému do rodinného talíře.
„Ne, zlatíčko. Nadsázka. To je takový druh pohádky, kde pan spisovatel trochu zveličí příběh pohádky, aby se děti, nebo ti, co pohádku budou číst, zasmáli a pobavili. Jako když babička z Karkulky doma cvičila s činkami. Vzpomínáš? Ale trošku máš přeci jen pravdu. Tatínek v té pohádce ze sebe schválně dělal kašpara.“ Usmívám se a mrknu na ni.
„Hm. Tak jo. Ale proč se usmíváš ty?“ diví se malá trapička a nenechá mne odejít od tématu. Je to prostě chytrá horákyně.
„Tak jo, potvůrko. Když jsem pohádku napsal, hodně lidí pod ní napsalo spoustu a spoustu věcí, které by se tobě ani mamince nelíbily. Vůbec nepochopili tu nadsázku, jak jsem ti o ní povídal. Viděli jen hubatou holku, zlou panímámu a tátu podpantofláka!“ odpovídám s tím, že jsem dostatečně vysvětlil své pobavení. „Tatínek se baví tím, kolik je u nás ‚chytrých‘ a ‚vševědoucích‘ lidí, kteří si z jedné pohádky udělají ‚tu svoji‘ pohádku. Tomu bys asi nerozuměla. Možná až budeš starší.“
„Hm. Hm. A dáš mi to jablko?“ vypálí z úplně jiné strany.
„Ach jo. Tady máš. A co ten toust? Dáš si? Nemrznou ti ty nohy?“ povzdechnu si, vstávám od vody a jdu pro jablko.
Koukáme, jak si nějaká slečna, v plavkách dražších než naše auto, jde hrát po vodopád na „Modrou lagunu“. Je to sice naučná stezka, všude plno dětí a unavených tatínků, ale to ji neodradí. Proč taky? Zakázané to není. Unavené a zpocené maminky jí propichují na dálku vším, co mají po ruce. Tatínkové taky. Ovšem úplně z jiného důvodu. Já si jí všiml až cestou pro toust. A opozdil jsem se.
Modrá laguna
„Tati, kde je to jablko?“ volá trpitelka.
Chroupe jablko, kouká zamyšleně na toust a najednou vyhrkne: „Co je to podpantoflák?“
Usměju se: „To už je, kočičko, úplně jiná pohádka. Ale až ji napíšu, dám vědět. Lidu vševědu taky.“
„A co vy, jaké máte rádi pohádky?“
Informace od nadsázce:
