Článek
Občas si zanadávám na vládu.
Občas na práci.
Občas na souseda.
A někdy dokonce i na manželku.
To už je prostě taková moje povaha. Když se naštvu, tak kleju. I sprostě. Nejsem hrdina odboje ani profesionální revolucionář. Jsem jen obyčejný fotřík, který občas ventiluje páru. A jak známo, papiňák bez ventilu končí výbuchem. Já končím maximálně zvýšeným hlasem a studenou večeří.
V práci s kolegy řešíme geopolitickou situaci. Uprchlickou krizi. Inflaci. Války. Volby. A otázky typu:
„Co je vlastně rasismus?“
A taky: „Jsem rasista, když mi nechutná černý rybíz?“
Těch témat probíhá moc. Někdy až příliš. A vždy je u toho němý svědek.
Chytrý telefon.
Leží na stole. Displejem dolů. Nenápadně. Jakoby nic.
Ale všichni víme své.
Někdo říká, že nás poslouchá. Někdo tvrdí, že to je nesmysl. Já nejsem konspirační teoretik. Ani nepřítel státu. Jen ajťák, který trochu tuší, jak věci fungují. A právě to „trochu“ je nejhorší. Protože člověk ví dost na to, aby nebyl klidný, ale ne dost na to, aby byl opravdu paranoidní.
Takže sedíme u oběda, probíráme světové dění a já občas vypustím větu, která by při vytržení z kontextu zněla jako začátek policejního spisu.
„Tohle by chtělo radikální řešení.“
„Tohle dlouho nevydrží.“
„Takhle se stát řídit nedá.“
A pak se podívám na ten telefon. On na mě ne. On nic. Jen tiše leží.
Ale já vím, že tam je.
Nejsem blázen. Nepřelepuju kameru izolepou. Nenastěhoval jsem se do lesa. Nezrušil jsem internet. Mám rád technologii. Miluju technologie. Jen občas přemýšlím, kdo všechno miluje mě.
A tak jsem si vytvořil malý rituál.
Po každé „ožehavé“ debatě vezmu telefon do ruky. Přiblížím ho k ústům. A klidným hlasem pronesu:
„Rozhovor byl míněn v žertu. S názory mých kolegů zásadně nesouhlasím.“
Někdy přidám:
„Podporuji ústavní pořádek.“
„Mám rád demokracii.“
„Daně platím včas.“
Kolegové se smějí. Myslí si, že si dělám legraci.
Já taky.
Asi.
Možná.
Podívejte, já vím, že pravděpodobnost, že někdo sedí v nějakém šedém bunkru a analyzuje moji obědovou debatu o černém rybízu, je mizivá. Ale kdyby náhodou… chci být za toho rozumného.
Představte si ten přepis.
„Subjekt A: ‚Tohle by chtělo radikální řešení.‘
Subjekt B: ‚Inflace je šílená.‘
Subjekt A následně do zařízení: ‚Rozhovor byl míněn v žertu.‘“
Ten analytik si musí říct:
„Tohohle si škrtni. To je jen ajťák.“
Možná jim dokonce usnadňuju práci. Možná jsem jejich oblíbený případ. Ten, co se sám koriguje. Ten, co si po každém výlevu dá veřejnou omluvu do mikrofonu.
Někdy to dotahuju dál. Když si doma zanadávám na vládu, telefon leží na stole. Já projdu kolem a jen tak mezi řečí utrousím:
„Byla to nadsázka.“
Manželka si myslí, že mluvím na ni. Nemluvím. Mluvím na systém.
Největší paradox je, že mě vlastně uklidňuje představa, že by mě někdo poslouchal. Protože kdyby mě opravdu někdo poslouchal pravidelně, musel by vědět, že jsem naprosto neškodný. Že můj největší zločin je přepálená ironie a občasné přetažení hlasu při rodinné debatě o vynesení koše.
Možná právě technologie z nás dělá slušnější lidi. Vědomí, že někde může být digitální ucho, nás nutí brzdit. Formulovat věty opatrněji. Méně řvát. Méně plivat jed.
Když jsem byl mladší, nadával jsem bez filtru. Dneska mám filtr. Jmenuje se mikrofon.
Nechci žít ve strachu. Nechci být paranoidní. Ale nechci být ani úplně naivní. A tak jsem si našel vlastní rovnováhu. Mezi humorem a opatrností.
Možná je to celé absurdní. Možná je to jen další způsob, jak si dělat srandu z doby, ve které žijeme. Doby, kdy máme v kapse zařízení výkonnější než počítače, které kdysi řídily vesmírné programy – a používáme je hlavně na posílání memů a hlasových zpráv.
A já do něj občas šeptám uklidňující prohlášení pro případného posluchače.
Pro jistotu.
Kdyby náhodou.
A pokud mě právě teď někdo poslouchá, rád bych na závěr uvedl:
Tento článek je míněn v žertu.
S názory svých kolegů zásadně nesouhlasím.
Mám rád černý rybíz.
A podporuji ústavní pořádek.
Jen tak pro jistotu.
