Článek
Je až nesnesitelné sledovat některé nezdravě starostlivé rodiče, jak se úzkostlivě snaží uchránit své ratolesti před sebemenším škrábnutím. Na dětském hřišti je poměr dětí a rodičů téměř vyrovnaný. Stačí, aby jedno dítě nechtěně rozbilo druhému bábovičku, a už se jeden rodič dere do křížku s druhým. Je to absurdní divadlo!
Když jsme tedy my dospělí schopni si vzájemně lustrovat obličeje dlaněmi, proč bychom tu možnost nedopřáli i dětem? Představte si to. Dětské wrestlingové pískoviště. Dejme jim do rukou lopatičky a ať si své spory vyřídí samy. „Dej mu, Pepíku! Flákni ho, Aničko!“ zní možná drsně, ale není to nakonec logičtější než naše přehnané reakce? Vždyť volat záchranku kvůli každému kýchnutí, upadnutí nebo zrnku písku ve vlasech je přece mnohem absurdnější.
Přiznávám, že jsem se dříve také choval podobně. U prvního kluka. Ale to už je minulost. Poučil jsem se a přehodnotil své priority.
Učím své děti, jak používat mozek a končetiny. Když chtějí lézt na strom, tak je to naučím. Nezakazuji. Stejně tam polezou, a když to nebudou umět, spadnou. Chráním je před jimi samými. Neví, kde mají limity, tak jim pomáhám nalézt je tím, že s nimi zkouším, co dokážou. Místo: „Nelezte tam, spadnete!“ řeknu: „Tak si to zkuste.“ Jdu s nimi a jistím je. A hele, ony tam nedosáhnou nebo nemají sílu. Poznají to ale samy. Děti mají mozek. Nechme je, ať ho používají.
„Proč za nimi pořád chodíte?“ zeptala se mě jedna maminka na hřišti. Během vysvětlování mé teorie, udělila dva zákazy, jeden příkaz a tři důtky svému i jiným dětem. „Nelez tam! Neválej se! Pojď se napít!“ křikla na svého synka. Na další dvě cizí děti pohoršeně vychrlila: „Neházej písek! Vrať mu bábovičku! Povídám, vrať mu bábovičku!!“ Nemělo smysl nadále pokračovat ve vysvětlování. S klukama jsem raději odešel. Nechtěl jsem taky dostat důtku.
Neprosazuji tu volnou výchovu. Naopak. Nastavit hranice a být důsledný je základ. Vím o čem mluvím. Mám dva kluky a jeden má ADHD. Jinak to s nimi ani nešlo. V rámci stanovených hranic jsem je nechával hledat, objevovat, chybovat, zlobit se, radovat i plakat. Vysvětloval jsem a korigoval. Někdy zbytečně hlasitě.
Proč jsem zvolil tento konfrontační a provokativní tón? Protože jsem už rozzlobený a mám toho plné zuby. Nedávno jsem byl s dcerou na lesním hřišti v Křivoklátu. Učil jsem ji poznávat houby, jedlé plody a alespoň trochu rozlišovat stromy. Netrápil jsem ji dlouho a šli jsem na prolézačky. Složení osazenstva bylo od pohledu zajímavé. Babička, dědeček, maminka, tatínek a asi tříletý chlapeček. Všichni čtyři kolem něj poskakovali. Neuvěřitelné. Dcerka se rozeběhla ke klouzačce, na štěrku jí uklouzla noha a upadla. „Máš krev?“ optal jsem se okamžitě. Nedal jsem jí šanci plakat. „Nemám,“ odvětila. Zvedla se, ometla a utíkala dál. Cizí babičku div nekleplo a živě s maminkou rozebírala mé chování.
To už moje třeštidlo vyběhlo po klouzačce nahoru a sápalo se na provazový můstek. Dcerka měla trochu strach, tak jsem ji zespodu podporoval a jistil. Babička to po chvíli nemohla déle snášet a šla mé dceři pomoct. „Děkuji, ale dcera to zvládne sama. Učíme se překonávat strach,“ povídám. Bez reakce. „Nesahejte na mou dceru, prosím!“ Zase nic. To už se začala přibližovat nasupená maminka a v závěsu oba muži. Nehrotil jsem situaci a nechal jsem to být. Po skončení záchranné akce jsem se paní zeptal, proč to udělala a… Nenechala mne domluvit. Takovou tirádu nesmyslů, obvinění a výhrůžek jsem dlouho neslyšel. Maminka nezůstala pozadu. Tatínek s dědečkem stáli schlíple opodál, rudí až na zádech. Ten stud jsem jim nezáviděl.
Naštěstí se dcerka opodál věnovala dřevěné veverce a neposlouchala. Využil jsem situace a eskaloval konflikt. Obrátil jsem se na dědečka a povídám: „Můžete, prosím, manželce nasadit náhubek? Bojím se, že mne kousne a já nejsem očkován proti vzteklině!“ Hlášku jsem kdysi někde slyšel a s gustem ji použil. Oběma chlapům zacukalo v koutcích a dámy šokovaně zíraly. Zavolal jsem na dceru a odešel středem. Ještě dlouho jsem za sebou slyšel láteření, které mne hřálo u srdce.
Tak teď víte, proč to píšu a jak to píšu. Omlouvám se za ten tón, ale byl nutný k pochopení situace. Zcela úmyslně jsem vás provokoval. Vás, příliš starostlivé rodiče. Je mi jasné, že je každé dítě jiné a potřebuje „to své“. Každý rodič je jiný a taky potřebuje „to své“. Nelze v tom paušalizovat. Zkuste ale popřemýšlet, zda je „to vaše“ vhodné i pro vaše dítko. Nechte své ratolesti rozbít si koleno a zase vstát. Nechte je objevovat a zkoušet. Děti jsou chytré. Nechte je svou chytrost a šikovnost ukázat.
Doporučení: Mějte silné nervy a po ruce dobře zásobenou lékárničku. Koukněte na přiložená videa. Není úžasné pozorovat děti, jak zkoumají svět?
Kluci jsou prostě kluci
Princezna je průzkumnice
