Článek
Zase mi volal kluk, že je v maléru. Nekřičím, snažím se ho uklidnit a ptám se, co se stalo. Snažím se zachovat chladnou hlavu, i když vím, že mě čeká další z těch rodičovských momentů, kdy se člověk musí tvářit rozumně, i když se mu v hlavě točí kolečko s nápisem „co to zase sakra vyváděli?“.
Průšvihy mých dětí na základní škole mi nedělají žádné vrásky. Já sám jsem patřil mezi nejzdatnější hříšníky, kterým se vlepovaly do žákovské 3–4 listy na poznámky. Kritické články typu: „Směje se mi za zády a myslí, že ho nevidím. Vyrušuje! Vyluzuje neartikulované zvuky při hudební výchově,“ se staly každodenní součástí informační kampaně, kterou vedli soudruzi vyučující s mým otcem. Občasné fyzické nedorozumění kvůli céčkům či banánové bitvy před školní jídelnou zpestřovaly jednotvárnost informací ze školy. Absenci fantazie při psaní poznámek nahrazovali občasníky, které obsahovaly pozvání k soudružce ředitelce. Když jsem to přehnal, následovala od otce přímá zpětná vazba.
Mám tedy pochopení. Proto mě nejvíc zarazilo, proč mi syn volal. Nebyl zraněný, ani nikoho nezranil. Jen byl jedním z těch, kteří se podíleli na hloupém nápadu „s něčím si házet“. Kamarád se lehce poranil sám. Ano, stalo se to při hloupé hře, ale nikdo ho nenutil. Přesto měl můj syn panickou hrůzu z toho, že bude obviněn ze šikany, ublížení na zdraví, pokusu o vraždu, nebo možná z vlastizrady. Dobře, přeháním, ale… jsou takové obavy od žáka základní školy na druhém stupni normální?
Když jsem byl kluk a někdo si při klukovinách natloukl, řešilo se to krátkým: „Neřvi, nebo ti doma ještě přidají!“ Dnes se spustí lavina vysvětlování, hledání viníka, prevenčních opatření a v horším případě trestních oznámení. Kde se stala chyba? Přeháníme to s hledáním viny? Nevyvoláváme v dětech až chorobnou úzkost z jakékoli chyby? A hlavně – neničíme jim tím dětství?
Vzpomínám si, jak jsme jako kluci skákali z houpaček, jezdili na kolech bez přileb a lezli na stromy, ze kterých jsme někdy spadli. Nějaké odřené koleno nebo naražený loket byla prostě součást hry. Rodiče to brali jako normální věc – „příště si dej pozor, ať se nezrakvíš“. Dnes? Stačí špatně šlápnout a už se spekuluje, kdo za to může. Škola? Spolužáci? Rodiče?
Chápu, že je důležité chránit děti a učit je zodpovědnosti, ale neproměnili jsme je spíš v malé neurotiky? Jak mají získat odvahu zkoušet nové věci, když mají pořád strach, že udělají chybu? A co hůř – že za ni budou potrestáni? Nebereme jim tím možnost učit se přirozeně, metodou pokus–omyl?
Děti musí vědět, že pravidla existují a že jsou důležitá. Ale stejně tak by měly vědět, že občasná hloupost nebo chyba není konec světa. Že se dá poučit, napravit a jít dál. Možná je načase přestat je tolik chránit před světem a spíš je naučit, jak v něm chodit. Jinak se jednoho dne dočkáme generace, která se bojí i sama nadechnout.
Nicméně. Klukovi jsem domluvil, udělal ty, ty, ty a poděkoval za informaci. Večer vyhrabu starou žákovskou a předvedu mu, jak má vypadat správný průšvih.
Související informace:
