Článek
Pan syn přišel v 17.00 s požadavkem na upečení šesti hamburgerových bulek na školní piknik. Pro upřesnění dodal: „V 18.00 jdu cvičit a potřebuji je na zítra.“
Je mu čtrnáct a puberta mu sedí za krkem jako balvan, který každých několik minut spadne na nic netušícího rodiče. Nebo kantora. Vzhledem k zastydlé pubertě, která mi též sedí v týle, jen o něco déle, jsem se naučil uhýbat těmto nenadálým útokům. Vyslal jsem svůj vlastní blok pubertální žuly do útoku: „Kamaráde, bulky jsou kynuté. Potřebuješ aspoň 45 minut na kynutí a 20 minut na pečení. Nemluvím o hnětení těsta. Jak to chceš do šesti stihnout?“
„Já jsem myslel, že mi s tím pomůžeš,“ odvětí vychytralou manipulací, jež brnká na mé starostlivé rodičovské já. Smůla. Manipulace těžce narazila na mužskou lenost, kterou jsem si vnitřně odůvodnil jako výchovný počin. Lišácky jsem se usmál a vrátil úder: „Synáčku, když chceš machrovat, musíš makat!“ Žula rozdrtila balvan, kuchař amatér se sebral a se vztyčenou hlavou odkráčel trápit tělo činkami. Musí přeci vypadat namakaně.
Zželelo se mi jeho pokořené pýchy a omrknul jsem na lince odložený recept. 220 g mouky na 6 bulek? Není to málo? Na 4 pizzy používám půl kila. No nic. Budu laskavý otec a usnadním mu práci. Zase!
Za hodinu a půl jsem z trouby vyndal 6 krásných, kulatých pinpongáčů. Myslím, že by na všechny stačilo 200 g masa. Holt budou mít „miniburgery“ a já ušetřím.
V sedm hodin nakráčel posílený svalmajstr do kuchyně a začal lamentovat. Pohazoval balvanem sem a tam, puberta nás mlátila všechny vůkol. I na pětiletou ségru se dostalo. Dal se do vaření sám. Neodpustil jsem si rýpanec: „Bulky se pečou, ne vaří.“
Recept je prý naprosto správně, jen jsem ho blbě pochopil. „Je tam 300 g mouky na pět bulek,“ podotkl a vytáhl z kapsy pokračování receptu. Ano. Má chyba. Nedohlédl jsem do jeho kapsy o dva pokoje dál.
„Tati, jak mám rozdělit těsto na pět dílů. Tati, jak se dělá kvásek. Tati, proč to mám mazat vajíčkem? Máme sezam?“ Šlo to jako po másle.
Měl puštěný videonávod na YouTube, recept z webu a ještě vyžadoval „odborné“ rady od neschopného otce. Nakonec to zvládl.
Táhlo na desátou hodinu večerní, když přišel s dotazem: „Máme mleté maso?“ Ale že jde na to chytře, co? Udělá si bulky a sotva je dokončí, ptá se na maso. Má v tom systém. To už nebylo o pubertě. To jsou geny po otci. Je to rejpal z povolání.
Jistě že ho koupil předem s kamarády. Chtěl se mi prostě pomstít za odmítnutí. Začal jsem funět jako parní válec, to však již vytahoval balík masa z lednice a potutelně se usmíval.
I tak jsem mu pomohl. Jsem měkkota. Maso připravil sám, ale navážit a naporcovat jsem musel já, v rámci zachování duševního zdraví a čisté kuchyně.
Ráno sbalil do obrovské tašky připravené pochutiny, kontaktní gril a půl kuchyně „drobností“. Měl to opravdu těžké. Házel po mně psí oči.
Zatvrdil jsem své srdce i tvář: „Když chceš machrovat, musíš makat.“ Užij si to, milý synu.
Poznámka: Nikoho neotrávil a pubertální hambáč si pochvaloval i pan třídní učitel.
Hambáč
