Článek
Jako každý rodič jsem i já na začátku školního roku absolvoval třídní schůzky. A rovnou troje. V jednom týdnu! Naštěstí, v posledních letech, je začátek většiny z nich stanoven po skončení mé pracovní doby, takže ubyl problém s ukecáváním šéfa. Ano, vím, měl by mě pustit, ale většina z nás, co předstírají už 25 let práci, ví, že je rozdíl v teorii a praxi.
Na rozdíl od mých rodičů, pro které byly třídní schůzky utrpením, já se na ně vlastně těším. Ve škole jsem platil za průšviháře, takže si moc dobře vzpomínám na štěstí a téměř slzu v oku mého otce, když se v sedmé třídě vrátil ze schůzek a zrovna jsem byl bez maléru a dokonce bez třídní důtky. Když si to jako rodič zpětně vybavím, žehnám všem božským entitám za to, jaké mám děti a jaké mají učitele.
V úterý jsem vyrazil do školky. Mám tam čtyřletou čertici, která nezůstává nic dlužna této přezdívce. Pokud jste viděli pohádku Rebelka, tak víte, o čem mluvím. Dorazil jsem pozdě! Parkování stojí všude za starou bačkoru. Přítomná je paní ředitelka, zástupkyně a paní učitelka. Na pidižidličkách sedí a zaujatě poslouchají samé maminky a jeden tatínek, celý nesvůj z přesily něžného pohlaví. Očička se mu rozzáří, když se ukáže další bílá vrána v podobě mé maličkosti.
Už jsem podobných sedánků zažil mnoho. Pořád ty samé řeči a rady. Maminky způsobně sedí, valí oči na pedagogy a přikyvují, jakože přesně tohle je potřeba a přesně tohle ony dělají. Hm. Vím své. Taky jsem kdysi valil oči a přikyvoval. Koukám z okna na veverku a nejspíš připomínám žáka Olivu ze známého seriálu. Nechápejte mě špatně. Všechny tři pedagožky jsou skvělé, odborně na výši s mnohaletou praxí. Moji dceru zvládají levou zadní. Já mám holt „praxi“ v návštěvách třídních schůzek.
Několik mých praktických dotazů zapůsobí na maminky a rozproudí se čilá debata. „Jak máte vyřešen únikový plán při oznámení bomby ve školce?“ No nazdar! To jsem maminky zaskočil. Asi jsem považován za blázna, ale ten samý den bylo v našem městě hlášeno několik „oznámení“. Vyklidili asi šest škol a logistické problémy s vyzvednutím dětí byly enormní. Nemluvím o hysterických reakcích některých žáků a rodičů. Paní ředitelka je profík. Má vše zařízené a děti „vycvičené“. Ať mi nikdo netvrdí, že máme špatné školství. Za mě má školka jedničku s hvězdičkou.
Ve čtvrtek jdu na svou bývalou základní školu schůzovat dvěma synům. Sedmá a osmá třída. Schůzky začínají ve stejný čas, ale třídní učitelka mého staršího syna, která mě kdysi také učila, mi naštěstí promine mírné zpoždění.
Pan učitel třídní u mladšího vyzve přicházející rodiče, aby si vybrali místo k sezení podle přezůvek našich ratolestí. Nefunguje jim šatna, takže mají vše ve třídě. Neomylně, podle čichu, sedám do nalezené lavice a pantofle raději zakrývám taškou. Sedím sám. A jéje. Zase vyrušoval o hodinu a musí sedět bez kamaráda. Celý já! Vyslechnu novinky v pravidlech školy, několik dobře míněných rad a přijde to hlavní. Placení! Dar (dříve SRPŠ), škola v přírodě, výlet, exkurze. Vše si píšu do mobilu a případně rovnou platím.
Pan učitel je chlapík v plné síle. Akční otec i pedagog. Třídu plnou puberťáků zvládá s přehledem. Včetně mého syna. Nechápu, kde na to bere energii. Asi je to o povaze. Za mě opět výborná.
Důležité informace jsem nasál, omlouvám se a hajdy o dvě patra výš ke staršímu. Tam už je po schůzkách a paní učitelka na mě za katedrou čeká. Jakmile ji uvidím, vybaví se mi průšvihy mého mládí. Rozbitá vitrína, kružítko zapíchnuté v ruce, zdařilé karikatury na tabuli. Zajímalo by mě, na co myslí ona, když mě zahlédne.
Školní pravidla přeskakujeme a rovnou řešíme syna. V podstatě není co řešit. Oba víme, jak na něj, takže spíš než problémy probíráme jeho budoucnost a možná životní uplatnění. Znovu odcházím spokojený.
Tohle není agitka objednaná vládou. Píšu to rovnou a ušetřím práci rejpalům. Má kariéra žáka základní školy a nynější praxe mých dětí mi naznačuje, že školství je na dobré úrovni. Asi to bude škola od školy a hlavně o lidech. Možná mám prostě štěstí na pedagogy. Nedělám si totiž iluzi o chování mých dětí. Nejsou to svatouškové. Mají ale učitele, kteří umí a chtějí. Možná by stálo za to, aby se příslušné orgány zamyslely, jak tyto vlastnosti u pedagogů podpořit. Pedagogům spílající rodiče bych požádal, aby zapátrali ve svých vzpomínkách na své maléry. Třeba pak budou na paní třídní učitelku hledět s pochopením.
Po všech těch letech schůzování a poslouchání školních novinek si stále více uvědomuji, že to není o systémech, pravidlech nebo programech. Školství jako takové je v pořádku, ale co ho skutečně dělá nebo láme, jsou lidé. Mám štěstí na učitele, kteří rozumí dětem, věnují jim péči a trpělivost a tím jim pomáhají růst. Není to o tom, jestli je škola perfektní, ale o tom, kdo v ní učí.
Zdroj: Nejméně 50 třídních schůzek.
