Článek
Starostlivost manželek a partnerek nezná hranic. „Máš díru na tričku, nenos ho do práce! Kdy se naposledy praly ty džíny? Kup si novou bundu, děláš ostudu!“ To a mnoho dalších dobrých rad, otázek, příkazů a doporučení mnozí z nás slýchávají velmi často.
Když jsem dnes ráno slyšel: „Ty děravé trenky si neber! Jdeš k doktorovi,“ zarazil jsem se. „Jdu tam já, nebo ty?“ odpovím a snažím se najít neviditelnou díru na apartních trenkách známé anglické značky, které se holedbají reklamou na jejich nezničitelnost. Při té příležitosti zjistím, že je mám naruby. Angláni asi nemají rádi cedulky, na které spoléhám při stanovení správného směru a pozice. Potisk na vnitřní straně jsem při chvatném oblékání přehlédl.
Gentlemanský kryt intimních partií jsem obrátil do správné pozice a po chvilce hledání nalezel i nepatrný „větrací“ otvor, výrobcem nezamýšlený. Nacházel se v oblastech nanejvýš vhodných a dokonce praktických. Pro okolí téměř neviditelný, ne však pro ostříží zrak důstojnice domácí módní policie. Jak ho mohla vidět?
„Nebudeš dělat ostudu!“ odpovídá žena na můj dotaz. „Jdu tam s bolavým palcem. Svlékat se nebudu,“ podotknu, hledám ponožky a dodávám: „Má díra na zadku vliv na stanovení diagnózy?“ Loupne po mně očima a já doplním: „V trenkách, samozřejmě!“
To už pohledem metá blesky. Pětiletá dcera zkoumá své spoďárky, jestli tam nemá podobné větrání jako tatínek, a zklamaně ukazuje mamince, že ne. To už je na ni moc.
Provokativně pohladím dcerku a poznamenám: „Neboj, jednou bude.“
Očekávám hromy blesky. Ovšem manželka mě zná. Ví, že má doma vtipálka a rejpálka. Na tváři se jí objeví vlčí úsměv: „Jestli tatínek nesklapne, tak se mu maminka postará o další dírku. A nejen v trenýrkách!“ Zuje si pantofli a postaví se jak fotbalista před penaltou.
Z druhého pokoje se vypotácí postava s pyžamem na půl žerdi a škrábe se na obnažené části. V tu ránu mám dojem, že mamku odveze záchranka. Protočí oči, ale mlčí. Velmi nahlas mlčí. Čtrnáctiletý syn se zastaví, aniž by přestal ve své činnosti, a pronese: „Co je?“
Malá průzkumnice napodobí svého velkého bratra a začne se škrábat na své půlce. A pak, že děti přebírají vzorce chování rodičů.
Následně se „probourá“ z pokojíčku poslední kus rodinného pokladu. Nikde se neškrábe, nemá viditelnou díru na žádném oblečení, a dokonce se usmívá. „Dobré ráno, panáčku. Nemáš také nějakou vtipnou hlášku jako tatínek?“ rýpne si žena. Skoro dvoumetrový panáček zavrtí zmateně hlavou a jde si udělat snídani.
Rozeženu dav na chodbě a jdu si vyměnit intimní pokrývku. Doufám, že si toho pan doktor při prohlížení bolavého prstu všimne.
Nechám překontrolovat všechny své strany manželce a jdu si navléknout ponožky. Když se tak stane, ozve se z temného kouta naší třípokojové sluje dračí zavrčení: „Si děláš srandu, ne?“
Na pravém palci ponožky mám dírku!
