Článek
Já už opravdu nevím, jak nejlépe sdělit: „Děti nejsou z cukru. Dejte jim šanci naučit se učit. Nechte je spadnout, ať se naučí vstávat!“
Musíte sedmáka vozit do školy? Je potřeba jedenáctileté dceři nosit aktovku? Spíte v pokojíčku s dvanáctiletou dcerou, protože se bojí? Posíláte školní inspekci do školy, když se učitel zamračí na vaše čtrnáctileté robátko? Škodíte!
Chápu, že je dnes jiná doba. Je skvělé, že úmrtnost dětí klesá. Velmi oceňuji možnost kecat učitelům do jejich práce. Teda ve smyslu konzultace. I když mnozí z nás, rodičů, jim do toho opravdu kecáme. Víme totiž nejlépe, jak své dítko vychovat, vyškolit, naučit, provést životem. A jak mu nejlépe umýt zadek.
A co když ten zadek budete potřebovat v osmdesáti umýt vy? Máte pocit, že vám pomůže? Zajistí vám alespoň pečovatelku? A bude to vůbec umět?!
Kluk na vysoké škole prostě nemá čas si vyprat prádlo. Opravdu? Nebo to spíš neumí! Možná nemusí. Má mamku pečovatelku a otce „starostu“.
Maturantka svolá kompletní záchranný sbor, když na ni na ulici mrkne „chlípný úchyl“, ze kterého se později vyklube zamilovaný trouba.
Chápete? Děláme z dětí nemohoucí maňásky. A dost!
Já jsem ten otec rabiját, co bere svým dětem nočníčky a dudlíčky. Nutí je do školy chodit pěšky. I když je to, bože a OSPOD, odpusť mi, dva kilometry. A dokonce je nechá lézt na stromy. Ve městě! „Poškozují tím zeleň,“ povídá zasvěcená matka. „Spadnou a poraní si páteř,“ kárá starostlivý otec.
„Haló, synáčku, máš v plánu spadnout?“ volám do koruny. Kluk vystrčí hlavu: „A kterej?“ Pán se zarazí: „Vy tam máte dva? Jak je uhlídáte? Co když jeden spadne? Jak sundáte toho druhého?“ Malinko se zarazím a odpovídám: „No, sleze sám a půjde domů. Má klíče.“ Přednášku o dohledu nad dětmi již neposlouchám a podávám klukům pití. Takový jsem hodný táta.
To bylo, když chodili na první stupeň základní školy. Léta plynula a Rus vlítnul na Ukrajinu. Jak připravit děti na tohle? Zintenzivnit vedení k samostatnosti a třeba je naučit bránit se i jinak než klackem.
Příroda, čundry, výlety, chození na houby, dovolená „NO-ALL-INCLUSIVE“, vynášení koše, mytí nádobí, úklid WC… To je dobrý začátek.
A co je třeba naučit respektu ke zbraním a používat je? „Prosím? Rovnou volám OSPOD!“ jako bych slyšel mnohé z vás. Klidně zavolejte. Já i děti splňujeme veškeré státem stanovené bezpečnostní požadavky. To, že vám to připadá nevhodné či rovnou trestuhodné, je jen váš postoj. Respektuji ho.
Respektujte i ten můj. Chci dát svým dětem maximální šanci přežít v tomhle světě. A co vy? Nezkusíte to taky?
A klidně stačí obyčejná chůze do školy.
Doplňující informace k tématu:
