Článek
Dobrý večer všem, které nenechává lhostejné naše národní sebevědomí.
Dovolte mi odpovědět na diskuzi k mému prvnímu článku na Seznamu.
Rád bych uvedl věci na pravou míru. Předně, nejsem mladík, jsem ročník 1964. Takže jsem zažil normalizaci s jejím vymýváním mozku, jedinou správnou stranu, nedostatek toaletního papíru, masa a zboží obecně. Pocházím z rodiny, kdy máma byla dcera živnostníka, děda zaměstnával sám sebe a svého syna. Otec pocházel z chudých poměrů, ze třech dětí, kteří bydleli v jednopokojovém bytě v dělnické kolonii v Zastávce u Brna, druhý děda byl slévač, který za krize ve 30. letech odešel pracovat do Rakouska a tam se narodil můj otec a moje teta. Takže měli jako místo narození udávaný Wiener Neustadt, což bylo za socíku zdrojem mnoha pobavení na úřadech.
Omlouvám se všem, že jsem smíchal hrušky s jablkama, ale chtěl jsem hlavně rozproudit diskusi, což se myslím povedlo a děkuji všem, že až na vyjímky, byli celkem slušní. A prosím, nepozchybňujte moji inteligenci a názory, já nezpochybňuji ty vaše a vaši. Jde o souhrn zkušenosti a světonázoru.
Kdo mi vyčítal, že straním komunistům a že jsem socialismus nezažil, toho mohu ubezpečit, že ani jedno není pravda. Do strany jsem byl lanařen v práci, náš odbor měl jen jednoho komunistu a byli jsme tím nejhorší odbor fabriky. Ten jeden komanč byl ten nejodpornější chlap, podvodník, zloděj, nefachčenko a hochštapler schovávající se za stranu, mlátící svoji ženu a děti, na odpolední směnu chodil max do 17. hodiny, pak šel do sauny a vrátil se ve 22 hod. si píchnout. Když ho revizor načapal bez lístku, snažil se přes stranu vše zamést pod koberec, když zkazil výrobek, házel vinu na druhé. A já byl doma trochu ve schizofrenním postavení, mezi mámou, která jako dcera živnostníka byla zvyklá postarat se sama o sebe a tátou, který pocházejíce z nuzných poměrů věřil v lepší příští pod vedením KSČ. I strýc byl přesvědčený komunista a teta měla za manžela vojáka z povolání. Přesto si troufám tvrdit, že tito byli komunisty z přesvědčení, snažili se zlepšovat život obyčejným lidem a nikomu neuškodili a nikoho neudali. Otec byl dokonce v roce 1968 zvolen do závodní rady, což mu za normalizace vyneslo vyhazov z KSČ. Oba bratři, otec i strýc byli zároveň velkými vlastenci a sokoli. Otec dokonce po válce (byl ročník 1924) nastoupil vojenskou službu a zúčastnil se vyhánění banderovců ze Slovenska. Jeho vlastenectví šlo tak daleko, že když jsme se s mámou smáli parodii písničky Ta naše písnička česká, od Palečka a Janíka (Ta naše škodovka česká), hrozně nás seřval a smrtelně se urazil. Moje babička z otcovi strany byla příšerně úzkostlivá, za což asi mohlo to, že o manžela přišla velice brzy, děda zemřel jako slévač na tuberu, pak se měla sama se třemi dětmi co ohánět. Babička ze strany matky naopak byla jednou z dcer hajného, pocházela z pěti sourozenců, stejně jako její manžel. Byla pro každou špatnost se svými vnoučaty a my ji za to milovali . A v takové rodině jsem vyrůstal. Moje dětství ovlivnily kreslené seriály Tom a Jerry, u nás nazývaní Pišta a Fišta, O klukovi z plakátu, Rychlé šípy, kde jsem se šíleně bál masky Široka, večerníčky Pohádky ovčí babičky a pohádky se Štěpánkou Haničincovou.
V osudném roce 1968 jsme jeli na odborářskou rekreaci vlakem do Jugoslávie. Hádejte kdy? Ano, v srpnu. Takže si pamatuji, jak táta se slzami v očích poslouchal ráno 22.8. rozhlas hlásící naši okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Všichni nás tehdy litovali a západní Němci, kteří s námi bydleli na penzionu, nám nabízeli, ať emigrujeme do Německa, že nám v začátcích pomůžou. Já jako dítě dostal od jugoslávských kluků jako dárek masku, šnorchl a ploutve. Babička, která byla s námi poprvé v životě u moře nadšeně souhlasila, že dědu dostane k sobě do zahraničí přes Červený kříž, máma byla také pro, jen otec jako vlastenec řekl, že v těžké době se vlast neopouští a tak jsme se jako první vlak opět puštěný do Československa vrátili.
A teď si představte, že za mnou přišli po vyučení soudruzi z buňky KSČ, že znají moje studijní výsledky a jsem vhodný kandidát strany. Jako odchovanec normalizace jsem nevěděl, co udělat. Byl jsem horlivým čtenářem Foglara, Čapka, Flose, Batličky, ti všichni komunismus nemuseli. Otec mě ve členství podporoval, máma byla zásadně proti. Naštěstí mi dali dva dny na rozmyšlenou a když přišli, abych podepsal kandidátství, už jsem byl rozhodnutý, že se vykroutím. Řekl jsem, že nemůžu být ve straně, kde jsou lidé, jako můj výše popsaný kolega a ať si přečtou Čapkovo Proč nejsem komunistou, že tam to vše vysvětluje. Chvíli byla kolem mého odmítnutí bouřka, pak vše utichlo a musím spravedlivě říci, že jsem žádné postihy neměl…
Co se týká mého světonázoru - děda byl za Velké války zajatcem v Rusku v lágru u Kyjeva a jeho názor na Rusy jsem akceptoval. Přitom děda se do politiky plést odmítal, proto také nevstoupil do legií.
Můj strýc po okupaci v srpnu 68 odjel na rekreaci, ze které emigroval s celou rodinou do Ameriky. A s tímto kádrovým profilem jsem nastoupil na střední školu, do aeroklubu a později na základní vojenskou službu. Jen v ní mi škraloup příbuzného imperialistického emigranta trochu zavařil, když se nás velitel před stráží na muničáku ptal, zda nemáme někoho v kapitalistické cizině. Po mé odpovědi se chytil za hlavu a pak prohlásil, tak to hlavně nikomu neříkejte a do stráže mě už pak nikdy nenapsal, což jsem bral jako výhodu.
Moje militantní přesvědčení vychází opět z humanisty Čapka, ale i ten ve své hře Matka v závěru dává nejmladšímu synovi do ruky pušku se slovy - jdi!
Proč tedy adoruji prezidenta Petra Pavla? Volby jsou o tom, volit menší ze dvou zel. A odporného žvatlajícího estebáckého a dotace sosajícího Slováka jsem opravdu na Hradě nechtěl. Ostatně v historicky první přímé volbě jsem volil Táňu Fischerovou, jak dopadla všichni víte. Pokud mi někdo vyčítá, že jsem pro oběti ve válce, pak ano, svobodu je potřeba bránit, viz Churchillovské mohu vám slíbit jen krev, pot a slzy, ale vezměte si Poláky, kteří se bránili, byť neúspěšně a nás. A porovnejte si dopad oného na národní hrdost. Pokud jde o Ukrajinu - moc Ukrajince nemusím, jsou tady jedinci, kteří jsou mi proti srsti, ale ti jsou v každém národě. Že někteří nechtějí do války? Upřímně - vy byste šli se nechat dobrovolně zabít ? Vychovávali svoje děti pod hrozbou bombardování a ostřelování? A jsme zase u té národní hrdosti a morálně volních vlastností, pokud státu nevěřím, nejsem ochoten se mu obětovat, naopak, mobilizace v roce 1938 u nás zvedla obrovskou vlnu vlasteneckého odhodlání, bohužel, propad byl o to horší. Proto si myslím, že jsme se bránit měli, bez ohledu na ztráty. Ostatně navštivte pevnost Stachelberg u Žacléře a přečtěte si tam informační panely v bunkru, v roce 1938 jsme měli skvěle vycvičenou a motivovanou armádu, rychle se vyzbrojovala, Němci z ní měli ne přímo strach, ale určitě respekt. Také pohraniční opevnění bylo na vysoké úrovni a kdyby nás nehodila Francie s Anglií přes palubu, ale šly by s námi proti Hitlerovi, možná by dějiny vypadaly jinak, tenkrát Hitler nebyl zdaleka tak silný.
Proto jsem pro podporu Ukrajiny, vidím velikou paralelu s naší situací před Mnichovem. Co se týče Rusů a jejich povahy, opravdu si nejlépe přečtěte články na toto téma od Saši Mitrofanova, krásně v nich vše bez emocí popisuje.
A jako poslední proč jsem použil jako úvodní fotku dívku se dvěma Ukrajinskými vlajkami do úvodu článku o našem prezidentovi a naší národní hrdosti? Inu protože jsem starší nepočítačová generace a nedařilo se mi v nabídkách najít žádnou hezkou fotku pana prezidenta ani Hradu. Článek jsem psal brzy ráno a už jsem neměl chuť a sílu hledat intenzivně jiné zdroje fotek. A slibuji, příště vyplodím i něco o naší ekonomické situaci, údajném okrádání důchodců a jiných bolavých a aktuálních tématech.
Pěkný den všem a buďte hrdí na svůj národ !
M
