Článek
Nevím, zda jsme opravdu tak sebemrskačský a ušlápnutý národ, ale asi máme komplex z dob, kdy poklonkování a kolaborace byly prostředkem k přežití.
Bohužel, či spíše naštěstí, jsou tyto doby snad nenávratně pryč, a je jen na nás, zda to takto zůstane. Vždyť i ve Verdiho opeře Nabucco sbor Židů zpívá o tom, že kdo o svobodu nebojuje, ten si ji nezaslouží. A my, Bůhví proč, trpíme nedostatkem národní hrdosti a sebevědomí. Naše hrdiny s oblibou zapomínáme. To v lepším případě. V horším je za to, že byli na špatné straně barikády, nutíme k emigraci, vyhazujeme z práce či armády, zavíráme, dokonce popravujeme. Stačí vzpomenout naše letce v RAF za druhé světové války, kteří, protože přísahali, že budou bránit republiku, ctít druh druha a v boji se chránit, odcházeli složitě do zemí, které nás svojí politikou usmiřování nacpaly Hitlerovi do chřtánu, a v nich bojovali za osvobození nejen naší vlasti od nacismu. Ti kluci riskovali svůj vlastní život, životy svých blízkých, v případě sestřelení nad nepřátelským územím jako velezrádci Říše nikoliv zajatecký tábor, ale popravčí četu, přesto na rukávu nosili domovenku Czechoslovakia a nevím o nikom z nich, kdo by ji neměl. Možná to bylo vojenské nařízení, možná naše furiantství, tahat zubatou za ocas, nevím, nicméně všichni, ať ve stíhacích perutích, či u bombardérů naplňovali ono husitské „Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme“, které ostatně měla jedna z perutí ve znaku a šli do všeho naplno. Umírali, byli sestřelení, těžce popálení a znetvoření, přesto do toho šli znovu. Neskutečné. Ocenění se jim dostalo od samotného Churchilla, který prohlásil, že ještě nikdy v minulosti nebyl národ vděčný tak málo lidem za tak mnoho. A tyto hrdiny po návratu do vlasti čekalo po komunistickém převratu jen ponížení, perzekuce a v nejhorším případě smrt. Jen proto, že nebojovali na té správné straně.
Tato tragédie se našimi dějinami táhne, jako ona pověstná červená nit a stále máme potřebu někoho zařazovat, odsuzovat, dle hesla nevidím břevna v oku svém, ale třísku ve tvém. Teď čelí kritice své komunistické minulosti prezident Petr Pavel. Ano, byl ve straně, ale to v té době a v ČSLA byla speciálně u důstojníků povinnost.Vím to, já v té době osobně jako voják základní služby sloužil. A nesuďme všechny stejným metrem. Měli jsme jako nadřízeného nadpraporčíka M. , který se uvedl slovy já jsem tedy komunista…a už jsem ho neposlouchal, prostě další bolševický lampasák. Pak přišla zima roku 1985, kdy teploty v prosinci spadly až na -33 stupňů a tento „bolševik“ jako jediný s námi chodil na stojánku letadel pomáhat je odbavit, staral se, aby nám dovezli horký čaj, abychom měli zatopeno v odpočinkové místnosti, ukazoval nám, jak správně letecky zajišťovat matice proti povolení, protože „kluci, já se vyučil u Messerschmittů“ a když jsem měl průšvih, že jsem si ve službě na bráně dovolil poslouchat rádio a zakázali mi vánoční opušťák, on mi ho vydupal na veliteli útvaru zpět, protože „ten voják vzorně maká na technice a já se za něj postavím.“ Prostě rovný chlap.
Stejnou paralelu vidím u prezidenta Petra Pavla. Snaží se národ po rozeštvání pomstychtivým a mstivým Zemanem zase povznést, sjednotit, dodat mu hrdost, které se nám opravdu nedostává, prezentuje nás v zahraničí jako spolehlivého a sebevědomého partnera západního světa, podporuje boj Ukrajiny, protože vidí paralelu s Mnichovskou dohodou, která vedla jen k válce a opět budu citovat Churchilla, který po podpisu dohody řekl: „Mohli jste si vybrat, mezi hanbou a válkou, vybrali jste si hanbu a budete mít válku.“ Vskutku, prorocká a nadčasová slova, nevěřte, že by se putinovské Rusko spokojilo s obsazenými územími Ukrajiny, s jídlem roste chuť a nacionalisté v Rusku už zpívají: „Naše migy doletí do Rigy, naše tanky se zastaví v Praze.“ Rus je prostě povahou zamindrákovaný imperialista, přečtěte si na toto téma výborné články Saši Mitrofanova.
Pane prezidente, jsem na vás hrdý, nenechejte se znechutit, není na světě člověk, aby se zalíbil lidem všem a psi štěkají a karavana táhne dál.
A ty, národe sv. Václava, Přemyslovců, Husa, Komenského, Gabčíka, Kubiše a Vopálky, kardinála Berana, všech šikovných světově uznávaných inženýrů, lékařů, umělců a sportovců už přestaň dělat Hitlerova cyklistu, co se nahoře hrbí a dole šlape, narovnej záda a zvedni hlavu, máš být na co a koho hrdý, vždyť jen jako příklad nakonec, který okupovaný národ si dovolil atentát na zastupujícího říšského protektora ? Kdo neví a moc se ptá, málo googluje…
