Článek
Když se můj otec stal zcela odkázaným na pomoc druhého člověka, volala mi často máma, jestli bych ho nepřišel umýt. Sama už to nezvládala.
V té době měla kolem padesáti kilogramů. Otec i přes značný úbytek tělesné váhy pořád vážil přibližně devadesát. Neměl jsem s takovou péčí vůbec žádnou zkušenost a abych řekl pravdu, v mých myšlenkách mi tehdy zrovna do zpěvu nebylo. Představoval jsem si, že budu muset svému otci pomáhat také s umýváním intimních míst.
Otec ale nebyl v pokročilém stadiu demence. Věděl, co dělá a co se s ním děje. Byl onkologický pacient a pohyb mu dělal stále větší potíže.
Rodiče měli ve vaně sedátko, které bylo vymyšlené tak, že se dalo posunout podle potřeby a přitom drželo bezpečně na místě. Po stranách mělo madla, aby se člověk mohl přidržet. Díky tomu jsem mohl otci se sprchováním vsedě pomoci a on měl alespoň nějakou stabilitu.
Intimní partie si umýval sám, dokud to šlo.
O tom jsme spolu vlastně nemluvili. Ze začátku, dokud byl schopný verbálního projevu, mi řekl, že tuto část hygieny zvládne sám. Později už jen kývl. Nepotřeboval jsem, aby mě o zachování svého soukromí musel pokaždé žádat. Prostě jsem pochopil, co chce, tak jak to syn u svého otce beze slov pochopit dovede. A oba jsme tu chvíli vždycky nějak přešli.
Otec byl hodně hrdý a nepřipustil by, aby jeho syn viděl jeho slabost. Je druhá věc, že já ji samozřejmě viděl. S úctou k němu jsem mu ale nedával najevo, že ji vidím. A to i přesto, že jsme spolu neměli zrovna idylický vztah.
Tohle považuji za důležité. Nebyl jsem tam proto, abych mu automaticky všechno převzal. Pomohl jsem mu dostat se do vany, usadit se a umýt to, co už sám nezvládal. Co ještě dokázal udělat vlastníma rukama, to dělal sám.
Máma byla zdravotní sestra. Doma ale byla hlavně jeho ženou
Přesuny a manipulace byly po čase stále složitější. Nakonec jsme museli zareagovat a zajistili jsme placenou terénní hospicovou péči. Otec už byl v podstatě v paliativním stavu a docházející pečovatelka pomáhala také s hygienou, většinou už na lůžku.
Já navíc nemohl chodit tak často jako předtím. Pro mámu proto byla tato pomoc velmi důležitá.
Volala mi také proto, že už byla vyčerpaná. Celý život pracovala jako zdravotní sestra, ale dokázala oddělovat svou profesi od vztahu k vlastnímu muži a rodině. V práci byla zdravotníkem. Doma byla jeho manželkou.
Dlouho mezi těmito rolemi uměla přepínat. Když ale přišla chvíle, kdy byla sama unavená, nemocná a ve vyšším věku, už to tak jednoduché nebylo. Její vztah k otci se pod tíhou péče měnil. Vůbec se jí nedivím.
Přesto v sobě měla tolik síly, že se o něj starala až do jeho odchodu. Nemuseli jsme ho nikam umístit. On by si to ani nepřál a my jsme jeho přání respektovali. S pomocí celé rodiny a terénní péče jsme tátu dochovali doma.
O tom jsem psal v jiných článcích. Tentokrát mi jde o samotnou hygienu a činnosti přímé péče. Když se na tu dobu dívám zpětně, možná právě tehdy začala moje cesta k práci, které se věnuji v posledních letech.
Tehdy jsem o ní přitom nevěděl téměř nic.
Co všechno znamená věta „rodina se postará“?
Komu z dospělých dětí by se chtělo provádět intimní hygienu svým rodičům?
Ta otázka může znít necitlivě, ale je pravdivá. Můžeme stokrát opakovat, že rodina se má postarat. Jenomže pod slovem „postarat“ si každý představuje něco jiného.
Přivézt nákup, uvařit oběd, doprovodit rodiče k lékaři, uklidit nebo vyzvednout léky je jedna úroveň pomoci. Umýt nahého otce, vyměnit matce inkontinenční pomůcku nebo ošetřit intimní místa je něco úplně jiného.
Někdy je taková péče náročná i pro profesionálního pečovatele. Nejen fyzicky, ale také psychicky. Jak se potom musí cítit třeba syn, kterému je kolem šedesáti let, zůstal na veškerou péči sám a má najednou svému otci měnit pleny? Nebo má umývat svou matku, kterou celý život znal jako soběstačnou a hrdou ženu?
Důstojnost a skrývání intimity vnímáme u svých rodičů celý život. Stejně tak si před nimi chráníme vlastní soukromí. Když člověk bydlel s rodiči, nechtěl, aby věděli všechno o tom, jak žije ve svém pokoji nebo se svým partnerem či partnerkou.
V rodinách vždy existovaly zavřené dveře a nepsané hranice. Pokud rodiče své děti nebo děti své rodiče nechtěně přistihli při něčem intimním, většinou se o tom otevřeně nemluvilo. Možná si o tom někdo něco řekl potichu, ale určitě ne před tím, koho se situace týkala.
A potom přijde stáří, nemoc nebo demence a očekává se, že všechny tyto hranice během jednoho dne zmizí.
„Jsem jeho dítě, musím to zvládnout“
Několikrát jsme se už dotkli problému přiznat si, že na něco nestačíme. Brání nám v tom hrdost i nepřijetí skutečnosti, že síly ubývají.
Člověk má v hlavě pořád své schopnosti z nejproduktivnějšího období života. Ještě před několika lety pracoval, řídil domácnost, opravoval dům nebo se staral o ostatní. Proč by si měl najednou připustit, že se už nedokáže sám umýt nebo dojít na toaletu?
Stejně složité je přiznání na druhé straně. Dospělý syn nebo dcera si řeknou: „Jsem přece jeho dítě, musím se postarat.“ Možná se stydí přiznat sourozencům nebo okolí, že intimní péči nezvládají. Mohou mít pocit, že by rodiče zradili, kdyby zavolali profesionální službu.
Přitom mohou být úplně vyčerpaní. Nemusí vědět, jak člověka bezpečně přesunout, jak provést hygienu na lůžku nebo jak vyměnit inkontinenční pomůcku. A především může být taková situace nepříjemná oběma.
Rodič se stydí před vlastním dítětem. Dítě se stydí před rodičem. Oba se snaží dělat, že je všechno normální, jenže pro ně to normální není.
Něco jiného může být, když intimní hygienu provádí dlouholetý partner. Lidé spolu desítky let žili, znali svá těla, nemoci i slabosti. Ani tam to nemusí být jednoduché, ale hranice mezi nimi byly během života nastaveny jinak.
Když už partner sám nestačí nebo zemře, rodina se ocitne v úplně jiné situaci. Najednou má intimní péči převzít dcera nebo syn.
Některé rodiny to zvládnou. Mají mezi sebou nastavený vztah, ve kterém je taková pomoc přijatelná. Někdy rodič důvěřuje právě vlastnímu dítěti a nikoho cizího k sobě nepustí.
Jinde to ale nejde. A nemyslím si, že bychom měli takovou rodinu automaticky odsuzovat.
Rodina pak může zůstat rodinou
Odmítnout intimní hygienu vlastního rodiče nemusí znamenat nedostatek lásky. Stejně jako přivolat pečovatele neznamená, že jsme rodiče odložili nebo se o ně nechceme postarat.
Terénní pečovatel může převzít právě tu část péče, která je pro rodinu fyzicky nebo psychicky příliš náročná. Rodina pak může zůstat rodinou.
Syn nemusí být člověkem, který přichází pouze vyměnit plenu. Může si s otcem sednout, přinést mu něco dobrého, promluvit si s ním nebo ho vzít ven. Dcera nemusí při každé návštěvě řešit jen sprchu, špinavé prádlo a hygienu své matky.
Profesionální pomoc samozřejmě nevyřeší všechno. Ani pečovatel není stroj a intimní péče může být náročná také pro něj. Musí respektovat stud člověka, jeho zvyky, tempo i způsob, jakým chce, aby se s ním zacházelo.
Přichází ale v jiné roli. Nedívá se na nahého člověka jako na svého otce nebo matku. Je tam proto, aby provedl potřebnou péči a přitom zachoval co nejvíce jeho důstojnosti.
Rodina se proto nemusí rozhodovat pouze mezi dvěma krajnostmi: buď uděláme úplně všechno sami, nebo rodiče odvezeme do zařízení.
Mezi tím existuje velký prostor. Terénní služba může přijít na část dne, pomoci s hygienou, stravou nebo dalšími úkony a rodině ponechat to, co ještě zvládá a co chce dělat.
Právě k takové péči se nyní vracím prostřednictvím organizace Viola. Nejen k hygieně, podávání stravy nebo případnému úklidu. Součástí práce je aktivizace, práce s handicapy potřebných, obyčejná lidská společnost a hlavně komunikace s rodinou.
Někdy jde jen o společnost. Jindy o výpomoc s činností, kterou rodina nestačí zajistit, neumí ji nebo ji zkrátka provádět nechce.
A já se tomu po vlastní zkušenosti vůbec nedivím.
Přiznat si, že některou část péče neumím nebo nechci provádět, nemusí být sobectví. Někdy je to nejpoctivější rozhodnutí, jaké můžeme udělat.
Protože postarat se neznamená za každou cenu všechno udělat vlastníma rukama. Někdy to znamená včas najít člověka, který dokáže citlivě převzít právě tu část péče, za níž už rodina sama nedovede jít.
