Hlavní obsah

Proti mé vůli. Kolikrát za den říkáme seniorovi, že něco prostě musí

Foto: Autor: Jsme MILA

Nechce vstát, jíst, cvičit nebo jít mezi ostatní. My to s ním myslíme dobře, a tak začneme přemlouvat. Kde ale končí potřebná péče a začíná něco proti jeho vůli?

Článek

Proti mé vůli.

Tato věta se mi v hlavě objevovala vlastně od začátku mé práce se seniory. Nejenom u nich, samozřejmě. Týká se člověka jako takového a koneckonců asi každého živého tvora. Dělat někomu něco proti jeho vůli.

Když jsem přemýšlel nad konkrétním příkladem ze své čtyřleté praxe v přímé péči, dlouho mě nic jednoznačného nenapadalo. Pak mi došlo, že těch příkladů nebylo málo. Bylo jich naopak tolik, že se staly úplně běžnou součástí každého dne a už je skoro ani nevidíme.

Nechce se mu vstávat. Nechce se koupat. Nechce se převléct. Nechce jíst, cvičit ani jít mezi ostatní.

My přitom víme, že se hygiena udělat musí, že by měl něco sníst, trochu se hýbat a neležet celý den v posteli. Myslíme to dobře. Tak začneme vysvětlovat a přemlouvat.

Klient se chvíli brání, potom ustoupí a časem si na takovou péči nějakým způsobem zvykne.

Jenomže zvykl si, nebo se pouze přestal bránit?

Ze začátku je to nepředstavitelné, potom automatické

Hygiena a koupání jsou pro člověka po příchodu do Domova často nekomfortní. Pro někoho musí být skoro nepředstavitelné, že ho začne svlékat, umývat nebo přebalovat někdo úplně cizí.

Po čase se z toho stane běžný úkon. Personál už nad tím nepřemýšlí a často ani klient neprotestuje tak jako na začátku. Přijal to, protože co jiného měl dělat?

Navíc jsem viděl, že ke každému pracovníkovi se klient choval jinak. Jednomu dovolil něco, co u druhého odmítal. Nemusel být zmatený ani náladový. Možná měl k jednomu větší důvěru, před druhým se styděl nebo mu jednoduše nevyhovovalo, jak na něj mluvil a jak celý úkon prováděl.

Ono to není vždycky jasné „ano“ nebo „ne“. Někdy člověk nechce právě teď. Někdy nechce tohoto pracovníka. Někdy neví, co se s ním bude dít, a proto se brání.

A teď přijde okamžitá otázka: Co když už není schopen svobodně rozhodnout a říct, co chce?

Může za něj rozhodovat opatrovník nebo někdo jiný. Jenomže ani člověk s pokročilou demencí není bez vůle. I když neumí vytvořit srozumitelnou větu, dokáže dát najevo, že mu něco není příjemné. Poznáte to z jeho těla, pohledu a celkové reakce.

Co potom jeho odpor znamená? Máme přestat, vrátit se později nebo úkon dokončit, protože ho považujeme za nutný?

Tohle se nedá vyřešit jednou větou ani jedním pravidlem.

Přemlouval jsem je ke cvičení. Sám přitom necvičím

Velkou část své práce jsem věnoval pohybovým aktivitám a cvičení se seniory. Věděl jsem, jak s nimi cvičit, co ještě zvládnou a jak je trochu rozhýbat.

Jenže ne každý cvičit chtěl.

Někdo už byl smířený s tím, že se jeho stav zásadně nezlepší. Věděl, že v Domově pravděpodobně zůstane až do konce života, a neviděl důvod, proč má pořád něco trénovat. Jemu se zrovna nechtělo a já jsem ho přesvědčoval, že se alespoň několikrát postavíme, projdeme nebo uděláme pár pohybů.

Foto: Autor: Jsme MILA

I člověk odkázaný na pomoc může dát najevo, co chce a co už nechce. Otázkou je, zda mu v běžném provozu dokážeme naslouchat.

A tady si musím zamést před vlastním prahem.

O pohybu dokážu nádherně mluvit. Dokážu ho s klientem prakticky provádět a vysvětlovat mu, proč by měl cvičit. Sám se sebou to ale v takové míře nedělám.

Kolik z nás cíleně cvičí tak, jak to požaduje po druhých? Kolik pečovatelů, zdravotníků nebo různých mentorů plní všechno, co doporučuje seniorům?

Co si budeme povídat, lidská pohodlnost je obrovská a netýká se jenom starých lidí. Máme sedavá zaměstnání, málo pohybu a pořád si říkáme, že začneme někdy později.

Když se dnes nechce cvičit mně, nikdo mě nepřemlouvá. Mohu se rozhodnout, že to odložím na zítřek. U seniora ale jeho „dnes nechci“ kolikrát okamžitě vyhodnotíme jako něco, co musíme překonat.

Současně jsem věděl, že pokud přestane dělat úplně všechno, jeho pohyblivost může dál ubývat. Tak co je správně? Nechat ho být, nebo ho znovu přemluvit?

Upřímně řečeno, ani dnes nevím, kde přesně ta hranice je.

Ještě jednu lžičku

Úplně stejné je to s jídlem.

Přivezou se porce, rozdají se klientům a začne se krmit. Člověk zavře ústa, odvrátí hlavu nebo řekne, že už nechce.

Ještě jednu lžičku. Vždyť jste skoro nic nesnědl. Musíte jíst.

Kolikrát jsem se sám ptal, proč se do člověka nutí celá porce. Viděl jsem klienta, který se téměř nehýbal, a říkal jsem si, že přece nemůže mít stejný hlad jako někdo, kdo je celý den v pohybu.

Netvrdím, že umím odborně posoudit, kolik má který člověk sníst. Neumím. Zdravotníci sledují jeho stav, váhu a další okolnosti, které já posoudit nedokážu.

Ale pořád zůstává jeho zavřená pusa a jasné gesto, že už nechce.

Nevíme pokaždé, jestli nemá nevolnost, jestli ho něco nebolí, zda mu jídlo chutná nebo je prostě sytý. Navíc je každý zvyklý na něco jiného. Tito lidé často vyrůstali na úplně jednoduché domácí stravě. Maso neměli každý den a některá jídla, která dnes považujeme za normální, vůbec neznali. Jiný klient chce naopak ochutnávat všechno nové.

Foto: Autor: Jsme MILA

„Ještě jednu lžičku.“ Běžná věta, za kterou může být péče i snaha splnit denní povinnost. Poznáme vždy, kdy už člověk další sousto nechce?

V domácnosti si člověk může říct, na co má chuť. V Domově se musí přizpůsobit jídelníčku, času výdeje, možnostem kuchyně a tomu, co mu bylo určeno.

Někde mezi tím vším zůstane jeho obyčejné „nechci“.

Podobné je to při aktivizaci. Aktivita je v programu, ostatní už sedí ve společenské místnosti, tak se jde po pokojích a přemlouvá se.

Pojďte mezi ostatní. Vždyť se tam všichni baví. Nemůžete pořád ležet.

Jenže co když se člověk bavit nechce? Co když celý život nevyhledával větší společnost a žádné skupinové hry ho nikdy nebavily? Proč by se to mělo změnit jenom proto, že se přestěhoval do Domova?

Aktivita sama o sobě není špatná. Cvičení není špatné. Hygiena ani snaha dohlédnout na jídlo nejsou špatné.

Pořád se ale vracím k tomu, jestli to děláme s člověkem, nebo už pouze na něm.

Někteří klienti se změnou prostředí smíří. Někteří ji dokážou dobře skrývat a na někom je nepohoda vidět i přes mírný úsměv. Může být unavený, apatický nebo se začne uzavírat. Nemohu tvrdit, že je to vždycky následek toho, že se jednalo proti jeho vůli. Jen jsem to ve své praxi vídal a ptal se sám sebe, co se v tom člověku vlastně odehrává.

Za svůj dlouhý život už musel přijmout tolik změn, které si nevybral. Nakonec opustí i vlastní domácnost, denní řád a věci, mezi kterými žil. Potom po něm chceme, aby přijal náš čas vstávání, naše jídlo, naše aktivity a náš způsob péče.

Možná to jinak provozně nejde. Možná někdy opravdu musíme zasáhnout, i když člověk právě říká ne. Odpovědnost za jeho zdraví a bezpečí se nedá jednoduše odložit.

Jen bych byl rád, kdybychom se před slovem „musíte“ alespoň na chvíli zastavili.

Musí to být právě teď? Musí to proběhnout tímto způsobem? A děláme to skutečně kvůli němu, nebo proto, že to potřebujeme mít hotové?

Člověk si může na péči zvyknout. Může přestat protestovat a nechat nás, abychom provedli všechno, co považujeme za potřebné.

Pořád si ale nejsem jistý, že to znamená, že si takovou péči sám vybral.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz