Článek
Těžko říct, co by bylo, kdyby se můj děda dokázal dostat k telefonu a zavolat si pomoc. Moje babička s dědečkem totiž nikdy neměli ani pevnou linku.
Vždycky, když se od nich moji rodiče chtěli něco dozvědět nebo jim něco říct, muselo se k prarodičům dojít. Byla to městská záležitost, dopravou jen pár minut. Nikdy jsme neměli auto. Jeden čas šlo maximálně zavolat sousedům, aby jim něco vyřídili, ale to bylo ještě v jejich dřívějším bydlišti a já byl úplně malý kluk.
Prostě jsme k nim chodili.
Ano, mluvím o devadesátých letech. Můj děda zemřel v roce 1997, rok po smrti babičky, jak už jsem psal v jednom z předchozích článků. Mobilní telefony byly tehdy v plenkách a mezi lidmi ještě nebyly tak běžné. U seniorů už vůbec ne.
Strýc, jeho syn a bratr mého otce, ho našel na zemi v předsíni. Děda měl nataženou ruku ke dveřím a pravděpodobně se snažil doplazit na chodbu, aby si zavolal pomoc. Už si nepamatuji, jestli příčinou jeho smrti byla mrtvice nebo něco jiného. Co ale vím jistě, je, že se ke dveřím nedostal.
Při dnešních možnostech přemýšlím, jestli je pravděpodobnost včasného zavolání pomoci větší. Myslím si, že ano. Mobilní telefony jsou dnes hlavním dorozumívacím prostředkem a i senioři se naučili zacházet alespoň s těmi nejjednoduššími. A co je hlavní, přijali je.
Jenže mít mobil ještě neznamená mít možnost si pomoc skutečně zavolat.
Příběh z jedné cesty
Momentálně jsem si dal pauzu od práce v přímé péči. Poslední roky byly přece jen náročné a někdy je potřeba zvolnit a trochu si od všeho odpočinout. Právě proto dnes dokážu své působení v předchozích letech pojmenovávat a předávat zkušenosti formou těchto článků. Můj návrat k péči o seniory je ale za rohem.
Ve volném čase, který jsem si díky této pauze udělal, jezdím například s Boltem. Při jízdách po Brně a okolí mě překvapilo, jak se moje zkušenost z práce v domovech pro seniory může při rozhovorech s některými cestujícími obohatit o úplně nové poznatky.
Přijel jsem pro zákazníka k jedné z brněnských poliklinik a vezl ho domů do obce za Brnem. Byl to starší pán, který mi sám řekl, že je osmdesátník a má po dvou „totálkách“ kolen. Právě se vracel z kontroly.
Během cesty se rozpovídal také o své manželce. I ona absolvovala operace, při nichž jí byly nahrazeny kolenní klouby. Podle jeho slov se jí po narkóze „rozběhl“ těžký Alzheimer. Těžko samozřejmě mohu posoudit, zda právě narkóza byla příčinou rychlého rozvoje nemoci. Vycházím pouze z toho, co mi během cesty vyprávěl její manžel.
Sám přiznával, jak je už vyčerpaný a kolik energie musí každý den věnovat péči o svou ženu. Už to nezvládá, protože má také svoje roky.
Jenomže je přece manžel a musí se postarat.
Pro něj je to bezvýchodná situace. Jak mi vyprávěl, jeho žena se dostala do fáze, kdy potřebuje pomoc čtyřiadvacet hodin denně. Ani inkontinenční pomůcky už podle něj nestačí a její psychický i celkový zdravotní stav se zhoršuje natolik, že jeho síly přestávají stačit.
Kam ji ale převézt, když podle něj místa nejsou? A byla by jeho žena vůbec schopná přijmout pomoc od někoho jiného?
Snažil jsem se mu poradit, dát mu kontakt, kam se může obrátit, mluvil jsem o vhodných inkontinenčních pomůckách na poukaz a o komunikaci s jejich praktickým lékařem.
Přijel jsem před jeho dům, rozloučil se, popřál mu hodně sil a jel zase dál.
On za těmi dveřmi zůstal.
Anonymita se dostala tam, kde dříve běžná nebyla
Při jízdách do okolí velkého města, někdy i třicet kilometrů za Brno, pozoruji a vnímám proměnu venkova.
Kolik podobných seniorů na venkově žije? Kolik z nich je odkázáno jen na vlastní síly nebo na stejně starého a nemocného partnera? Kolik jich má děti daleko nebo úplně mimo svou rodnou zemi?
Mladí z vesnic odcházejí za školou a prací. K původním domům přibyly satelity lidí, kteří už nechtěli bydlet ve městě v domech s mnoha bytovými jednotkami a chtěli vlastní bydlení. Nemusí už ale vést způsob života, který býval na venkově běžný po staletí. Nemají domácí zvířata ani hospodářství. Mají upravené zahrady, garáže a bazény.
Přijedou autem do své rezidence, žijí tam podobně jako ve městě a za prací zase vyrazí zpět.
Sousedské vztahy, jaké bývaly dříve, se tím proměnily. Už není tak běžné vědět, co starší soused dělá, proč dnes nevyšel z domu nebo s čím by potřeboval pomoci.
Anonymita se dostala tam, kde dříve běžná nebyla.
S tím souvisí i schopnost zavolat si pomoc, když už na ni člověk sám nestačí a sousedy nezná.
Mnohdy zůstali rodiče ve svém domku se zahradou a jejich děti za nimi dojíždějí. Snaží se pomáhat, dokud jsou rodiče ještě jakž takž soběstační. Když to jde, vezmou si je později k sobě do města, ale někdy velmi rychle zjistí, že to dohromady nejde a že péči stejně nezvládají.
Pak přichází okamžik, kdy je potřeba hledat pro blízkého nějaké zařízení.
Když rodič nebo prarodič upadne u sebe doma či na zahradě, je díky dnešním technologiím jednodušší dozvědět se, že se něco stalo. Jak často má ale senior mobil skutečně u sebe, když vyjde na zahradu?
Pokud ho náhodou neobjeví všímavý soused, může být pozdě. Příbuzní se o události dozvědí až ve chvíli, kdy už má závažné následky. Následuje převoz do nemocnice a někdy i do dalšího zařízení. Člověk tak opustí místo, které obýval celý život, aniž by se na to mohl připravit.
„Já s tím mobilem neumím“
V domově jsem se s tím setkával opakovaně. Přišel jsem za klientem na pokoj, zeptal se, co je nového a zda mluvil s někým z rodiny. Velmi často jsem dostal odpověď:
„Já s tím mobilem neumím zacházet.“
Nebo:
„Já to ani nezmáčknu.“
Případně:
„Já to stejně neslyším.“
Pak následoval rozhovor o tom, že rodina stejně přijde o víkendu nebo v jiný den podle toho, jak se domluvili.
Jenomže tito lidé byli v zařízení, kde o ně bylo postaráno. Informaci mohli dostat od personálu nebo si někoho přivolat, pokud to jejich stav umožňoval. V domácnosti taková jistota není.
Pokud senior mobilní telefon odmítá, je to pro rodinu ještě těžší. Pevné linky už v podstatě neexistují, a tak je rodina odkázána na pravidelnou kontrolu při osobní návštěvě. Jenomže co dělat, když je vzdálenost velká?
Někde se daří domluvit s empatickými sousedy. Jsou ochotni předat informace, za seniorem dojít nebo mu půjčit svůj telefon, aby se spojil s rodinou. Ale jak časté to dnes je? A co když se sousedé už ani neznají?
Pokud senior nikoho blízkého nemá, jaké je východisko?
Má o nich obec skutečně přehled?
První, co člověka napadne, je, že by sociální odbor dané obce měl vědět, kdo žije sám a nemá nikoho nablízku.
Je tomu ale tak?
Já si nejsem jistý, jestli to takhle skutečně funguje, i když máme rok 2026 a technologie umožňují nejrůznější formy pomoci, třeba bezdrátové monitorování prostoru. I to je samozřejmě na hraně etiky.
Zákon o sociálních službách ukládá obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností koordinovat sociální služby a v nezbytném rozsahu zajistit pomoc člověku, jehož život nebo zdraví by bez okamžité pomoci byly ohroženy. Z těchto pravidel ale nevyplývá, že by každý úřad automaticky měl úplný seznam všech osamělých seniorů.
MPSV ve svých materiálech používá pojem depistáž, tedy aktivní vyhledávání lidí v nepříznivé sociální situaci. Současně z jeho vlastního rozboru vyplývá, že skutečné provádění depistáže se mezi jednotlivými úřady liší.
Vedle toho existuje tísňová péče, která umožňuje nepřetržitou hlasovou nebo elektronickou komunikaci s lidmi ohroženými náhlým zhoršením zdravotního stavu. Patří sem například SOS tlačítka, hodinky nebo čidla sledující neobvyklou nečinnost v domácnosti.
Opět se ale vracíme na začátek: člověk se o této možnosti musí nejprve dozvědět, přijmout ji a umět ji používat.
Leták bych si také nepřečetla
Při návštěvě MPSV v srpnu jsem se od ředitelky odboru dozvěděl, že prostředků na vytváření informačních materiálů nebo mediálních prezentací mají dostatek, protože jsou z jiného balíčku financí.
Sama řekla, že právě tady vidí velký prostor pro nápravu. Dokázala si představit například obrazové smyčky na veřejně dostupných místech, v čekárnách ordinací nebo na úřadech, kam senioři chodí. Mohlo by jít o krátké animované filmy nebo klipy, které by důležité informace předávaly jinak než leták.
Řekla také, že ona sama by na letáky nereagovala a nástěnky či plakáty by nejspíš přehlédla.
Doba se proměnila. Ani dnešní senioři nejsou tak „zaostalí“, aby neuměli přijmout vizuální informaci z obrazovky. Vždyť si uvědomme, o jakých ročnících mluvíme. Lidé narození mezi lety 1930 a 1950, případně ještě dříve, zažili během necelého století tolik změn, že opravdu není důvod předpokládat, že by nedokázali přijmout další způsob předávání informací.
Jak ale tyto informace mezi seniory skutečně dostat? Jak jim dát vědět, co mají dělat, když se ocitnou v situaci, se kterou si nevědí rady?
Obrazovka v čekárně může být jednou z cest. Musí ale ukázat situaci, ve které člověk pozná sám sebe. Ne pouze další obecnou výzvu, kolem níž projde bez povšimnutí.
Možná stačí ukázat starého člověka, který vyjde na zahradu bez telefonu. Možná člověka, který žije s nemocným partnerem a už péči sám nezvládá. Nebo jednoduchou otázku:
Kdo vám pomůže, když zítra zůstanete ležet na zemi a nedosáhnete na dveře?
Můj děda na ně tehdy nedosáhl.
Zdroje k dohledání
Přiznání využití AI
Při přípravě článku byla umělá inteligence využita k dramaturgickému seřazení autorových namluvených a napsaných částí, odstranění opakování, jazykové korektuře, návrhu titulku a perexu a k vyhledání odkazů na původní zdroje. Příběhy, zkušenosti, názory a převážná část formulací jsou autorovy.
