Článek
V diskusi pod posledním článkem o intimní hygieně se objevilo mnoho silných příběhů. Někteří lidé popsali, jak se starali o své rodiče až do konce. Jiní otevřeně přiznali, že by některé úkony nedokázali provádět. A potom se objevily také věty, které slýchám poměrně často:
„Nikdy nedopustím, aby mi moje děti měnily pleny.“
„Nechci jim zničit život.“
„Až nebudu schopný dojít si na toaletu, zařídím se po svém.“
Těmto větám rozumím. Člověk je ale většinou vyslovuje ve chvíli, kdy je ještě zdravý, orientovaný a dokáže o svém životě rozhodovat. Dokáže si představit stáří, ale dívá se na ně hlavou člověka, který ještě ovládá své tělo, paměť i úsudek.
Ti mladší diskutující dost často staví svůj komentář jako něco, co se jich ještě netýká. Třeba se s tím v rodině ještě nesetkali. Anebo se staví do pozice úplně stejného hrdiny, že nikdy nedopustí, aby jim jejich děti musely měnit pleny.
To všechno si říkáme, když nám ještě hlava dovoluje podobně přemýšlet a kognitivní funkce jsou v pořádku.
Pokud mi ovšem zůstane vědomí toho, co teď říkám
Dost často se s tím setkávám také u profesionálů. I lidé, kteří každý den pracují v přímé péči, říkají, že by nikdy nechtěli dopadnout tak, jak vidí své klienty. Nechtějí ležet na lůžku, být přebalováni nebo být úplně odkázáni na pomoc druhého.
Potom ale někdy přijde dovětek:
„Pokud mi ovšem zůstane vědomí toho, co teď říkám.“
A právě v tom je celý problém.
Dnes dokážeme přesně pojmenovat své hranice. Jednou ale nemusíme poznat, že nastala právě ta situace, pro kterou jsme si je stanovili.
Člověk si dnes může upřímně přát, aby jednou nezatěžoval své děti. Jenže později může odmítat pečovatele, terénní službu, chodítko, úpravu koupelny i možnost přestěhování. Bude opakovat, že všechno zvládne sám.
Rodina přitom uvidí něco úplně jiného.
Uvidí nebrané léky, nevypnutý sporák, pády, zanedbanou hygienu nebo prázdnou lednici. Bude dojíždět, telefonovat, kontrolovat a postupně přebírat další činnosti. Člověk, který kdysi říkal, že děti nikdy nezatíží, může nakonec právě odmítáním cizí pomoci způsobit, že všechno zůstane na nich.
Nedělá to vždy vědomě ani ze sobectví. V hlavě se stále může vidět takový, jaký byl v době své největší síly. Možná si vůbec nedokáže připustit, že tělo už jeho představě nestačí.
Takhle já dopadnout nechci. Jasně, hrdina
Musím přiznat, že jsem taky ten, který říká:
„Takhle já dopadnout nechci.“
Zvlášť když podobné stavy vidím při práci každý den. Jasně, hrdina. Ještě navíc s dodatkem, že si zaplatím Holandsko nebo Švýcarsko, kde je tato možnost k dispozici.
Je to najednou taková všeobecná a zároveň nebezpečná fráze. Slyším ji čím dál častěji. Objevuje se také v diskusích pod mými články, a že jich mám za sebou za čtyři měsíce přes osmdesát, s více než milionem šedesáti tisíci zobrazení a přečtení.
Říkáme to ale ve chvíli, kdy jsme ještě relativně nebo úplně v pořádku. Kdy vědomí a kognitivní funkce fungují v běžném procesu a dodávají nám sílu něco takového vyslovit.
Jako bychom si objednávali nějaký zájezd. Samozřejmě ani nepřemýšlíme, že každá země má jiná a velmi přísná pravidla. Hlavně máme jasno, protože se nás to zatím bezprostředně netýká.
Je to také velká otázka pro legislativu a celou společnost, ale to už je téma pro samostatný článek.
Domácnost se nemá začít měnit až po prvním pádu
Pod jedním komentářem napsala pečující, že by si lidé měli začít připravovat domácnost na stáří už kolem šedesáti let, dokud na to mají sílu.
Možná to někomu připadá brzy. V šedesáti se přece ještě necítíme staří a nechceme přemýšlet o tom, že jednou nemusíme zvládnout vanu, schody nebo obyčejnou cestu na toaletu.
Jenže změna zdravotního stavu nemusí čekat na devadesáté narozeniny. Může přijít lusknutím prstu nebo to tak alespoň může rodině připadat ve chvíli, kdy si příznaků konečně všimne.
Demence se nemusí táhnout až do úplného stáří a fyzického odcházení tělesné schránky. Už dnes čtu a slyším, že některé její formy se mohou projevit i v mnohem mladším věku. Alzheimerova nemoc přitom není žádným „stupněm demence“, ale jednou z nemocí, které ji mohou způsobit. Ta škála je mnohem pestřejší a někdy těžko viditelná.
Je pravda, že v tomto směru je informovanost zdravotního sektoru mnohem dál než informace ze sektoru sociálního, alespoň jak to vnímám já sám. Přesto si myslím, že je pořád nedostatečná.
Prostě a jednoduše se na prevenci všeobecně a nejen v tomto ohledu poněkud „kašle“.
Tělo si začne pomáhat, aniž bychom o tom přemýšleli
Hlava se začne zaměstnávat momentálním problémem se zdravím. Jak si s ním vůbec poradit, když tělo zjistí, že není schopné udělat běžný pohyb, který byl do té doby automatický a vůbec se o něm nemuselo přemýšlet.
Úbytek sil nemusí být na první pohled vidět. Člověk si při běžných činnostech začne pomáhat jiným pohybem a po čase ho považuje za normální.
Málokdo z rodiny si všimne, že při čištění zubů najednou není něco v pořádku. Tuto činnost převážně provádíme o samotě v koupelně. Ruka se třeba už nezvedne úplně k ústům, a tak se musíme ke kartáčku nahýbat.
Zuby jsme si přece vyčistili, takže máme pocit, že je všechno v pořádku.
Potom zjistíme, že se při cestě z pokoje do kuchyně opíráme o všemožné body. Nejdřív o skříň, potom o opěradlo židle a nakonec máme po bytě celou trasu míst, kterých se přidržujeme. Začneme to brát jako normální, přestože jsme předtím žádnou oporu nepoužívali.
Ta změna pohybu přichází samovolně. Umíme si v okamžiku poradit jakousi přirozenou improvizací, která nemusí procházet vědomým procesem se složitou strukturou rozhodování.
Prostě se ke kartáčku nahneme. Prostě se přidržíme skříně.
Kolikrát si vůbec nepřiznáme, že máme nějaké příznaky, které mohou vést k vážným následkům. Přecházíme je.
„Nebudu otravovat doktora s každou kravinou.“
„Ještě to není tak velká bolest.“
„To si dovedu ošetřit sám.“
Někdo má posunutý práh bolesti. Jiný nechce ukázat slabost před partnerem nebo rodinou, aby nevypadal jako bolestínek nebo jako člověk, který se příliš řeší. I to jsem u některých lidí často slýchal.
Můj otec by svou slabost nepřiznal
Můj otec byl velmi hrdý člověk. Nepřipustil by, aby jeho syn viděl jeho slabost. Je druhá věc, že jsem ji samozřejmě viděl. Jen jsem mu s úctou k němu nedával najevo, že ji vidím.
Když už potřeboval pomoc, nebylo jednoduché o ní mluvit. Některé věci jsme si řekli jen pohledem nebo kývnutím. Otec chtěl zůstat doma a vnitřně počítal s tím, že se o něj nejbližší postarají. Moc se přitom neptal, jestli to skutečně zvládneme.
Nakonec jsme mu jeho přání splnili a dochovali ho doma. Bylo to ale možné také proto, že máma už byla v důchodu a převzala hlavní část péče. Kdyby všechno zůstalo pouze na mně a sestře, znamenalo by to omezit zaměstnání nebo z něj úplně odejít.
Máma byla v tomto směru jiná. Když jsem později pracoval v domově, vyprávěl jsem jí, jak zařízení funguje a co by ji tam mohlo čekat. Nepotvrdila mi, že by tam jednou dobrovolně odešla. Pořád tvrdila, že to nebude potřeba a všechno zvládne. Přesto mě poslouchala. Cítil jsem, že nad tou možností alespoň přemýšlí.
K praktickému rozhodnutí nakonec nedošlo, protože odešla náhle. Přesto pro mě bylo důležité vědět, že jsme o možnosti budoucí péče alespoň začali mluvit dříve, než by nastala krize.
„Spadla jsem a potom už jsem to doma nezvládala“
Když jsem se seniorů v domovech ptal, jak se do zařízení dostali a proč už na tuto možnost museli oni nebo jejich rodina přistoupit, odpovědi se často podobaly.
„Spadla jsem.“
„Musela jsem na operaci krčku.“
„Dostala jsem novou kyčel a doma už to nešlo.“
Potom většinou následovalo omlouvání vlastních potomků. Že by to nezvládali s prací, bydlí příliš daleko nebo sami mají své rodiny.
To jsou nejčastější důvody, které jsem během své praxe zaznamenal.
Možná nechtěli, aby si někdo myslel, že je děti odložily. Možná hlavně sami sobě potřebovali vysvětlit, proč už nejsou doma. Ještě krátce před pádem přitom mohl člověk tvrdit, že žádnou pomoc nepotřebuje. Opíral se o nábytek, přizpůsoboval každý pohyb ubývajícím schopnostem a považoval to za běžný život.
Až jeden pád udělal za jeho dosavadním způsobem života definitivní čáru.
Věk není jen číslo
Často slýcháme, že věk je pouze číslo. V médiích vidíme stoletého člověka, který seskočí padákem, devadesátníka, který stále sportuje, nebo seniorku, na níž by její věk údajně nikdo nepoznal.
Je dobře, že tito lidé žijí aktivně a ukazují, co všechno může být možné. Jenže jde o výjimečné příběhy. Neměly by se stát měřítkem, podle kterého budeme hodnotit všechny ostatní.
Běžné stárnutí není osobním selháním. Člověku ubývá síla, zhoršuje se rovnováha, sluch, zrak i schopnost rychle reagovat. Někdo zůstane soběstačný velmi dlouho, jiný potřebuje pomoc mnohem dříve.
Pokud budeme stále opakovat, že věk nic neznamená, můžeme v lidech vyvolat pocit, že přiznat slabost je ostuda. Že požádat o chodítko znamená vzdát se. Že přijmout pečovatele znamená prohrát.
Přitom včas přijatá pomoc může člověku umožnit, aby zůstal samostatný déle.
Přijmout pomoc neznamená odevzdat život
Člověk nemusí čekat na první vážný pád, aby si nechal přidělat madlo do koupelny. Nemusí čekat na úplné vyčerpání partnera, aby připustil terénní službu. Nemusí čekat na chvíli, kdy už nerozumí tomu, co se kolem něj děje, aby s dětmi začal mluvit o svých přáních.
Přijetí pomoci není totéž jako rezignace.
Možná bychom místo věty „moje děti mi nikdy nebudou měnit pleny“ měli dokázat říct něco konkrétnějšího:
„Nechci, aby kvůli mně musely opustit práci a vlastní rodinu. Pokud to jednou půjde, přeji si profesionální pomoc. A pokud už nebudu schopný situaci správně posoudit, chci, aby věděly, co jsem si přál v době, kdy jsem o tom ještě dokázal rozhodovat.“
Ani tak nelze předvídat všechno. Můžeme ale svým blízkým alespoň ušetřit otázku, na kterou jinak budou jednou hledat odpověď úplně sami:
Co by si máma nebo táta vlastně přáli, kdyby ještě dokázali poznat, co se s nimi děje?
