Článek
Před cca 28 lety jsme odcházeli s otcem z brněnské Nemocnice Milosrdných bratří. Byli jsme navštívit babičku, jeho matku, která po těžkém infarktu ležela na oddělení intenzivní péče.
Když jsme došli ke kostelu, který stojí mezi nemocnicí a tramvajovou zastávkou, najednou mě píchlo u srdce. Zastavil jsem se a řekl:
„Tati, babička už není.“
Neměl jsem žádnou zprávu ani rozumný důvod, proč by to měla být pravda. Jen jsem to v tu chvíli velmi silně cítil.
Otec se na mě podíval a odpověděl: „Já si to myslím taky.“
Teprve když jsme přijeli domů, dozvěděli jsme se, že babička skutečně zemřela.
Nevím, co se tehdy mezi nemocnicí, kostelem a tramvajovou zastávkou odehrálo. Nedokážu dokázat přenos energie ani myšlenek a nechci svou vzpomínku vydávat za vědecké zjištění. Jen vím, že existují okamžiky, kdy člověk odchod někoho blízkého pocítí dříve, než se o něm dozví.
Možná je mezi lidmi, kteří jsou spojeni pomyslnou pupeční šňůrou, něco, co zatím neumíme pojmenovat. Možná jen naše mysl zachytí mnoho drobných signálů a spojí je v jediný silný pocit. Pro mě však tento okamžik zůstal skutečný.
Děda působil celý život jako silný muž
Po babiččině smrti zůstal děda sám.
Měl dva syny, kteří se o něj pokoušeli starat. Můj otec ho navštěvoval, strýc mu nosil jídlo a někdy také uvařil. Rodina ho neopustila. Jenomže ani milující synové nemohou nahradit ženu, s níž člověk strávil podstatnou část svého života.
Děda se celý život tvářil jako silný muž a srandista. A já si ho tak dodnes pamatuji. Vždy mi připadalo, že ho vůbec nic nerozhází a je tady na věky. Po odchodu babičky ale jako by postupně ztrácel schopnost protloukat se životem dál.
Po partnerovi nezůstává jen prázdná židle. Mizí také každodenní řád, společné rituály a člověk, který znal celý náš příběh.
Nevím, nakolik přestával zvládat běžné povinnosti a nakolik jednoduše rezignoval. Tehdy se o takových věcech nemluvilo jako dnes. Žádná rodinná porada o psychickém stavu ovdovělého seniora se nekonala. Člověk zůstal sám a okolí předpokládalo, že to nějak zvládne.
Děda babičku přežil přibližně o rok.
Strýc ho našel mrtvého v jeho bytě. Ležel na podlaze s rukou nataženou směrem ke dveřím. Možná se chtěl dostat k telefonu nebo si přivolat pomoc. Přesně už to nikdo nezjistí.
Bylo by nepoctivé tvrdit, že zemřel žalem. Stejně nepoctivé by ale bylo předstírat, že odchod ženy, s níž sdílel život, nemohl mít na jeho další slábnutí žádný vliv.
Dítě miluje jinak než životní partner
Často se říká, že ovdovělému člověku zůstaly děti, vnoučata a další rodina, takže přece není sám. To může být pravda, ale pouze částečně.
Dítě může rodiče navštěvovat, pomáhat mu, nosit jídlo a mít ho upřímně rádo. Nemůže se však stát náhradou za životního partnera.
Partner znal člověka ještě dříve, než se stal otcem, matkou, dědečkem nebo babičkou. Pamatuje si jeho mládí, společné začátky, první bydlení, hádky, usmiřování i události, o kterých už ostatní členové rodiny nic nevědí.
Dva lidé si během desetiletí vytvoří vlastní jazyk. Někdy jim stačí jedno slovo, gesto nebo pohled. Rozdělí si také běžné povinnosti. Jeden vaří, druhý nakupuje. Jeden vyřizuje finance, druhý hlídá návštěvy lékaře. Jeden udržuje kontakty s rodinou a druhý opravuje vše, co se v domácnosti pokazí.
Po smrti partnera proto nezůstane pouze prázdné místo u stolu. Rozpadne se celý systém, který dva lidé budovali desítky let.
Příběh, který sledovala celá země
Podobný pocit v mnoha lidech vyvolal také odchod hereckých manželů Libuše Šafránkové a Josefa Abrháma.
Libuše Šafránková zemřela 9. června 2021. Josef Abrhám odešel 16. května následujícího roku, tedy přibližně o jedenáct měsíců později. Byli manželé od roku 1976 a společně prožili zhruba 45 let.
Nemůžeme tvrdit, že Josef Abrhám zemřel proto, že po smrti své ženy ztratil chuť žít. Dlouhodobě měl vlastní vážné zdravotní problémy a do jeho soukromého prožívání nikdo z nás neviděl.
Jejich blízké odchody ale na mnoho lidí působily jako veřejně viditelný obraz toho, co znají z vlastních rodin: jeden člověk odejde a druhý po něm začne rychle slábnout.
Ani přítomnost syna a jeho rodiny nemohla nahradit vztah, který se budoval téměř půl století. Není to nevděk vůči dětem. Jsou to dvě naprosto odlišné podoby blízkosti.
Efekt ovdovění skutečně existuje
To, co lidé po generace pozorují ve svých rodinách, zná také odborná literatura. Používá se označení efekt ovdovění.
Metaanalýza patnácti dlouhodobých studií, které dohromady sledovaly více než 2,2 milionu lidí, zjistila, že souvislost mezi ovdověním a úmrtností je nejsilnější v prvních šesti měsících po smrti partnera. Relativní riziko bylo v tomto období přibližně o 41 procent vyšší než u srovnávaných lidí, kteří o partnera nepřišli.
To samozřejmě neznamená, že po smrti manžela či manželky zemře 41 procent pozůstalých. Jde o statistické srovnání rizika mezi skupinami, nikoli o předpověď osudu konkrétního člověka.
Největší pomocí nemusí být rada. Někdy stačí pravidelně přijít, postarat se o praktické věci a chvíli společně mlčet.
Příčiny navíc nejsou pouze psychické. Pozůstalý může přestat pravidelně jíst, zapomínat na léky, špatně spát nebo zanedbávat vlastní zdravotní potíže. Přichází o každodenní dohled i přirozenou motivaci vstát, obléct se a něco dělat. K tomu se přidávají stres, úzkost, osamělost a někdy také finanční nebo praktické problémy.
Člověk nemusí vědomě chtít zemřít. Může jen postupně přestat dělat drobné věci, které ho dosud udržovaly při životě.
Zvládají ženy odchod partnera lépe?
Moje druhá babička prožila úplně jiný příběh. Její manžel zemřel, když mi byly přibližně tři roky. Mám na něj jen několik drobných vzpomínek. Babička ho přežila téměř o třicet let.
Také při práci v domovech jsem si opakovaně všímal žen, které dochovaly své rodiče, někdy také manžela, prošly mnoha ztrátami a přesto si uchovaly zvláštní vnitřní sílu. Ještě po letech na své blízké vzpomínaly, zdálo se jim o nich a někdy v citlivé chvíli řekly, že už je manžel nebo maminka navštívili ve snu.
Výzkumy opravdu často nacházejí silnější efekt ovdovění u mužů. Neznamená to, že ženy milují méně nebo méně truchlí.
U generací dnešních seniorů může hrát roli tradiční rozdělení domácích povinností. Ženy bývaly častěji zvyklé starat se o jídlo, léky, domácnost i rodinné kontakty. Mívají také širší síť vztahů, o kterou se mohou po ztrátě partnera opřít. Pro některé muže byla manželka nejen životní láskou, ale také hlavním spojením s rodinou a světem kolem nich.
Ani z toho ale nesmíme vytvořit pravidlo. Některé ženy odchod manžela zlomí a některé muže naopak udrží rodina, přátelé, práce nebo nově nalezený smysl života. Navíc řada žen přichází o partnera po letech vyčerpávající péče a samy už mají podlomené zdraví.
Říkat, že „ženy přece vydrží všechno“, může být stejně nebezpečné jako jejich trápení přehlížet.
Pohřeb skončí, ovdovění teprve začíná
Bezprostředně po úmrtí bývá kolem pozůstalého mnoho lidí. Rodina vyřizuje pohřeb, přicházejí kondolence, zvoní telefony a řeší se množství praktických věcí.
Potom pohřeb skončí. Návštěvy postupně poleví a každý se vrátí do svého života.
Právě tehdy může začít skutečné ticho.
Nestačí se zeptat, zda má ovdovělý rodič nakoupeno. Je dobré také sledovat, zda skutečně jí, pije, užívá své léky, spí a zvládá základní provoz domácnosti. Jestli nevypnul topení, nezapomíná platit účty nebo nepadá. A především zda úplně neztratil zájem o svět kolem sebe.
Rychlé zhoršení zdravotního stavu, zmatenost nebo výrazné slábnutí bychom neměli automaticky připsat stáří a smutku. Mohou mít také léčitelnou zdravotní příčinu, kterou má posoudit lékař.
Stejně nevhodné je člověku opakovat:
„Musíš se vzchopit.“
„Musíš tady být kvůli dětem.“
„Už je načase jít dál.“
Smutek nemá jízdní řád. Někdy pomůže obyčejná pravidelná přítomnost. Přijít, uvařit čaj, zkontrolovat praktické věci a chvíli sedět vedle člověka, aniž bychom se pokoušeli zaplnit každé ticho.
Jeden intenzivní týden po pohřbu nenahradí pravidelnou pozornost v dalších měsících.
Když jeden odejde, jiný přichází
V rodinách se často říká, že když odejde některý ze starších členů, brzy se narodí dítě. Slýchával jsem to nejen mezi vlastními blízkými, ale také od seniorů, kteří mi vyprávěli historii svých rodin.
Není doloženo, že by šlo o obecný biologický zákon. Výzkumy, které sledovaly souvislost mezi úmrtím v rodině a následným narozením dítěte, přinesly rozdílné výsledky podle toho, kdo zemřel. Nelze z nich vyvodit pravidlo, že po smrti prarodiče musí přijít nový potomek.
Nový život zemřelého nenahrazuje. Připomíná však, že rodinný příběh odchodem jedné generace nekončí
Přesto má toto vyprávění pro rodiny hluboký význam.
Možná si v době ztráty citlivěji všímáme nového života. Možná potřebujeme cítit, že rodinný příběh pokračuje. Narozené dítě zemřelého člověka nenahradí a nemělo by nést takové očekávání. Připomene ale, že po odchodu jedné generace zůstávají její příběhy, gesta, podoby i naučené hodnoty v těch dalších.
Na jednom konci rodinného stolu zůstane prázdná židle. Na druhém se časem objeví dětská židlička.
Není to výměna jednoho člověka za druhého. Je to koloběh života, kterému každý rozumíme trochu jinak.
Člověka, jenž po smrti partnera zůstal sám, nemůžeme bolesti zbavit ani mu jeho životní lásku nahradit. Můžeme mu ale pomoci, aby se spolu s ní nezačal předčasně ztrácet i on.
Myšlenka dne
Když člověku zemře životní partner, neztrácí pouze někoho vedle sebe. Ztrácí také část vlastního života, která existovala jen mezi nimi.
Dovětek autora
Tento článek vychází z mých rodinných vzpomínek, zkušeností ze sociálních služeb a z odborných poznatků o efektu ovdovění. Netvrdím, že můj dědeček zemřel žalem ani že lze takto vysvětlovat odchody konkrétních veřejně známých lidí. Každý životní příběh je jedinečný. Přesto bychom neměli přehlížet, jak vážně může ztráta dlouholetého partnera zasáhnout psychické i fyzické zdraví člověka, který zůstal.
