Hlavní obsah

„Panebože, ten pán zase něco chce.“ Víme ale vůbec, jak žil před příchodem do Domova?

Foto: Ilustrační foto: Andrea Piacquadio / Pexels

Sedmadevadesátiletý klient špatně viděl, skoro neslyšel a pořád něco vyžadoval. Mohli jsme ho jednoduše označit za otravného. Jenže jeho chování mělo pravděpodobně úplně jiný základ.

Článek

„Co bych mezi těma bábama dělal, když je ani neslyším a nevidím.“

Takhle mi odpověděl sedmadevadesátiletý klient, když jsem se ho ptal, proč nechce chodit na společné aktivity. Ještě pořád chodil, i když už pomalu. Velmi špatně viděl a slyšel. Přesto se před obědem vždycky hezky oblékl, podle svého vkusu, a šel do jídelny jako gentleman. Na tom si zakládal.

Na snídaně nechodil a společných aktivit se účastnit nechtěl. Když jsem slyšel jeho odpověď, vlastně jsem se mu nedivil. Co by tam dělal, když ostatní pořádně neviděl a jejich rozhovor neslyšel?

Jenže z pohledu personálu to vypadalo jinak. Měl pokoj vedle sesterny a pořád něco potřeboval. Jednou se mu špatně polohovala postel, potom chtěl něco ze skříně, jindy se mu něco nezdálo na oblečení.

Ježíš, ten pán zase něco chce. Zase otravuje.

Takhle se o tom mezi lidmi běžně mluví. A přiznávám, že i já jsem ho ze začátku vnímal podobně. Byl nerudný, urputný a měl jasnou představu o tom, jak má péče vypadat. Komunikace s ním opravdu nebyla jednoduchá.

Člověk si potom snadno řekne, že je klient už tak starý, možná zmatený a vlastně ani pořádně neví, co říká. Jeho požadavky si přeložíme tak, že to jsou jenom řeči. On zase tolik nepotřebuje.

Jenže tím si možná hlavně zjednodušujeme vlastní práci.

Řekl jsem si tehdy vnitřně: Zkus být trpělivý. Zkus přistoupit na způsob, jakým si o věci říká, a zjistit, co za tím vlastně je.

V sedmadevadesáti mi vyprávěl o válce

Několikrát jsem ho doprovázel na vyšetření. Při takové cestě je prostor si s klientem povídat. Alespoň já jsem to tak vždycky vnímal a senioři ten zájem většinou vítali.

Rychle jsem si v hlavě spočítal, že konec války musel zažít jako téměř dospělý kluk. Zeptal jsem se ho, jestli ještě za války maturoval.

Řekl mi, že ne. Vyprávěl o přerušené škole, o práci pro Říši a o svém otci, který byl statkářem a odváděl povinné dodávky. Nějakým způsobem tehdy zařídil, aby syn mohl pracovat na jejich statku. Později si vzdělání doplnil, šel na vojnu a po návratu se oženil.

Když mluvil o povinných dodávkách, řekl jednoduše, že Němci jim za to, co odevzdali, alespoň zaplatili hned, kdežto za komunistů se peněz často nedočkali. To byla jeho zkušenost, ne moje porovnávání režimů. Ani on z toho nedělal nějakou velkou politickou úvahu. Bral to tak, jak to tehdy bylo. Muselo se pracovat a rodina se musela nějak uživit.

O svém životě mi vyprávěl souvisle a pamatoval si množství podrobností. V tu chvíli jsem před sebou neviděl člověka, který vůbec neví, co říká. Najednou tam nebyl jenom starý pán, který zase něco vyžaduje.

Pracoval potom jako zemědělský úředník nebo hospodář. Byl zvyklý, že věci mají nějaký řád. Nemusel být vyloženě puntičkář, ale vyžadoval přesnost, disciplínu a pozornost. A tuto představu si pravděpodobně přinesl i do Domova.

Skříň, košile a přesný čas cvičení

Ve skříni chtěl mít svoje šaty pečlivě složené. Prádlo mělo být upravené a vyžehlené tak, jak na to byl zvyklý. Měl svoje boty, svůj způsob oblékání a jasnou představu, co si vezme k obědu.

Pro někoho jsou to maličkosti. Jenomže pro něj to byl běžný standard, podle kterého pravděpodobně fungoval celý život.

Stejně si nastavil i naše cvičení. Potřeboval vědět, kolikrát týdně přijdu a v jakou dobu. Domluvili jsme se, že ho vezmu před obědem. Už na mě čekal oblečený tak, jak chtěl potom jít do jídelny.

Cvičení nebylo nijak fyzicky náročné. Šlapal na motopedu a přidali jsme jednoduché pohyby vsedě nebo u stolu. Nemusel se převlékat a po skončení mohl jít rovnou na oběd.

Snažil jsem se plnit, co jsme si dohodli. Možná někdy až přes čáru. On z toho ale pravděpodobně vyvodil, že mu konečně někdo rozumí. Začal mě více respektovat a nemusel se mnou o každou věc tolik bojovat.

Ostatní pracovníci na něj tolik času neměli. Když něco potřeboval a nedostal odpověď, která by mu dávala smysl, řekl si o to znovu. Potom ještě jednou a důrazněji. Čím častěji to opakoval, tím více působil jako člověk, který pořád otravuje.

Možná to byla jeho obrana. Chtěl dát najevo, co potřebuje, ale z druhé strany necítil, že mu někdo porozuměl.

To neznamená, že bylo možné splnit mu všechno. Někdy měl takovou představu péče, jako by potřeboval vlastního asistenta čtyřiadvacet hodin denně. To v pobytovém zařízení možné není. I on musel přistoupit na určitý režim, i když se mu nelíbil.

Jeho rodina ho přitom neopustila. Chodili za ním poměrně pravidelně, měl na pokoji malou lednici a opravdu velkou televizi. Sedával blízko obrazovky, protože špatně viděl, a používal hodně zesílená sluchátka. Většinou měl puštěnou ČT24. Jestli všechno sledoval, nevím. Bylo ale vidět, že si chce nějakým způsobem zachovat přehled.

Foto: Ilustrační foto: Timy Miroshnichenko / Pexels

„Špatný sluch nemusí znamenat nezájem o dění kolem. Člověk si někdy pouze hledá způsob, jak zůstat ve spojení se světem.“

Nevím ani to, jak přesně s ním rodina fungovala doma. Moc jsem s ní nemluvil. Dokážu si představit, že jeho nároky nebyly jednoduché ani pro nejbližší, ale to už je pouze moje domněnka. Některé náznaky ukazovaly, že také rodina měla pocit, že občas přehání. Současně mu ale zajistila takový komfort, jaký byl v Domově možný.

Co o člověku vlastně víme, když k nám přijde?

V Domovech, kde jsem pracoval, se samozřejmě zapisoval zdravotní stav, plán péče, provedené úkony a další důležité informace. Moc často jsem se ale nesetkal s tím, že by měl pečující personál k dispozici ucelený životní příběh klienta.

Něco se dozvěděl sociální pracovník, něco psycholožka, něco aktivizační pracovníci. Další střípek zaslechl pečovatel při běžné práci. Potom se to ústně předalo několika lidem a dost často to zůstalo někde v éteru.

Klíčový pracovník z nějakých informací vycházel, ale podle mě to fungovalo jenom napůl. Věděl, jak klienta přesunout, co jí, s čím potřebuje pomoci a jaká má zdravotní omezení. Už se ale nemusel dozvědět, jak ten člověk vedl domácnost, co pro něj znamenalo upravené oblečení nebo proč potřebuje mít určité věci přesně na svém místě.

Sám jsem se některé příběhy pokoušel zapisovat do denních zpráv a dalších záznamů. Nedělal jsem to pokaždé a u všech, to přiznávám. Ani z jednotlivých zápisů ale nevznikl příběh, ze kterého by mohli vycházet všichni další pracovníci.

Přitom by nemuselo jít o další dlouhý úřední dotazník. Spíš o nějaký základ, ze kterého se dá pochopit, odkud člověk přišel, jak žil a co ve své domácnosti považoval za úplně běžnou věc.

Rodina při nástupu předá léky, oblečení, zdravotní zprávy a informace o tom, co jejich blízký zvládne. Napadne ji ale také říct, jak vypadal jeho běžný den? V kolik vstával, jak se oblékal, na čem si zakládal a co pro něj znamenalo slušné zacházení?

A ptá se na to vůbec někdo?

Domov nezná domácnost, ze které člověk přišel

Každý pečovatel přichází z jiného prostředí. Někdo vyrůstal ve městě, jiný na vesnici. Někdo v domácnosti s přesnými pravidly a někdo úplně jinak. Může pocházet také z jiné země a kultury.

Jak má automaticky vědět, co znamenala upravená košile nebo určitý způsob vedení domácnosti pro člověka narozeného před téměř sto lety?

Já jsem vyrůstal ve středostavovské měšťanské rodině, kde se určitý bonton a způsob fungování domácnosti pořád udržoval. Možná i proto jsem některým požadavkům tohoto pána rozuměl snadněji. Neznamená to, že jsem lepší pečovatel než někdo, kdo vyrůstal jinak. Měl jsem pouze zkušenost, ze které jsem mohl vycházet.

Kdo ji nemá, nemůže vědět něco, co mu nikdo neřekl. Říkám tomu pro sebe jakási sociální inteligence, i když možná ten výraz nepoužívám úplně přesně. Část se dá naučit, ale něco člověk získává celý život pozorováním rozdílných lidí a prostředí.

U klientů s oslabenými kognitivními funkcemi jsem navíc vídal, že si nepamatovali nedávné události, ale vraceli se k tomu, jak žili v mládí. Potom mohou vyžadovat právě řád, který znali tehdy. Nám připadají zmatení, ale oni se možná pouze snaží fungovat ve světě, kterému ještě rozumějí.

Domov může vytvořit hezké pokoje a příjemné společné prostory. Původní domácnost ale úplně nenahradí. Jak by také mohl, když často ani pořádně nevíme, jak tato domácnost fungovala?

Když rodina předává svého blízkého do zařízení, uvědomuje si, jak zásadně se mu mění celý denní režim? Ví, které jeho zvyky mu zůstanou a kterých se bude muset vzdát? A pozná potom při návštěvě, že jeho nerudnost nebo neklid nemusí být pouze nemocí či stářím, ale také reakcí na prostředí, ve kterém už nic nefunguje tak, jak byl celý život zvyklý?

Nevím, kolik rodin o tom přemýšlí. Nevím ani to, kolik zařízení se na tyto věci opravdu ptá a kam se získané odpovědi nakonec dostanou.

Jestli je zná sociální pracovník, ale neví o nich člověk, který klientovi ráno otevírá skříň a pomáhá mu s oblékáním, tak jsme se možná stejně nedozvěděli to nejdůležitější.

Až si tedy příště řekneme: „Ježíš, ten pán zase něco chce,“ možná bychom se nejdřív mohli zamyslet, jestli nám to neopakuje jen proto, že jsme ho napoprvé vůbec neposlechli.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz