Článek
Více než třicet let u divadla mě naučilo jednu zásadní věc: ty nejkrásnější příběhy se často neodehrávají na jevišti před oponou, ale v tichu divadelních šaten a mezi přáteli. Dnes je mému drahému kolegovi a kamarádovi Jardovi Krejčímu, herci Moravského divadla Olomouc (MDO), už 67 let a pomalu se blíží věku seniora – i když ten by mi dal, kdyby mě teď slyšel! Ale před sedmnácti lety, kdy slavil padesátku, jsme jako soubor stáli před velkým úkolem: co mu dát jako dárek?
Dali jsme hlavy dohromady a nejvíc rezonoval návrh, který se k němu nejvíc hodil. Jarda prostě miloval fotbal. Žil jím. Sami jsme tehdy jako divadlo hrávali různá přátelská a charitativní utkání na Olomoucku, občas i za osobnosti kraje. Dokonce i legendární trenér a olomoucký patriot Karel Brückner na takové akce občas zavítal. Kopali jsme s klukama ze Sigmy, z nichž někteří se teprve drali nahoru a později udělali velkou kariéru v reprezentaci.
A Jarda mi jednou mezi čtyřma očima prozradil svůj životní sen: aspoň jednou v životě vidět naživo jakýkoliv zápas anglické Premier League. Říkal tehdy skromně, že by mu stačil i zápas dvou posledních týmů tabulky, jmenoval Hull s Brightonem. Když jsem to přednesl souboru, řekl jsem, že se o to pokusím postarat. Nechali to na mně. Věděli, že sportem žiju celý život – do svých osmnácti let jsem hrál vrcholově basketbal za Zbrojovku Brno a pak volejbal za Spoje.
Z Janovic nad Úhlavou až do Londýna
Měl jsem totiž jeden skrytý trumf. Mého skvělého kamaráda s přezdívkou Cíťa, který měl mezi sportovními osobnostmi spoustu přátel. V první polovině devadesátých let jsem s ním jezdil hrávat nohejbal za tým osobností na vyhlášený turnaj Kotelna Open v kasárnách v Janovicích nad Úhlavou. Sjížděly se tam tehdy opravdové hvězdy.
Jedním z týmů, se kterým jsme tam trávili čas, byla i dvojice Ladislav Vízek a Vladimír Šmicer. Vláďa tehdy hrál v originálních dresech z Eura, které na hřišti vyměnil s těmi největšími světovými esy. Seznámili jsme se, prožili skvělé chvíle a mně z té doby zůstal na Vláďu Šmicra e-mailový kontakt. Rozhodl jsem se, že mu po letech napíšu. Doufal jsem, že si mě snad bude pamatovat a pomůže mi splnit Jardův sen.
Vláďa mi odepsal obratem. Ptal jsem se ho na tip, na koho se obrátit, zda by nešla sehnat vstupenka na nějaký obyčejný anglický zápas, že se jako soubor rádi složíme. Vláďova odpověď mě ale přiměla polknout naprázdno. Odepsal skoro omluvně: „Víš, Jiří, já tam moc možností nemám… Dokázal bych zařídit lístek leda tak na Liverpool, Arsenal nebo Chelsea.“
Byl jsem v šoku. V té době to byly nejlepší týmy světa a zrovna vrcholila sezóna, kde to mezi Arsenalem a Chelsea vřelo v přímém boji o titul. Napsal jsem zpátky, že je to neuvěřitelné a nechávám to zcela na něm. Za týden mi přišel e-mail, ze kterého se mi rozbušilo srdce. Vláďa zařídil lístek přímo na šlágr Arsenal vs. Chelsea – na zápas, který reálně rozhodoval o držiteli titulu! Dodal, že nic platit nemusíme, že vstupenku zařídil Tomáš Rosický a bude připravená na stadionu na sekretariátu přímo na jméno „Mr. Krejci“.
Když se z celebrit „nepoděláte“
V souboru jsme se složili na letenku, ubytování si Jarda v Londýně sehnal sám, ale do poslední chvíle vůbec nic netušil. Když přišel den jeho oslavy, předal jsem mu dárkový certifikát. Když si přečetl, že letí do Londýna a v pokladně na stadionu na něj čeká lístek od Tomáše Rosického na zápas roku, byl neskutečně naměkko. Dodnes na to vzpomíná jako na největší překvapení a nejkrásnější dárek svého života.
Proč tenhle příběh po letech vlastně vytahuji z paměti? Protože je o přátelství a o jedné velké pravdě. Ty největší veřejně známé osobnosti a sportovní legendy se v soukromí často chovají jako úžasně skromní a obyčejní lidé. Stačí být k nim vnímavý, přátelský, jednat na rovinu a lidsky řečeno – „nepodělat se“ při setkání s nimi.
Nejsem Vláďův bůhvíjaký nejbližší kamarád, od té doby jsme se viděli snad jednou, jen jsme se s úctou pozdravili a usmáli se na sebe. Ale právě to vědomí, že když šlo o to udělat radost neznámému tátovi od rodiny a herci z Moravy, zvedli Šmicer s Rosickým telefon a ten zázrak zařídili, dělá z tohoto světa mnohem lepší místo k životu. A to za tu vzpomínku stojí.
