Článek
„Ty jsi tak silná. Já vůbec nevím, jak to všechno zvládáš.“
Podobné věty čtu velmi často v komentářích pod články o domácí péči. Někdy je napíše příbuzný, jindy známý nebo člověk, který sám prožil něco podobného. Je v nich obdiv, uznání a jistě také dobrý úmysl.
Jenomže člověk, kterému jsou určeny, možná právě sedí v kuchyni, protože má za sebou další noc, během které skoro nespal. Poslouchal, zda se jeho blízký nezvedá z postele, nepotřebuje na toaletu, neupadl nebo si ve zmatenosti nevzal podruhé léky.
Možná se usměje a odpoví:
„Ale jo, zvládáme to.“
Co jiného má také říct?
Že už nemůže? Že se někdy ráno probudí a první pocit není láska ani odhodlání, ale zoufalství z toho, že začíná další úplně stejný den? Že se stydí za vlastní podrážděnost a občas si přeje alespoň na několik hodin někam zmizet?
Věta „Ty jsi silná“ může člověka povzbudit. Někdy mu však také nevědomky připomene roli, kterou už nesmí opustit.
Jsi silná, tak pokračuj.
Jenže kdo pomůže tomu silnému člověku, když už dál nemůže?
I několik hodin péče člověka vyčerpá
Snažím se vzpomenout, jak bylo mně, když jsem pečoval o své rodiče předtím, než odešli na druhý břeh.
Ani zdaleka jsem nebyl v situaci lidí, kteří jsou ke svému blízkému připoutáni čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Nemusel jsem být každou minutu ve střehu a nemohu se s těmito pečujícími srovnávat.
Přesto jsem také pociťoval vyčerpanost. Nejen fyzickou únavu, kterou člověk někdy dospí. Byla v tom psychická prázdnota, pocit marnosti a zvláštní stav, kdy pořád něco zařizujete, řešíte a hlídáte, ale současně víte, že běh času stejně nezastavíte.
Člověk pomáhá, jak umí, a přitom sleduje, jak jeho rodičům ubývají síly. Každý další problém se snaží vyřešit, ale někde uvnitř tuší, že jednou přijde situace, kterou už vyřešit nedokáže.
A když potom blízký člověk odejde, nemusí přijít jen smutek. Může přijít také obrovské prázdno.
Po odchodu blízkého může vedle smutku přijít také prázdno. Člověku náhle skončí péče, která ho vyčerpávala, ale zároveň dlouho určovala smysl a rytmus jeho života.
Dlouhou dobu byl každý den postavený kolem péče. Najednou není komu zavolat, za kým jet, komu připravit jídlo ani koho kontrolovat. Člověku skončí odpovědnost, která ho vyčerpávala, ale současně mu určovala rytmus života.
A teď co?
Odcházení provázelo rodiny od pradávna
Bylo to tak pravděpodobně vždycky. Dávno před vznikem sociálních služeb, domovů pro seniory a všech dnešních institucí byli u odcházejících především jejich nejbližší.
Děti doprovázely rodiče, rodina své prarodiče a rod se loučil se svými stařešiny. Smrt nebyla ukrytá za dveřmi nemocnic a zařízení tak jako dnes. Byla přirozeněji přítomnou, i když pořád bolestivou součástí života.
Různé národy a kultury si vytvořily vlastní způsoby, jak smutek projevit. Někde ženy truchlí hlasitě, pláčou a naříkají tak, že mohou člověku zvenčí připadat skoro jako ječící sirény. Existovaly a někde dodnes existují také takzvané plačky, jejichž úkolem bylo dát společnému žalu hlas.
Při hlubším zamyšlení v tom nemusí být nic přehnaného. Je to způsob, jak dostat bolest ven. Jak ji nezavřít někam hluboko do sebe, ale dovolit jí projít tělem, hlasem i slzami.
Možná právě tak vzniká určitá katarze. Ne že by po ní člověk přestal být smutný, ale něco se alespoň uvolní.
My jsme se naopak často naučili držet.
Nedělat scény. Nerozplakat se před ostatními. Být silní. Zařídit pohřeb, vyřídit pozůstalost, uklidit věci a nějak pokračovat.
Jenomže to, co se nevyplaví, může zůstat dlouho někde vzadu.
„Já to ze sebe ani neumím dostat“
Viděl jsem to také u své mámy po smrti jejího muže, mého táty. O jeho odchodu jsem podrobněji psal v jiném článku.
Máma tehdy příliš neplakala. Sama mi potom říkala:
„Já to snad ani neumím. Ale o to víc se mě to dotýká uvnitř. Tak ráda bych to ze sebe vyplavila.“
Byla velmi citlivá a složité životní situace ji zasahovaly hluboce. Tak tomu bylo i po smrti její maminky, naší milované babičky Růženky, o které jsem rovněž psal.
V některých obdobích potřebovala psychiatrickou léčbu a léky. Vedle další medikace užívala také Lexaurin. Sama věděla, že u něj může vzniknout závislost, a říkala, že jeho užívání má se svým lékařem nějakým způsobem „kočírované“.
Nechci hodnotit její léčbu ani dávat komukoli rady ohledně léků. To patří výhradně do rukou lékaře. Vybavuji si ale její snahu nějak unést smutek, který nedokázala dostat ven pláčem.
Někdo dokáže křičet, plakat a mluvit. Jiný všechno uloží hluboko do sebe a navenek funguje dál.
To ovšem neznamená, že ho to uvnitř nebolí.
Přes den zaměstnat hlavu, večer zůstat sám se sebou
Já jsem se v situacích, které u mě vyvolávaly úzkost, psychickou nepohodu nebo pocit slabosti, naučil hledat nějakou činnost.
Potřeboval jsem zaměstnat hlavu.
Něco dělat, řešit, psát nebo vytvářet. Jakmile se člověk soustředí na konkrétní práci, některé myšlenky na chvíli ustoupí a den se dá snáze zvládnout.
Jenže potom přijde večer.
Člověk si lehne, zhasne světlo a najednou je sám se sebou. Všechno, co přes den odsunul, se začne honit hlavou. Vzpomínky, otázky, pochybnosti a věty, které už nemůže říct člověku, jenž odešel.
Pak nastupuje rozumové vysvětlování:
Už je to za mnou. Nemohl jsem udělat víc. Nic s tím nezměním. Musím jít dál.
Čas opravdu dokáže některé hrany obrousit. Člověk se začne znovu více soustředit na sebe a na vlastní život.
Umí to ale každý?
A musí to každý zvládnout sám?
Péče člověka nevyčerpá až v okamžiku smrti
Když čtu podrobné zkušenosti lidí, kteří právě pečují nebo už svého blízkého ztratili, kladu si jednoduchou otázku:
Kdo myslí na ně?
Pečující člověk nemusí čekat na smrt blízkého, aby se psychicky zhroutil. Vyčerpaný může být dávno předtím.
Pečující člověk může navenek působit silně, přestože za sebou má další probdělou noc a nemá nikoho, kdo by ho alespoň na několik hodin vystřídal.
Jeho den nemá jasnou pracovní dobu. Péče nekončí zavřením dveří kanceláře ani předáním směny kolegovi. Pokračuje při vaření, v koupelně, během noci i ve chvíli, kdy je pečující sám nemocný.
Nemá dovolenou, pokud za sebe nenajde náhradu. Nemůže si jednoduše říct, že dnes nepřijde. Někdy nemůže ani v klidu nakoupit, protože neví, co se doma během půlhodiny stane.
A přesto často slyší:
„Ty jsi silný. Ty to zvládneš.“
Možná to zvládne dnes. Možná zítra. Ale síla není bezedná nádoba, ze které lze stále jen odebírat.
Pomoc existuje. Jenže kdo ji má hledat?
Úřady vědí, že pečující lidé existují. Lékaři to vědí také. Máme sociální služby, poradny, osobní asistenci, terénní pečovatelské služby a služby odlehčovací.
Podle MPSV má v Česku zkušenost s péčí o blízkého v rozsahu nejméně dvaceti hodin týdně každý pátý dospělý člověk. Nejde tedy o nějakou malou okrajovou skupinu. Jde o obrovskou část společnosti. MPSV – Neformální pečující
Na papíře jsou mechanismy pomoci dávno vymyšlené.
Jenomže vědí o nich lidé, kteří je právě potřebují? A pokud o nich vědí, mají ještě energii zjišťovat, kam zavolat, co vyplnit, na co mají nárok a zda má některá služba volnou kapacitu?
Teoreticky může každý říct:
„Podívám se na internet.“
„Zeptám se strejdy Googla.“
„Zavolám někam na úřad a oni mě nasměrují.“
To zní jednoduše člověku, který se vyspal, má před sebou volné odpoledne a dokáže se soustředit.
Pečující člověk však mohl třikrát za noc vstávat. Možná právě převlékl postel, řeší léky, vaří oběd a současně poslouchá, zda se z vedlejšího pokoje neozve rána. V této situaci pro něj může být i hledání jednoho telefonního čísla poslední kapkou.
Úředníci někdy nechtějí pochopit, že vyčerpání nesnižuje jen fyzickou sílu. Bere člověku také schopnost plánovat, rozhodovat se, obvolávat služby a znovu někomu cizímu vyprávět celý svůj příběh.
„Měli jste zavolat dřív“
Potom se pečující člověk konečně dostane k úřednici a vyslechne si:
„Terénní službu jste měli kontaktovat už dávno.“
„Odlehčovacích služeb je přece dost.“
„Když jste se neozvali, tak se teď nemůžete divit.“
A jsme opět v úřednické bublině.
Člověk na druhé straně přepážky možná zná názvy služeb, předpisy, registry a správné postupy. Pečující však zná každou minutu skutečného problému.
Ví, kolikrát v noci vstával. Kolikrát svého blízkého přesvědčoval, že se musí umýt, najíst nebo nechat převléknout. Kolikrát zrušil vlastní návštěvu lékaře, protože za sebe neměl nikoho jiného.
Navíc není pravda, že nalezení služby automaticky znamená její okamžitou dostupnost. Podle údajů Českého statistického úřadu patřily odlehčovací služby v roce 2024 mezi nedostatkové sociální služby a evidovaly přibližně 4 600 neuspokojených žádostí. Jedna osoba sice může podat více žádostí, ale i tak tento údaj ukazuje rozdíl mezi službou existující v systému a službou skutečně dostupnou ve chvíli, kdy ji rodina potřebuje. ČSÚ – Vybrané údaje o sociálním zabezpečení
Říct vyčerpanému člověku, co všechno měl udělat dříve, mu v tuto chvíli nepomůže.
Potřebuje slyšet:
„Dobře. Pojďme se podívat, co můžeme udělat teď.“
Informace ještě není pomoc
Systém si často myslí, že občanovi pomohl ve chvíli, kdy mu poskytl odkaz.
Tady je registr. Tady jsou podmínky. Tady máte seznam telefonních čísel. Zavolejte si tam.
Jenže informace není totéž co konkrétní pomoc.
Pomoc může znamenat, že si někdo vyslechne celou situaci a společně s pečujícím vybere dvě nebo tři skutečně použitelné možnosti.
Že sociální pracovník nevezme první odmítnutí jako konec případu.
Že rodině někdo srozumitelně vysvětlí rozdíl mezi pečovatelskou službou, osobní asistencí a odlehčovací službou.
Že se nezeptá jen na zdravotní stav seniora, ale také na to, kdy se naposledy vyspal člověk, který o něj pečuje.
A především že pomoc nepřijde teprve tehdy, když už pečující zkolabuje.
„Stejně mi nikdo nepomůže“
Marnost nepřichází vždy z lenosti nebo neochoty něco řešit.
Často vzniká z předchozí špatné zkušenosti.
„Stejně mi nikdo nepomůže.“
„Jsou to jenom řeči.“
„Nebudu létat od čerta k ďáblu, abych se nakonec stejně nic nedozvěděl.“
„Je to příliš složité a zdlouhavé.“
Takové věty svědčí také o náladě společnosti a o důvěře občanů ve stát a jeho instituce. Mezi lidmi často panuje přesvědčení, že pomoc je určena jen některým vyvoleným a obyčejný člověk na ni stejně nedosáhne.
Nevím, nakolik je to dluh minulosti a nakolik výsledek dnešních zkušeností. Nedůvěra je však v mnoha lidech hluboce zakořeněná.
Přitom požádat o pomoc při dlouhodobé péči není žádný luxus ani přiznání osobního selhání. Pečující člověk pomáhá svému blízkému, ale současně svou prací udržuje v chodu část systému, který by jinak musel péči zajistit jiným způsobem.
Neměl by proto žebrat o každou hodinu úlevy.
Nestačí se ptát, jak se má nemocný
Lékaři, sociální pracovníci, úředníci i příbuzní se přirozeně ptají:
„Jak se daří mamince?“
„Jak spí tatínek?“
„Zhoršila se jeho chůze?“
„Bere správně léky?“
To všechno jsou důležité otázky.
Vedle nich by však měla zaznít ještě jedna:
„A jak jste na tom vy?“
Ne jako zdvořilostní fráze, po které se okamžitě přejde k dalšímu formuláři. Skutečná otázka, na kterou je možné pravdivě odpovědět.
Kdy jste naposledy spal celou noc? Má vás kdo vystřídat? Dokážete odejít alespoň na několik hodin? Nezanedbáváte vlastní léčbu? Nemáte pocit, že už situaci nezvládáte?
Pečující totiž často pomoc sám nevyžádá. Má pocit, že musí vydržet, protože na něm závisí člověk, kterého miluje.
A tak vydrží ještě dnešek. Potom další týden. Ještě jeden měsíc.
Až jednou zjistí, že už není z čeho brát.
Co může udělat rodina
Rodina by neměla čekat, až si hlavní pečující sám řekne o pomoc.
Možná si o ni nikdy neřekne. Ne proto, že ji nepotřebuje, ale protože se stydí, nechce nikoho obtěžovat nebo už nemá sílu organizovat další lidi.
Místo věty „Kdybys něco potřeboval, ozvi se“ je mnohem užitečnější konkrétní nabídka:
„Ve středu odpoledne přijdu a na tři hodiny tě vystřídám.“
„V pátek zařídím nákup a vyzvednu léky.“
„Zjistím možnosti odlehčovací služby a zavolám tam za vás.“
„Příští návštěvu lékaře vezmu na sebe.“
Taková pomoc nevyžaduje, aby vyčerpaný člověk ještě sestavoval plán práce pro všechny ostatní.
Především by ale rodina měla pochopit, že odpočinek pečujícího není rozmar. Je součástí bezpečné péče.
Vyčerpaný člověk snáze udělá chybu, ztratí trpělivost nebo sám onemocní. Pomáhat jemu tedy znamená pomáhat také seniorovi.
Ani po odchodu blízkého není automaticky konec
Když člověk, o kterého jsme dlouho pečovali, zemře, okolí má někdy pocit, že problém skončil.
Pečující už přece nemusí vstávat v noci. Nemusí řešit léky, hygienu, jídlo ani návštěvy lékařů.
Jenomže jeho tělo a psychika se nevypnou ze dne na den.
Může přijít úleva a okamžitě po ní pocit viny, že se člověku vlastně ulevilo. Může přijít smutek, prázdnota, únava nebo ztráta smyslu. Celé měsíce či roky byl někým potřebný a najednou neví, co se svým časem ani se sebou.
Také toto období si zaslouží pozornost.
Smutek po ztrátě je přirozený a každý jej prožívá jinak. Pokud však člověka dlouhodobě ochromuje, nedokáže fungovat, propadá beznaději nebo má myšlenky, že už nechce žít, není potřeba čekat, až to „nějak přejde“.
Vyhledat odbornou pomoc není slabost. Je to stejná péče, jakou jsme předtím věnovali někomu jinému, tentokrát obrácená k sobě.
Kam se obrátit, když už není síla hledat
Aby tento článek neskončil pouze obecným doporučením „najděte si pomoc“, uvádím několik konkrétních možností:
- Sociální pracovník obce s rozšířenou působností: Na sociálním odboru městského úřadu by měl znát služby dostupné v místě bydliště a pomoci hledat vhodnou terénní, osobní či odlehčovací pomoc. Přehled možností uvádí také stránka MPSV Péče a služby.
- Odlehčovací služba: Může být terénní, ambulantní nebo pobytová a jejím účelem je umožnit pečujícímu nezbytný odpočinek. Dostupnost je však nutné ověřit v konkrétním regionu.
- Poradna Cesty domů: Poskytuje lidem z celé České republiky telefonické a on-line poradenství při péči o nevyléčitelně nemocné, v závěru života i při vyrovnávání se se ztrátou blízkého. Telefonní čísla jsou 775 166 863 a 725 245 576. Aktuální časy jsou na stránce Poradny Cesty domů.
- Linka první psychické pomoci 116 123: Je určena dospělým, je anonymní, bezplatná a funguje nonstop. Člověk nemusí čekat, až bude jeho stav „dost vážný“. Aktuální informace jsou na webu Linky první psychické pomoci.
- Bezprostřední nebezpečí: Pokud má člověk strach, že ublíží sobě nebo někomu jinému, případně se nachází v akutním ohrožení zdraví, je potřeba volat 155 nebo 112.
Jedno telefonní číslo samozřejmě nevyřeší nedostatek služeb ani dlouhodobé vyčerpání. Může být ale prvním místem, kde člověk nemusí předstírat, že všechno zvládá.
Pečujícího nezajímá, že systém existuje
Pečující člověk je ve svém problému každou vteřinu, minutu a celý den. Někdy velkou část života.
Nezajímá ho, kolik pracovních skupin se problémem zabývalo, kolik vzniklo metodik ani na kolika webových stránkách je zveřejněn seznam služeb.
Potřebuje vědět, kdo ho zítra vystřídá.
Kdo s jeho maminkou zůstane, aby se mohl vyspat. Kdo odveze tatínka k lékaři. Kdo mu pomůže s hygienou, kterou už sám fyzicky nezvládá. A kdo si všimne, že hlavní pečující už dávno není silný, jenom nemá jinou možnost než pokračovat.
Pomoc, kterou musí naprosto vyčerpaný člověk sám vyhledat, pochopit, vyjednat a oběhat, může přijít příliš pozdě.
A proto bychom se neměli spokojit s konstatováním:
„Měl jste si o ni říct.“
Možná už totiž neměl sílu ani na to.
Myšlenka dne
Pečující člověk často nepotřebuje další pochvalu za svou sílu. Potřebuje, aby někdo na chvíli převzal část jeho dne.
Závěrečný dovětek autora
Děkuji, že jste dočetli mé dnešní zamyšlení. Vím, že každý člověk prožívá péči i odchod blízkého jinak. Někdo potřebuje mluvit, někdo plakat a jiný zaměstnat hlavu činností. Nikdo by ale neměl být nucen dokazovat svou sílu tak dlouho, až se sám zhroutí.
Dostali jste se při péči o blízkého do situace, kdy už jste neměli sílu sami hledat pomoc? A našel se někdo, kdo vám skutečně pomohl, nebo jste dostali pouze další telefonní číslo a odkaz? Budu rád, když svou zkušenost napíšete do komentářů.
