V domově žila cenami před 40 lety. Obyčejný nákup jí vrátil kus vlastního života

Vozil jsem ji na invalidním vozíku mezi regály a snažil se zastavovat co nejblíže, aby si mohla na zboží sama sáhnout.

Chtěla si vybrat zeleninu. Jindy nějakou drobnost nebo květinu. Peněženku měla u sebe a těšilo ji, že o nákupu rozhoduje sama. Nebyla jednoduchým člověkem. Dokázala být konfliktní, od rána nespokojená a měla potřebu komentovat téměř všechno kolem sebe. Současně však byla velmi vnímavá a občas se mě přímo zeptala, zda je skutečně tak obtížná, jak si o ní asi ostatní myslí.

Odpovídal jsem jí otevřeně, ale s respektem. Možná i proto mi důvěřovala a na společné vycházky se těšila.

V obchodě se ovšem pravidelně střetávala se světem, ze kterého byla dlouho vyřazena. Dívala se na cenovky a některým částkám vůbec nedokázala uvěřit. Hodnota stokoruny nebo dvousetkoruny pro ni stále odpovídala době před několika desetiletími. Současné ceny poměřovala příjmy a výdaji, které si pamatovala ze svého aktivního života.

Pokoušel jsem se jí vysvětlovat, že spolu s cenami se změnily také mzdy, důchody a náklady na bydlení. Srovnávali jsme její někdejší výplatu s dnešními příjmy a tehdejší ceny se současnými. Nebyla to odborná ekonomická analýza. Hledali jsme pouze most mezi jejími vzpomínkami a dnešním světem.

Některé rozdíly přijala. Jiné pro ni zůstaly nepochopitelné.

U svých rodičů jsem si všiml, jak velkou část života může ve stáří postupně obsadit jídlo.

Můj otec rád vařil celý život. O víkendech mu babička s mámou přenechávaly kuchyň a on se výběrem jídla, nákupem i samotným vařením bavil. Když se jeho svět později kvůli nemoci zmenšoval, jídlo zůstávalo jedním z témat, o kterých ještě dokázal přemýšlet.

Po jeho smrti zůstala máma sama. Dříve měla mnoho jiných zájmů. Chodila na koncerty, četla knihy a sledovala seriály. Vaření přitom nikdy nebylo hlavní částí její identity. Přesto se najednou velká část jejího týdne začala točit kolem otázky, co si uvaří a co pojedeme koupit.

Vypisovala si seznamy, sledovala slevové akce a těšila se na „velký nákup“, na který jsme společně vyrazili autem. Říkala, že už na sobě nebude šetřit a koupí si to, na co má chuť. Zároveň ale porovnávala ceny a hledala výhodnější nabídky. Celoživotní návyk hospodařit v ní zůstal.

Možná to nebyla finanční gramotnost v dnešním odborném významu. Spíše schopnost vyjít z mála, nezahazovat jídlo a přemýšlet, zda určitá věc odpovídá své ceně.

Slevovým letákům se někdy posmíváme jako českému národnímu sportu. Pro mnoho seniorů ale nejsou pouze seznamem levnějšího zboží.

Mohou být plánem příštího týdne, cvičením paměti, důvodem k rozhovoru i připomínkou, že člověk stále rozhoduje o vlastní domácnosti. Senior si označí máslo, maso nebo kávu, spočítá si nákup a rozhodne, co tentokrát nepotřebuje.

Neznamená to, že je každé jeho rozhodnutí ekonomicky dokonalé. Stejný člověk může ušetřit deset korun na jogurtu a o několik dní později utratit mnohem větší částku za věc, kterou nepotřebuje. Takto se ovšem nechovají jen senioři.

Podstatné je něco jiného: pořád vybírá, porovnává a rozhoduje.

Když člověk přejde do pobytového zařízení, může o tuto část běžného života velmi rychle přijít.

Jídlo se objeví v určenou dobu. Někde si může vybrat z více možností, jinde dostane jedno předem stanovené menu. Nákupy zajišťuje rodina, pracovník nebo služba. Platby se odehrávají převodem a hospodaření někdy převezmou příbuzní či opatrovník.

Senior už nemusí vědět, kolik stojí chléb, máslo, kilogram jablek nebo prací prášek. Ne proto, že by byl hloupý nebo nezodpovědný. Jednoduše přestal tyto věci nakupovat.

Totéž se může stát i člověku žijícímu doma, pokud za něj rodina v dobré víře začne všechno obstarávat. Přinese nákup, zaplatí účty, připraví léky a postupně převezme každé rozhodnutí. Je to rychlejší a bezpečnější. Jenže schopnost, kterou člověk dlouho nepoužívá, se může začít vytrácet.

Najednou nerozhoduje, co koupit. Pouze přijímá to, co mu někdo přinesl.

Samozřejmě netvrdím, že každý senior musí chodit do supermarketu nebo stát u sporáku. Někomu to nedovoluje pohybové omezení, demence, porucha polykání, dieta či jiný zdravotní stav. Bezpečí nelze přehlížet.

Volbu ale můžeme zachovat i v malém.

Člověk si může vybrat mezi dvěma jídly, rozhodnout o velikosti porce nebo říct, zda chce ovoce dnes, nebo až zítra. Může zvolit druh jogurtu, vůni čaje, květinu do pokoje nebo drobnost, kterou mu rodina koupí. Někdo zvládne připravit jednoduchou pomazánku, jiný oloupat jablko a další alespoň sledovat, jak se jídlo připravuje.

I člověk na vozíku může při vhodné dopomoci sáhnout do regálu, přečíst cenovku, podat peníze a převzít účtenku.

Není rozhodující, jak velký výkon udělá. Podstatné je, že stále zůstává účastníkem vlastního života.

Rodiny často přinesou do domova plnou tašku oblíbených věcí. Je to projev péče a lásky. Někdy však může být ještě cennější vzít blízkého na nákup nebo se ho alespoň předem zeptat, co konkrétně chce.

Místo věty „Přinesla jsem ti jogurty“ můžeme říct: „Které bys chtěl? Podíváme se spolu.“

Můžeme přinést leták, společně napsat seznam nebo ukázat účtenku, ale neměli bychom z toho vytvářet zkoušení paměti a schopností. Cílem není seniora nachytat, že už nezná současné ceny. Cílem je pomoci mu znovu se v nich zorientovat.

Stejně důležitý může být malý osobní rozpočet. Nechat člověku část peněz, o nichž může podle svých schopností rozhodovat, znamená ponechat mu také kus odpovědnosti a důstojnosti.

Některá zařízení pořádají doprovázené nákupy, využívají pojízdné prodejny, připravují společné vaření nebo umožňují klientům podílet se na sestavování jídelníčku. Právě takové činnosti mohou mít větší význam než aktivita připravená jen proto, aby byla splněna položka v programu.

Zákon o sociálních službách ostatně nestanoví jako cíl pouhé bezpečné ubytování a nasycení člověka. Pomoc má vycházet z individuálních potřeb, podporovat samostatnost a posilovat sociální začleňování. (Zákon č. 108/2006 Sb., § 2)

Také materiály MPSV pro pracovníky zdůrazňují podporu klienta v samostatnosti bez zbytečného přebírání odpovědnosti za něj. To se netýká pouze hygieny nebo oblékání. Týká se to i jídla, peněz a obyčejného nákupu.

Pro člověka, kterému ubývá sil, pohybu, společenských kontaktů i možností něco ovlivnit, může být jídlo jedním z posledních očekávaných okamžiků dne.

Co bude k obědu? Přijde dcera a přinese oblíbenou šunku? Bude v obchodě k dostání ovoce, které měl člověk rád celý život? Může si dát ještě kousek koláče, nebo už o tom někdo rozhodl bez něj?

Nejde jen o chuť. Jídlo v sobě nese rodinné vzpomínky, vůni původního domova, svátky, nedělní obědy i pocit, že se člověk stále dokáže o něco postarat.

Když tuto oblast úplně převezmeme, můžeme člověka připravit o mnohem více než o nákupní seznam.

Při našich nákupech si ona klientka většinou nepořídila nic velkého. Někdy zeleninu, jindy drobnost nebo květinu. Důležité však bylo, že si sama vybrala, otevřela peněženku a rozhodla, zda jí určitá věc za požadovanou cenu stojí.

Možná její představa o hodnotě peněz zůstávala několik desetiletí pozadu. Ale v okamžiku, kdy držela v ruce zboží a přemýšlela, zda je koupí, se alespoň na chvíli vrátila do současnosti.

Nebyla jen klientkou, které někdo naplánoval den a přivezl oběd.

Byla znovu zákaznicí, hospodyní a ženou, která měla právo říct: toto chci – a toto si za své peníze nekoupím.

Člověk neztrácí samostatnost pouze tehdy, když přestane chodit. Ztrácí ji také tehdy, když už se ho nikdo neptá, co si chce koupit.

Tento článek není kritikou všech pobytových zařízení ani tvrzením, že každý senior musí nakupovat a vařit. Schopnosti, zdravotní stav a přání lidí jsou rozdílné. Také příběh klientky uvádím bez identifikačních údajů a pouze v rozsahu potřebném k vysvětlení tématu.

Nechci ani dokazovat, že jedna generace je finančně odpovědnější než jiná. Mnozí dnešní senioři však vyrůstali v podmínkách, které je naučily pečlivě hospodařit, opravovat, neplýtvat a dlouho zvažovat každý větší výdaj. Tento návyk může být důležitou součástí jejich identity.

Smyslem textu je připomenout, že pomoc nemá člověku automaticky odebrat všechny běžné povinnosti a rozhodování. Někdy je rychlejší nakoupit za něj. Lidsky správnější však může být umožnit mu, aby si alespoň jednu věc vybral sám.