Článek
Na sociální síti jsem narazil na příspěvek dlouholeté neformální pečující a zastánkyně práv pečujících Lucie Ovsenákové. Jednoduchým přepočtem upozornila na to, jak velká část každodenní péče zůstává na rodině i po využití celého příspěvku na péči.
Její tabulku zde nepřebírám. Přivedla mě však k vlastnímu propočtu podle aktuální výše příspěvků a maximálních hodinových úhrad sociálních služeb v roce 2026.
Otázka, kterou tím otevřela, je totiž zásadní:
Kolik skutečné pomoci si člověk za příspěvek na péči může opatřit a kdo zajistí všechno ostatní?
Částka bez souvislostí může klamat
Nejvyšší příspěvek na péči pro dospělého člověka žijícího mimo pobytovou sociální službu činí v roce 2026 celkem 27 000 korun měsíčně. Když se tato částka objeví samotná v diskusi, nezní vůbec malá.
Modelový přepočet ukazuje, kolik hodin časově účtované služby může pokrýt celý příspěvek na péči a kolik potřebné pomoci zbývá zajistit jiným způsobem. Nejde o oficiální převod stupňů závislosti na hodiny péče.
Občas se pod články dočtu, že 27 tisíc by chtěl každý. Že rodina přece také musí pomoci. Že stát není dojná kráva a příspěvek je pouze od slova přispět.
Ano, je to příspěvek. Nemá zaplatit úplně všechno. Jenže tím ještě není zodpovězena otázka, co všechno nepokryje.
Maximální úhrada za časově účtované základní úkony některých terénních sociálních služeb činí při rozsahu nad 80 hodin měsíčně 145 korun za hodinu. Pokud by tedy člověk celý příspěvek ve IV. stupni použil pouze na takovou službu, zaplatil by přibližně 186 hodin za měsíc.
Při modelovém třicetidenním měsíci je to šest hodin a dvanáct minut denně.
Jestliže člověk potřebuje pomoc nebo dohled po celý den, zbývá dalších sedmnáct hodin a osmačtyřicet minut. Ty se v žádné větě o vysokém příspěvku neobjevují. Přesto je musí někdo zajistit.
Netvrdím, že během všech těchto hodin pečující bez přestání přebaluje, polohuje, krmí nebo převléká. Potřeba nepřetržité péče neznamená čtyřiadvacet hodin aktivně vykonávaných úkonů. Znamená však, že musí být někdo dostupný. Musí reagovat na volání, pád, potřebu toalety, neklid, bolest, žízeň, změnu zdravotního stavu nebo obyčejný strach.
Takovou pohotovost nelze vypnout jako světlo v pokoji.
Pečující nemá po šesti hodinách konec směny
Představme si obyčejný den člověka, který pečuje o nesoběstačnou maminku.
Ráno ji musí umýt, převléknout, pomoci jí na toaletu, připravit jídlo a léky. Potom přijede služba. Udělá nasmlouvané úkony a zase odjede, protože za dveřmi čeká další klient.
Péče o blízkého se nevejde do několika zaplacených hodin. Rodina zůstává k dispozici také ráno, večer, v noci a o víkendech.
Maminka ale nezůstane až do následující návštěvy nehybně sedět jako položka v tabulce. Potřebuje napít, přesunout, přebalit nebo uklidnit. Může být zmatená a chtít odejít z bytu. Může odmítnout jídlo, ale za půl hodiny mít hlad. Odpoledne přichází další hygiena, večeře, ukládání do postele a následně noc, během které se pečující budí při každém podezřelém zvuku.
A ráno se nezačíná od nuly. Pečující už do něj vstupuje unavený ze včerejška.
Právě tato část péče bývá v systému téměř neviditelná. Vidíme vyplacený příspěvek. Vidíme vykázané hodiny služby. Nevidíme člověka, který vyplňuje mezery mezi jednotlivými návštěvami.
Příspěvek na péči není mzda za nepřetržitou službu
Příspěvek náleží člověku, který pomoc potřebuje. Může z něj hradit registrovanou službu, asistenta sociální péče nebo pomoc blízké osoby. To je správné a dává to rodinám určitou možnost volby.
Pokud se ale příspěvek použije na terénní či odlehčovací službu, nezbude jako odměna rodinnému pečujícímu. Pokud ho naopak využije rodina na zajištění vlastní péče, nemůže si za stejné peníze zároveň objednat dostatečný rozsah profesionální pomoci.
Jedny peníze se nedají utratit dvakrát.
Rodinný pečující přitom není zaměstnanec s osmihodinovou pracovní dobou. Nemá automaticky kolegu na další směnu, pravidelnou dovolenou ani jistotu, že ho někdo zastoupí, když sám onemocní. Často omezuje zaměstnání, vzdává se svého příjmu, společenského života i odpočinku.
Nepřetržitá potřeba péče neznamená každou minutu aktivní práce. Znamená však, že někdo musí být stále dostupný.
To všechno se schová do jedné věty: „Rodina se přece postará.“
Jenže co když širší rodina není? Co když je jediná dcera sama nemocná? Co když děti žijí na druhém konci republiky? Co když pečující skončí v nemocnici a nesoběstačný člověk zůstane doma?
Takové příběhy mi čtenáři neposílají jako teoretické úvahy. Oni je opravdu žijí.
Většinu dlouhodobé péče už dnes nesou rodiny
Neformální péče není okrajový problém několika rodin. Samotné MPSV uvádí, že neformální pečující podle kvalifikovaných odhadů zajišťují 70 až 90 procent veškeré dlouhodobé sociální a zdravotní péče v České republice.
Ministerstvo zároveň uvádí, že s péčí o blízkého v rozsahu minimálně dvaceti hodin týdně má za posledních pět let zkušenost každý pátý dospělý člověk.
To jsou obrovská čísla.
Znamenají, že bez práce rodin, partnerů, rodičů, dětí, sourozenců a dalších blízkých lidí by se současný systém velice rychle dostal do ještě větších problémů. Přesto je jejich práce často viditelná až ve chvíli, kdy pečující nemůže dál.
Silně o tom mluví také Lucie Ovsenáková, která sedm let pečovala o manžela odkázaného na plicní ventilaci a současně vychovávala tři děti. Nemohla odejít ani na krátký nákup bez toho, aby za sebe našla někoho, kdo ji vystřídá. Příspěvek podle její zkušenosti padl na nezbytné vystřídání, ale samotnému pečujícímu z něj nezůstalo nic.
Její věta „Péče je cesta do chudoby“ může znít tvrdě. Kdo ale kvůli nepřetržité péči opustil zaměstnání, přišel o vlastní příjem a nemohl si dovolit pravidelnou odbornou pomoc, pravděpodobně dobře ví, co tím myslí.
Nejde o to chtít všechno zadarmo
Nežádám, aby stát platil každou minutu, kterou člověk stráví se svou maminkou, otcem, manželem nebo postiženým dítětem. Rodinná blízkost se nedá převést na fakturu a pomoc mezi příbuznými je přirozenou součástí života.
Mezi přirozenou pomocí a dlouhodobou nepřetržitou péčí je ale obrovský rozdíl.
Je něco jiného dovézt mamince nákup a dvakrát týdně uklidit. Něco úplně jiného je opustit zaměstnání a několik let být ve dne i v noci k dispozici člověku, který nemůže zůstat sám.
Taková péče šetří veřejným rozpočtům obrovské prostředky. Kdyby ji rodina přestala poskytovat, musel by nastoupit profesionální personál, pobytová služba nebo zdravotnické zařízení. Přesto se o práci rodiny často mluví jako o samozřejmosti, jejíž hodnotu není nutné ani spočítat.
A tady je podle mě jádro pudla. Nejde jen o výši příspěvku. Jde o celý rozdíl mezi potřebou člověka a pomocí, která je skutečně dostupná.
Tohle jsem očekával také od MPSV
Při svém jednání na ministerstvu jsem čekal právě podobnou debatu. Nejen ujištění, že služby existují a mechanismy jsou nastavené, ale konkrétní odpovědi.
Kolik hodin pomoci si člověk za příspěvek skutečně opatří? Je služba v jeho obci vůbec dostupná? Přijede také večer, o víkendu nebo ve svátek? Jak dlouho se čeká na odlehčovací pobyt? Co se stane, když hlavní pečující náhle zkolabuje?
Registr poskytovatelů nám řekne, že služba existuje. Neřekne nám ale, zda má volnou kapacitu právě tehdy, když ji rodina potřebuje.
Výše vyplaceného příspěvku zase neříká, kolik péče bylo skutečně zajištěno. A počet uzavřených smluv neukazuje, kolik lidí bylo odmítnuto už při prvním telefonátu.
Právě takové údaje potřebují obce, kraje i ministerstvo. Bez nich nelze poctivě plánovat síť služeb ani tvrdit, že je pomoc dostupná.
Výzkum probíhá. Pečující by měli být slyšet
Po přípravě tohoto článku jsem zjistil důležitou skutečnost. MPSV během podzimu 2026 ve spolupráci se společností SC&C provádí výzkum zaměřený právě na neformální pečující, především na lidi zajišťující intenzivní péči.
To považuji za správný krok a nechci ho zlehčovat. Naopak bych chtěl čtenáře, kteří splňují podmínky, vyzvat, aby svou zkušenost nenechali pouze v komentáři pod článkem a do výzkumu se zapojili.
Dotazování je podle zveřejněných informací anonymní a má pomoci zjistit, jak intenzivní péče zasahuje do každodenního života. Právě zde by měly zaznít zkušenosti s nedostupností odlehčovacích služeb, ztrátou zaměstnání, vyčerpáním, chybějícím zastoupením i tím, kolik hodin péče každý den zůstává na rodině.
Samotný průzkum ještě nikoho nevystřídá u lůžka. Může ale vytvořit podklady, které už nebude tak snadné odmítnout jako jednotlivé stížnosti nebo nereprezentativní komentáře.
Rozhodující proto nebude pouze počet získaných odpovědí. Podstatné bude především to, co ministerstvo na základě výsledků skutečně udělá.
Potřebujeme data z reálného života
Komentáře pod mými články nejsou reprezentativním sociologickým průzkumem. To si uvědomuji. Když se ale stejné zkušenosti opakují napříč kraji a popisují je rodinní pečující, sociální pracovníci, zdravotníci i lidé z přímé péče, nelze je donekonečna odbývat jako jednotlivé výjimky.
Z těchto zkušeností může postupně vzniknout něco užitečného.
Stačilo by anonymně sledovat okres, stupeň příspěvku, požadovaný rozsah pomoci, skutečně dostupné hodiny služby, čekací dobu a důvod případného odmítnutí. Ne jména, diagnózy ani další citlivé údaje. Pouze informace potřebné k tomu, abychom viděli rozdíl mezi systémem na papíře a životem za dveřmi domácností.
Stejná data potřebujeme také při hledání nových forem komunitního bydlení a péče. Investor, obec ani poskytovatel nemohou odpovědně plánovat provoz pouze s předpokladem, že všechno chybějící „nějak doplní rodina“.
Rodina totiž není neomezený personální zdroj.
Nežádám, aby stát platil každou minutu lidské blízkosti. Žádám, aby dokázal poctivě spočítat práci, kterou od rodin očekává, vytvořil pro ně skutečně dostupnou pomoc a přestal jejich čas, zdraví a vyčerpání považovat za bezednou samozřejmost.
Otázka pro čtenáře
Kolik hodin pomoci váš blízký skutečně potřebuje a kolik hodin dostupné služby se vám podařilo zajistit?
Pokud chcete přispět konkrétní zkušeností, můžete bez jmen a citlivých údajů uvést okres, stupeň příspěvku, rozsah požadované pomoci, skutečně získaný rozsah a případnou čekací dobu.
Myšlenka dne
Rodina může darovat svůj čas z lásky. Stát z něj ale nesmí udělat neomezenou povinnou směnu.
Dovětek autora
Tímto článkem nechci převádět vztah mezi rodiči a dětmi pouze na peníze. Péče o blízkého vždy obsahuje něco, co žádný příspěvek ani profesionální služba nahradit nedokáže. Právě proto ale není správné lidskou blízkost zneužívat jako bezplatnou náhradu chybějících služeb.
Příspěvek na péči je důležitou pomocí. Jeho samotná výše však nic nevypovídá o tom, kolik skutečné péče člověk potřebuje, zda je v jeho okolí dostupná služba a kdo ho zabezpečí po zbytek dne. Za každým číslem je konkrétní člověk a často také vyčerpaná rodina, která nemá konec směny, dovolenou ani jistotu zastoupení.
Nechci hledat viníka mezi rodinou a pracovníky sociálních služeb. Chci, aby stát, kraje a obce konečně poctivě pojmenovaly rozdíl mezi pomocí slíbenou, pomocí zaplacenou a pomocí skutečně dostupnou.
