Požár ve čtvrtém patře domova. Ležícího seniora jsme dostali ven za tři minuty

Když jsme nacvičovali evakuaci v jednom z domovů, ve kterých jsem pracoval, čekal nás úkol, který na první pohled vypadal téměř nezvládnutelně.

Ležícího klienta bylo potřeba bezpečně dostat z lůžka, uložit a zajistit na matraci a po schodech jej přemístit ze čtvrtého patra až k východu z budovy. Běžný výtah při požáru použít nelze.

Je mi sedmapadesát, mám bolavá kolena a rozhodně už nejsem člověk, který by po schodech běhal jako ve dvaceti. Mezi pečovatelkami také nebyly pouze mladé sportovkyně. Přesto jsme nacvičený přesun jednoho člověka zvládli přibližně za půldruhé až tři minuty.

Ukázalo mi to dvě věci.

Zaprvé, že správný postup, vhodná pomůcka a spolupráce dokážou něco, co by samotnou silou jednoho člověka možné nebylo. Zadruhé, že hasiči moc dobře vědí, na co se v podobných zařízeních připravovat.

Bylo by velmi zavádějící z našeho výsledku vyvodit, že za tři minuty dostaneme ven všechny klienty.

Nacvičovali jsme přesun jednoho člověka. Znali jsme trasu, nebyla zakouřená, nepanovala panika a současně se na jiných patrech nic dalšího nedělo.

Skutečný požár může vypuknout v noci. V domově mohou být desítky imobilních lidí, klienti s demencí, člověk v paliativní péči i senior, který ve stresu odmítne spolupracovat. Někteří se budou snažit odejít nesprávným směrem, jiní nepochopí pokyny a další se bez pomoci nepohnou vůbec.

Personál přitom nemusí v prvních minutách vyvádět celý domov na ulici. Musí postupovat podle konkrétního evakuačního plánu: vyhlásit poplach, přivolat pomoc, omezit šíření ohně a kouře a začít přesouvat bezprostředně ohrožené osoby do bezpečí. Podle stavby může jít také o postupnou nebo vodorovnou evakuaci do jiného požárního úseku.

Právě proto existují požární úseky, chráněné cesty, detekce, požární dveře a další technická opatření. Požární bezpečnost nestojí pouze na fyzické síle několika pečovatelů.

Hasičský záchranný sbor podobné situace skutečně nacvičuje. Při jednom taktickém cvičení byl simulován požár ve čtvrtém nadzemním podlaží domova, kde bylo devatenáct zcela imobilních klientů. K jejich záchraně hasiči použili výškovou techniku i matrace se speciálními evakuačními podložkami.

Při skutečném požáru domova na Mělnicku hasiči společně s personálem zachránili nebo evakuovali 74 lidí. Noční směna přivolávala další pracovnice. Jedna klientka však při požáru zemřela.

Neuvádím to proto, abych rodiny děsil. Naopak chci ukázat, že systém ochrany existuje a hasiči jsou na podobné zásahy odborně připravováni. Jenže žádná jednotka nestojí trvale před vchodem domova.

Podle systému plošného pokrytí se plánované dojezdové časy prvních jednotek liší podle rizikovosti a umístění území. Pohybují se přibližně od sedmi do dvaceti minut. Do té doby jsou na místě především lidé z noční směny.

A právě jejich počet, zkušenost a praktická připravenost mohou rozhodnout.

Vyhláška stanoví školení zaměstnance při nástupu a při změně pracoviště či zařazení. Běžné školení se následně opakuje nejméně jednou za dva roky. Lidé pověření zabezpečením požární ochrany v době sníženého provozu mají být školeni před zahájením této činnosti a nejméně jednou ročně.

Roční cvičný požární poplach se provádí tehdy, jestliže to stanoví příslušné posouzení nebo dokumentace požární ochrany.

Na papíře tedy nový pracovník nemá čekat rok, než mu někdo vysvětlí, co dělat. Otázkou však zůstává, jak školení vypadá v praxi.

Je rozdíl mezi podpisem, že jsem byl seznámen s evakuačním plánem, a situací, kdy jsem si skutečně vyzkoušel:

Tady vidím jedno z největších rizik.

V sociálních službách se pracovníci rychle střídají. Zkušená pečovatelka může odejít, nová nastoupí a za několik měsíců ji nahradí další. Vedení zůstává, dokumentace zůstává a evakuační plán visí na svém místě. Jen lidé, kteří jej mají uskutečnit, už mohou být úplně jiní.

Není nutné každý měsíc pořádat rozsáhlé cvičení s hasiči. Smysl by ale měly krátké praktické nácviky při nástupu, pravidelné připomenutí postupu a občasná zkouška provedená s takovým počtem pracovníků, jaký je v zařízení skutečně v noci.

Cvičení s deseti lidmi z denní směny totiž nemusí říci mnoho o tom, co zvládnou dva pracovníci ve dvě hodiny ráno.

Rozumím tomu, proč personál v provozu vnímá těžké samozavírací dveře jako překážku. Jestliže během směny nachodíte dvacet tisíc kroků, vezete vozík, nesete pomůcky a každou chvíli někam spěcháte, každé další otevírání zdržuje.

Přesto není možné považovat zaklínování požárních dveří za maličkost. Jejich úkolem je zabránit nebo alespoň zpomalit šíření ohně a především kouře. Právě zplodiny hoření mohou ohrozit velké množství lidí ještě dříve, než se k nim dostanou plameny.

Hasiči upozorňují, že požární dveře nemají být svévolně zajišťovány v otevřené poloze. Pokud provoz vyžaduje průchod, existují například elektromagnetické systémy, které dveře běžně drží otevřené, ale při signálu požárního čidla je automaticky uvolní.

Tady se znovu potkává bezpečnost s penězi, stavebním řešením a každodenní praxí. Řešením ale nemůže být odstranění bezpečnostní překážky kusem dřeva.

Když rodina vybírá domov, obvykle ji zajímá pokoj, strava, zahrada, cena a dostupnost návštěv. Jen málokdo se zeptá:

Kolik pracovníků zůstává v budově v noci? Kdy naposledy proběhl praktický nácvik evakuace? Jsou na jednotlivých patrech dostupné evakuační podložky? Jak jsou školeni noví zaměstnanci? Kolik klientů se bez cizí pomoci nepohybuje? A je běžný výtah určen také k evakuaci, nebo se při požáru nesmí použít?

Nejde o hledání chyby ani o další důvod, proč obviňovat personál. Jde o stejnou otázku jako u noční péče samotné: odpovídá papírový plán počtu lidí, kteří mají podle něj ve skutečnosti jednat?

Požární ochrana v domovech není zanedbaná oblast bez pravidel. Stavby sociální péče mají zvláštní požadavky, hasiči se podílejí na posuzování vybraných staveb, provádějí kontroly a nacvičují složité zásahy.

Slabé místo proto nemusí být v neexistenci plánu. Může vzniknout mezi plánem, rychlou výměnou pracovníků a minimálním nočním obsazením.

Evakuační plán totiž nezachraňuje člověka tím, že visí na zdi. Zachraňuje ho teprve ve chvíli, kdy pracovník uprostřed noci ví, co má udělat jako první – a má vedle sebe dost lidí a správné vybavení, aby to skutečně dokázal.

Celou dobu mluvím o domovech a dalších zařízeních. Ta mají požární dokumentaci, školení, technické zabezpečení a nacvičené postupy. Hasiči vědí, kolik lidí se v objektu nachází a s jakým typem klientů mohou při zásahu počítat.

V běžné domácnosti často není nic z toho.

Může v ní žít člověk po mozkové příhodě, senior s demencí nebo někdo, kdo se bez pomoci nezvedne z lůžka. Pečuje o něj jediný příbuzný. Co se stane, když právě on zkolabuje? Co když zůstane zapnutý sporák, začne hořet rychlovarná konvice nebo porouchaný spotřebič? Co když se kouř objeví v jiném patře a běžný výtah nebude možné použít?

Rodina se spoléhá na hasiče. Ti však nemohou stát před každým domem a první minuty mohou rozhodovat.

Domácí krizový plán nemusí být složitý dokument. Rodina by ale měla vědět:

Neznamená to, že má rodina bez výcviku zkoušet snášet stokilového člověka po schodech. Takový pokus může skončit zraněním obou. Znamená to vědět předem, co zvládneme, co nezvládneme a jak tuto informaci okamžitě předat hasičům.

Pamatuji si cvičení civilní obrany za minulého režimu. Mnoho z nás je vnímalo jako další ideologickou povinnost. Cokoliv přicházelo shora, bylo spojeno s režimem, kterému jsme nevěřili. A tak jsme často odmítali i věci, jejichž praktický základ smysl měl.

Dnes jsem navíc člověk, který nemá rád zbytečné příkazy, formuláře ani organizování života občana státem. Přesto musím přiznat, že schopnost správně reagovat na požár, dlouhý výpadek elektřiny, povodeň nebo varovný signál není otázkou politického systému. Je to obyčejná schopnost chránit život.

Ne každý přitom musí znát adresu nejbližšího stálého krytu. Současný systém ochrany obyvatelstva v České republice stojí především na rychlém ukrytí v nejbližší vhodné budově nebo na evakuaci podle druhu nebezpečí. Stálé úkryty jsou nerovnoměrně rozmístěné a jejich kapacita stačí pouze pro malou část obyvatel.

Důležitější je rozpoznat varování, poslouchat pokyny úřadů a záchranářů a vědět, že různá nebezpečí vyžadují různé jednání. Při požáru opouštíme ohrožený prostor po schodech a běžný výtah nepoužíváme. Při úniku nebezpečné látky může být správným postupem naopak zůstat uvnitř, zavřít okna a vypnout větrání. Při povodni se nemáme ukrývat ve sklepě.

Oficiální projekt 72 hodin připomíná také potřebu domácích zásob a rodinné dohody pro případ, že několik dnů nebude fungovat elektřina, voda, obchody nebo komunikace. Výchozí analýza z roku 2025 přitom ukázala, že 73 procent českých domácností se na krizové situace nijak nepřipravovalo.

Nikdo nemusí žít s batohem u dveří a každý večer očekávat katastrofu. Stačí funkční hlásič, volná cesta, několik základních zásob a deset minut rozhovoru v rodině.

Kdo zavolá pomoc? Kdo vezme léky? Kdo upozorní na nepohyblivého člověka v horním patře? Kam půjdeme, pokud se rodina nemůže spojit? A ví soused, že za vedlejšími dveřmi žije někdo, kdo se ven bez pomoci nedostane?

V zařízení visí evakuační plán na zdi. V domácnosti jej může nahradit jediný list papíru a dohoda několika lidí. Ani ten však nesmí vznikat až ve chvíli, kdy je chodba plná kouře.

Evakuační plán chrání život teprve ve chvíli, kdy jej zná člověk, který stojí v noci na chodbě.

Tento text není kritikou hasičů ani poctivých pracovníků domovů. Naopak, ze své zkušenosti vím, že hasiči jsou na podobné situace velmi dobře připraveni a praktický nácvik dokáže zaměstnancům dodat potřebnou jistotu.

Ptám se však, zda se při vysoké fluktuaci a nízkém nočním obsazení dostane stejná praktická příprava ke každému člověku, který může jednou stát uprostřed skutečného požáru.

Praktický nácvik ukáže, zda lze evakuační plán uskutečnit také s počtem lidí, kteří v domově skutečně slouží v noci.

Realistická dokumentární fotografie noční chodby českého domova pro seniory. Dva pracovníci sociální péče během klidného požárního nácviku bezpečně přesouvají figuranta na speciální evakuační matraci směrem ke schodišti. V pozadí zavřené protipožární dveře, tlumené nouzové osvětlení a viditelné označení únikové cesty. Bez plamenů, bez paniky, důraz na lidskou spolupráci, fyzickou náročnost a věrohodné prostředí, horizontální kompozice pro titulní fotografii.