Bylo jí 96 a chtěla znovu domů. Její přání záviselo na jednom pracovníkovi a jeho autě

Na tomto příběhu mě dnes netrápí, že by někdo selhal. Rodina spolupracovala, vedení nám důvěřovalo a poprvé pomohla také organizace Moje velké přání.

Přesto návrat šestadevadesátileté ženy domů nebyl službou, se kterou by systém běžně počítal. Závisel na tom, zda se najde konkrétní člověk s časem, fyzickou silou, autem a ochotou převzít značnou odpovědnost.

Kdyby jeden z těchto článků chyběl, svou zahradu by možná už nikdy neviděla.

Jenže žádný lidský život není obyčejný pro člověka, který jej prožil.

Když jsme spolu začali intenzivněji pracovat se vzpomínkami, postupně se přede mnou otevíral její svět. Zámek, prarodiče, rodina, dům, zahrada, práce i lidé, kteří jejím životem prošli. Reminiscence v jejím případě nebyla vyplňováním volného času ani snahou přimět starého člověka, aby si na něco vzpomněl. Byla návratem k tomu, kým celý život byla.

Z jejího vyprávění postupně vznikl příběh, který mám zpracovaný téměř do knižní podoby. Mnohem důležitější však bylo něco jiného. Začala přede mnou znovu vystupovat jako konkrétní osobnost, ne pouze jako šestadevadesátiletá klientka odkázaná na pomoc druhých.

Jedním z jejích přání bylo ještě jednou spatřit oslavanský zámek.

Poprvé se to podařilo s pomocí organizace Moje velké přání, která zajistila také potřebné zdravotní zabezpečení. Později jsme se tam společně dostali ještě několikrát. Vždy po domluvě s rodinou a za důvěry lidí, kteří za její péči nesli odpovědnost.

Paní je po mozkové příhodě výrazně pohybově omezená. Dokáže s pomocí přesednout na vozík a na něm vydržet poměrně dlouho, ale samotné přesazení do běžného osobního auta a zpět bylo velmi náročné. Pro ni i pro mě.

Jsem velký a poměrně silný chlap, přesto jsem se při některých přesunech pohyboval na hranici toho, co bylo rozumné. Ona mi chtěla pomoci víc, než jí její tělo dovolovalo. Vždy jsme to zvládli, ale právě zpětně si uvědomuji, že podobná věc nemůže být postavena pouze na odhodlání jednoho pracovníka a jeho soukromém autě.

Dobrý úmysl ještě není bezpečný systém.

Nejsilnější pro mě nakonec nebyly návštěvy zámku. Byly to návraty do domu, ve kterém dříve žila její rodina a který dnes obývá její dcera se svými blízkými.

Paní chtěla znovu vidět především svou zahradu.

Nebyla uzpůsobená pro vozík. Nebyly tam rovné chodníky ani bezbariérové trasy. Jeli jsme po trávě a nerovném terénu, pomalu a opatrně. Ona přitom většinou mnoho nemluvila. Nemusela. Stačilo se podívat do jejích očí.

Poznávala stromy, keře i jednotlivá místa. Vysvětlovala mi, co kde bývalo, co zasadila ona a co už rodina změnila. Některé věci mi popisovala opakovaně, ačkoliv jsme je spolu viděli už při předchozí návštěvě. Neopravoval jsem ji. Přikyvoval jsem a poslouchal, protože pro ni ten příběh nebyl opakováním. V tu chvíli jej znovu prožívala.

Když zahrada plodila, přijel jsem s vozíkem co nejblíže ke keřům. Navzdory omezené motorice si chtěla sama utrhnout malinu, rybíz nebo rajče. Jindy jsem jí podal třešně či jahody.

Pro zdravého člověka je to téměř nic. Natáhne ruku, utrhne plod a za několik vteřin na to zapomene.

Pro člověka, který většinu roku tráví ve svém pokoji a na lůžku, může být jedna vlastnoručně utržená malina návratem k samostatnosti, domovu i vlastnímu životu.

Nebyla tam na návštěvě jako host. Na několik hodin byla znovu doma.

V domově byla paní ošetřovaná, polohovaná, dostávala jídlo a personál ji vysazoval do křesla. Účastnila se některých aktivit, koncertů a pravidelné mše. Měla zajištěno to, co člověk v jejím zdravotním stavu potřebuje.

To nijak nezlehčuji. Bez každodenní práce pečovatelek, zdravotních sester a dalších zaměstnanců by podobný výlet vůbec nebyl možný.

Přesto mezi péčí v zařízení a několika hodinami na vlastní zahradě existoval zásadní rozdíl.

V domově se o ni někdo staral. Na zahradě byla znovu sama sebou.

Český zákon přitom neříká, že sociální služba má člověka pouze ubytovat, nakrmit a umýt. Pomoc má vycházet z jeho individuálních potřeb, podporovat samostatnost, sociální začleňování a pokud možno také vazbu na přirozené prostředí. U domovů pro seniory patří mezi základní činnosti také upevňování kontaktu s rodinou a přirozeným sociálním prostředím nebo pomoc při pohybu ve venkovním prostoru. Na papíře tedy podobná myšlenka vůbec není cizí. Vyplývá ze samotného smyslu sociálních služeb.

V praxi však velmi rychle narazí na čas, personál, dopravu, odpovědnost a peníze.

Po podobných návratech jsem míval radost, ale také zvláštní pocit lítosti.

Věděl jsem, že v domově žijí další lidé, kteří by se možná také chtěli ještě jednou podívat domů. Sednout si na svou lavičku. Projít se alespoň očima po zahradě. Navštívit rodnou obec, hřbitov, kostel, dílnu nebo místo, kde celý život pracovali.

Nemohl jsem se však rozdělit.

Celodenní doprovod jednoho člověka znamená věnovat mu téměř celou pracovní směnu. Je potřeba připravit vozík, hygienické a inkontinenční pomůcky, jídlo, pití, náhradní oblečení i plán pro případ náhlého zhoršení zdravotního stavu. Někdo musí bezpečně zvládnout přesuny a někdo jiný mezitím musí vykonat práci, kterou by doprovázející pracovník dělal v zařízení.

Kdybych měl tímto způsobem doprovázet více klientů, už by nešlo o občasnou aktivizaci. Byla by to samostatná služba nebo pracovní pozice.

A možná právě ta v systému chybí.

Celodenní návrat domů není pouze příjemným výletem. Je nutné předem vyřešit bezpečný převoz, přesazování, hygienu, inkontinenční pomůcky, jídlo, pití, léky i postup při náhlém zhoršení zdravotního stavu.

Pokud klient nedokáže léky spolehlivě užívat sám, nelze je jednoduše předat kterémukoliv doprovázejícímu pracovníkovi. Musí být jasné, co zajišťuje zdravotník, co zvládne klient a jakou odpovědnost přebírá rodina.

Stejně tak musí být nepochybné, že si člověk cestu přeje a že všichni zúčastnění vědí, co mají dělat.

Lidskost bez přípravy může být rizikem. Pravidla bez lidskosti zase dokážou podobné přání předem pohřbít.

Nechci vytvářet představu, že každý pracovník domova má vozit klienty vlastním autem na celodenní výlety. Takový model by byl nebezpečný a dlouhodobě neudržitelný.

Dokážu si ale představit spolupráci zařízení, rodiny, osobní asistence, dobrovolnických organizací a dostupné bezbariérové dopravy. Něco jako předem naplánovaný „den návratu“, při kterém se prověří přání klienta, jeho zdravotní stav, způsob přepravy, potřebné pomůcky, léky, odpovědnost i dostupnost pomoci.

Ne pro každého by takový návrat byl možný. Někdo už svůj původní domov nemá, jiný rodinný kontakt nechce a zdravotní stav dalšího člověka převoz neumožňuje. Ani minulost nemusí být vždy bezpečným a šťastným místem.

Právě proto musí jít o individuální nabídku, nikoliv povinnou aktivitu pro celý domov.

Současně bychom ale měli přestat považovat za samozřejmé, že člověk přijetím do pobytového zařízení definitivně opouští všechna místa, která tvořila jeho život. Domov pro seniory se nemá stát hranicí, za kterou zůstane jeho předchozí existence.

Dodnes před sebou vidím její oči, když jsme projížděli zahradou.

Nemusela pronášet dlouhé věty. Bylo vidět, že přesně ví, kde je. Vnímala stromy, keře, známé uspořádání prostoru i práci, kterou tam kdysi vykonala. A potom natáhla ruku a utrhla si malinu.

Taková chvíle se špatně zapisuje do tabulky výkonů. Nedá se jednoduše spočítat na minuty ani vykázat jako umytí, nakrmení nebo přesazení na vozík.

Přesto možná znamenala pro kvalitu jejího života více než mnoho aktivit, které jsme dokázali naplánovat uvnitř zařízení.

Péče totiž nemá člověka pouze udržet čistého, najedeného a v bezpečí. Pokud to jeho stav dovolí, měla by mu alespoň někdy pomoci vrátit se tam, kde ještě poznává sám sebe.

Třeba jen na několik hodin.

Třeba jen pro jedinou malinu.

Člověk nepřestává mít domov jen proto, že už v něm nedokáže bezpečně bydlet.

Tento článek není výtkou vůči rodině ani zařízení. Bez jejich spolupráce a důvěry by se žádná z cest neuskutečnila. Stejně tak nechci tvrdit, že pracovníci mají klienty převážet vlastními automobily a na vlastní odpovědnost. Právě naopak.

Popisuji konkrétní zkušenost, která mi ukázala, co může několik hodin v důvěrně známém prostředí pro starého člověka znamenat. Současně mě přiměla přemýšlet, proč podobná možnost závisí především na osobním nasazení jednotlivce.

Smysluplná služba by potřebovala vyhrazený čas pracovníka, bezpečné vozidlo, potřebné pomůcky, jasné kompetence a spolupráci rodiny se sociálním i zdravotním týmem. Ne každý klient by takovou cestu chtěl nebo zdravotně zvládl. Neměla by však být nemožná jen proto, že se nevejde do směny a žádná kolonka s ní nepočítá.

Jméno paní záměrně neuvádím. Podstatné není, kdo přesně si tehdy utrhl malinu. Podstatné je, kolik dalších lidí by se ještě jednou chtělo dotknout života, který museli opustit.