Článek
Když rodina hledá domov pro svého blízkého, prohlédne si pokoj, koupelnu, jídelnu a možná i zahradu. Zajímá se o cenu, čekací dobu, rehabilitaci, stravu a návštěvy.
To všechno je důležité. Jedna z nejpodstatnějších otázek ale často vůbec nezazní:
Kolik pracovníků bude v budově v noci a o kolik lidí se budou starat?
Právě v noci se totiž pozná rozdíl mezi službou napsanou v dokumentech a pomocí, která může skutečně přijít k lůžku.
Přibližně šedesát klientů a dvě hodiny
V jednom domově, kde jsem pracoval, jsme měli během noční služby na starosti přibližně padesát až šedesát klientů. Sloužili dva pečovatelé a jedna zdravotní sestra.
Mezi půl jedenáctou a půlnocí jsme potřebovali projít klienty, zkontrolovat je a podle jejich potřeb provést hygienu, vyměnit inkontinenční pomůcky, upravit polohu nebo pomoci s dalšími úkony.
Zdravotní sestra nám pomáhala, pokud jí to dovolily její vlastní povinnosti. Současně však měla předepsané zdravotnické úkony, dokumentaci a odpovědnost, kterou pečovatel převzít nemůže.
Kdyby měli všechno zvládnout pouze dva pečovatelé, představovaly by dvě hodiny celkem 240 pracovních minut. Při šedesáti klientech vycházejí průměrně čtyři minuty na jednoho člověka.
Neznamená to, že každý potřeboval stejně rozsáhlou pomoc. Někoho stačilo zkontrolovat, jiný vyžadoval hygienu a polohování. Průměr ale nepočítá s cestami mezi pokoji, přípravou pomůcek, dokumentací ani s žádnou mimořádnou událostí.
A právě ta dokáže celý harmonogram během několika sekund změnit.
Jeden člověk potřebuje dva pracovníky
Stačí, aby měl jeden klient silný průjem a bylo nutné provést kompletní hygienu, vyměnit oblečení i celé lůžko.
U člověka upoutaného na lůžko to často bezpečně nezvládne jediný pracovník. Jeden klienta přidržuje, polohuje a chrání před pádem, druhý provádí hygienu a připravuje čisté lůžko.
V tu chvíli jsou oba pečovatelé na jednom pokoji.
Pečující pracovník prochází v noci tlumeně osvětlenou chodbou domova pro seniory k rozsvícenému signalizačnímu zařízení.
Zdravotní sestra se může pokusit převzít část ostatních úkonů, ale sama má vlastní práci. A někde mezitím může další člověk zazvonit, upadnout, začít bloudit po chodbě, mít bolesti nebo se v těžké demenci vyděsit, protože neví, kde je.
Nikdo z těch lidí přitom nepožaduje nic zbytečného. Každý potřebuje pomoc právě ve své chvíli.
Pečující potom nebojují s neochotou. Bojují s časem a s fyzickou nemožností být na několika místech současně.
V menším domově připadal jeden pečovatel na 47 lidí
V jiném, menším zařízení jsem zažil noční směnu, při níž byl jeden pečovatel a jedna zdravotní sestra na 47 klientů.
Práce se splnila. Lidé byli zkontrolováni, potřebná hygiena proběhla a směna se předala. To však ještě neříká nic o tlaku, v němž zaměstnanci pracovali, ani o tom, kolik prostoru zbývalo na klidnou komunikaci.
Rozdíl mezi jedním a dvěma pečovateli je v noci obrovský. Nejen kvůli množství práce, ale také kvůli bezpečnosti. Některé přesuny, polohování a hygienické úkony totiž vyžadují dvě osoby.
Jeden člověk může být sebeobětavější a zkušenější, ale druhý pár rukou ze sebe neudělá.
A když v noci není zdravotní sestra?
Zažil jsem také situaci, kdy zařízení kvůli nedostatku zdravotních sester posílilo noční směnu dalším pečovatelem. Vrchní sestra zůstávala dostupná na telefonu a informace o průběhu noci se předávaly ranní směně.
Samotná nepřítomnost zdravotní sestry v budově ještě automaticky neprokazuje porušení zákona. Záleží na tom, jak má zařízení zdravotní péči registrovanou a organizovanou a zda ji poskytuje v nepřetržitém provozu. Pracovník v sociálních službách však není zdravotní sestra a odborné zdravotnické úkony nemůže jednoduše převzít jen proto, že sestra chybí.
Rodina by proto měla vědět nejen to, kolik lidí slouží, ale také:
- zda je v noci přímo přítomna zdravotní sestra,
- jaké situace řeší pečovatelé sami,
- komu volají při zdravotní komplikaci,
- za jak dlouho je odborná pomoc skutečně dostupná.
Pevné celostátní číslo předpis neurčuje
Člověk by mohl očekávat jednoduché pravidlo: například jeden pracovník na určitý počet klientů ve dne a jiný poměr v noci.
Takové závazné celostátní číslo pro pracovníky v přímé sociální péči však předpis nestanoví. Vyhláška požaduje, aby organizační struktura a počet zaměstnanců byly přiměřené druhu služby, její kapacitě a potřebám klientů.
Slovo „přiměřené“ však může v různých zařízeních znamenat velmi rozdílnou realitu.
Zástupce ombudsmana v roce 2024 popsal případ zařízení, kde v noci pečovali dva pracovníci o více než 180 klientů a nebyl přítomen žádný zdravotník. Uvedl, že předpisy závazný minimální personální standard nestanoví, tamní situaci však označil za hazard se zdravím a životy klientů.
To neznamená, že takto fungují všechny domovy. Ukazuje to ale, kam může systém bez jasně stanovené spodní hranice dojít.
Krásná budova ještě neznamená bezpečnou noc
Nově opravená recepce, barevné stěny a moderní nábytek se dobře fotografují. Na webových stránkách zařízení však obvykle neuvidíte noční chodbu ve chvíli, kdy dva pracovníci pomáhají jednomu klientovi a ze tří dalších pokojů přichází volání.
Rodina přitom často přijímá první volné místo s úlevou. Po měsících hledání je ráda, že se vůbec něco podařilo najít. Ptát se na personál může působit nevděčně nebo podezíravě.
Není to nevděk. Je to jedna z nejdůležitějších otázek o bezpečí blízkého člověka.
Dobré zařízení by na ni mělo umět odpovědět bez vyhýbání.
Na co se zeptat před podpisem smlouvy
Rodina se nemusí ptát jen na celkový počet zaměstnanců. Ten může zahrnovat vedení, administrativu, kuchyň, údržbu i pracovníky, kteří v noci přítomni nejsou.
Ptejte se konkrétně:
- Kolik pracovníků přímé péče je fyzicky přítomno během běžné noční směny?
- Kolik klientů a kolik pater mají na starosti?
- Je v budově zdravotní sestra, nebo je pouze dostupná na telefonu?
- Kolik klientů potřebuje při hygieně nebo přesunu pomoc dvou pracovníků?
- Jak se postupuje, když nastanou dvě mimořádné situace současně?
- Jak funguje přivolávací zařízení a kontroluje se doba reakce?
- Jak zařízení řeší náhlou nemoc, dovolenou nebo neobsazenou směnu?
- Jaká byla v posledním roce fluktuace pracovníků?
Samotný počet lidí samozřejmě nevypoví úplně všechno. Záleží na zdravotním stavu klientů, uspořádání budovy, zkušenostech týmu i organizaci práce. Bez dostatečného počtu rukou se však ani nejlepší metodika nepromění v bezpečnou péči.
V domácnosti začíná jiná noční směna
Stejný problém má také domácí péče, jen bez směnového kalendáře.
Když byl můj otec těžce nemocný, bydlel jsem naštěstí jen několik vchodů od rodičů. Telefon jsem měl neustále u sebe. Matka mi někdy volala ve tři, ve čtyři nebo v pět hodin ráno, protože otec vstal, přestože už téměř nechodil, a upadl.
Jednou se dokázal dostat až do kuchyně. Když jsme se ho ptali, kam šel, odpověděl, že na toaletu.
Matka spala v neustálé pohotovosti. Nemohla se ponořit do normálního spánku, protože poslouchala každý zvuk a čekala, zda se vedle něco nestane. Já měl svou část noční služby o několik vchodů dál.
Neformální pečující nemá po noční směně předání. Často následuje další den se stejnými povinnostmi.
Ať tedy člověk zůstane doma, nebo odejde do pobytové služby, vždy nakonec rozhoduje stejná otázka:
Kdo přijde ve chvíli, kdy už si sám nepomůže?
Personál není náklad navíc
Podle České televize pracuje v Česku přibližně 45 tisíc pečovatelů, přesto jich podle profesních organizací více než tři tisíce chybí. Některá zařízení současně hledají desítky pečovatelů a několik zdravotních sester.
Nestačí proto domovům pouze nařídit další povinnosti a čekat, odkud zaměstnance vezmou. Závaznější personální pravidla musejí doprovázet peníze, vzdělávání, dobré vedení a podmínky, kvůli nimž lidé z této fyzicky i psychicky náročné práce po měsíci neodejdou.
Potřebujeme chránit klienty i zaměstnance. Přetížený pracovník není bezpečím ani sám pro sebe.
Kvalita domova se totiž nepozná podle toho, jak vypadá ve dvě hodiny odpoledne při předem domluvené prohlídce.
Pozná se ve tři ráno, když někdo upadne a zazvoní.
Myšlenka dne
Ani nejlaskavější pečovatel nemůže být ve dvou pokojích současně. Důstojná péče potřebuje vedle lidskosti také dostatek času a rukou.
Dovětek autora
Tento text nemíří proti konkrétnímu zařízení ani proti lidem, kteří v něm pracují. Sám jsem zažil pracovníky, kteří i v malém počtu udělali maximum a potřebnou péči splnili.
Právě proto o tom píšu. Osobní obětavost zaměstnanců nesmí trvale nahrazovat systémové zabezpečení služby. Rodina má právo vědět, kolik lidí bude jejímu blízkému v noci skutečně nablízku. A pracovník má právo na směnu, během níž nemusí volit, kterému člověku pomůže jako první a kdo musí čekat.
Otázky pro čtenáře
Víte, kolik pracovníků slouží v noci v zařízení, kde žije váš blízký? Zeptali jste se na to před podpisem smlouvy? A dostali jste konkrétní odpověď, nebo pouze ujištění, že je péče zajištěna?
