Článek
Pod jedním z mých článků se objevila věta, která ve mně zůstala déle než jiné komentáře:
„Ano, je tady hodně hodných a slušných lidí, kteří pečují a neumisťují.“
Autorka má za sebou dlouhé roky mimořádně náročné péče a její zkušenost nechci zlehčovat. Přesto mě právě tato věta zarazila.
Jestliže jsou hodní a slušní ti, kteří svého blízkého nechají doma, kým jsou potom lidé, kteří požádali o místo v pobytové službě? Jsou méně hodní? Méně slušní? Milují své rodiče nebo postižené děti méně?
Tak jednoduché to není.
Dcera, která chtěla pro tatínka všechno
V jednom domově jsem se setkal se starším pánem s pokročilou demencí. Celý život pracoval, byl zvyklý na pohyb a ještě při příchodu působil na první pohled vitálně. Současně už ale téměř neslyšel, obtížně rozuměl pokynům a nedokázal bezpečně posoudit, co zvládne.
Potřeboval především nepřetržitý dohled, trpělivé vedení a pravidelný režim.
Jedna z jeho dcer za ním chodila velmi často. Působila mimořádně aktivně, měla mnoho požadavků, vozila tatínka ven a důrazně kontrolovala, jak se o něj staráme. Zvenčí mohla vypadat jako dcera, která pro svého otce udělá úplně všechno.
Komunikace s ní však byla velmi složitá. Její aktivita někdy klientovi nepomáhala, ale přinášela další neklid. Druhá dcera situaci viděla jinak a snažila se komunikaci mezi rodinou a domovem usměrňovat.
Při každodenní péči se navíc ukazovalo, že některé základní potřeby nebyly v předchozím domácím prostředí zvládány tak dobře, jak by tento pán potřeboval. Záměrně neuvádím podrobnosti, podle kterých by mohl být kdokoliv poznán.
Nevím, co přesně se v té rodině odehrávalo. Nevím, jaké měla dcera možnosti, jak byla vyčerpaná ani co všechno před přijetím tatínka do domova skutečně zvládala. Nemohu proto poctivě soudit její motivy.
O kvalitě péče nerozhoduje samotná adresa. Domácí prostředí ani pobytová služba nejsou automatickou zárukou bezpečí, důstojnosti a lidské blízkosti.
Vím pouze to, co jsem viděl při práci s klientem.
Navenek intenzivní starostlivost ještě nemusí znamenat, že jsou všechny skutečné potřeby člověka naplněny. A naopak rodina, která nepřichází každý den, nemusí být rodinou lhostejnou.
Domácí adresa není potvrzením kvality
Oba moji rodiče zemřeli doma. Vím proto, jakou hodnotu může domácí prostředí mít. Člověk zůstává mezi svými věcmi, poznává zvuky bytu, cítí přítomnost blízkých a nemusí se v těžké životní fázi přizpůsobovat úplně cizímu režimu.
Péče doma však není automaticky dobrou péčí jen proto, že probíhá doma.
Také v domácnosti může člověk zůstat dlouhé hodiny bez společnosti, nedostat včas hygienu, potřebné polohování nebo léky. Může se stát, že vyčerpaný příbuzný už nezvládne bezpečný přesun, začne reagovat podrážděně nebo přehlédne změnu zdravotního stavu.
Nemusí v tom být zlý úmysl. Často je za tím únava, nedostatek znalostí, spánku, peněz a pomoci. Někdy také stud přiznat, že rodina už dál nemůže.
Láska sama o sobě nenaučí člověka bezpečně manipulovat s imobilním tělem, ošetřovat dekubity, rozpoznat delirium ani být vzhůru několik nocí za sebou.
Ani domov automaticky neznamená odložení
Stejně nespravedlivé je opačné zjednodušení: člověk v pobytovém zařízení byl rodinou odložen.
Znám rodiny, které své blízké navštěvovaly, zajímaly se o jejich potřeby, doprovázely je k lékařům, nosily jim oblíbené jídlo a zůstávaly s nimi až do posledních dnů. Jen už nedokázaly samy zajistit odbornou a nepřetržitou péči.
Některý pečující onemocněl. Jiný už fyzicky nezvedl stokilového člověka. Někde byla pokročilá demence spojena s blouděním, agresivitou nebo nočním neklidem. Jinde rodina žila v bytě, který nešlo upravit pro vozík či zvedák.
A někdo pečoval tak dlouho, až se sám ocitl před zhroucením.
Rozhodnutí požádat o pobytovou službu pak nemusí být útěkem od odpovědnosti. Může být jejím posledním vážným projevem.
Kdy se péče stává nebezpečnou?
Rodina by neměla čekat až na okamžik, kdy se někdo zraní, zhroutí nebo skončí v nemocnici. Varováním může být například situace, kdy:
- pečující dlouhodobě nespí nebo zanedbává vlastní léčbu,
- nezvládá bezpečné přesuny a hygienu,
- nemocný člověk bloudí, padá nebo odchází z bytu,
- dochází k chybám v podávání léků,
- pečující reaguje stále častěji křikem nebo hrubostí,
- není nikdo, kdo by jej vystřídal při nemoci,
- domácnost už neumožňuje bezpečný pohyb a potřebné úpravy,
- péče spotřebovala veškerý čas, příjem i vztahy rodiny.
Přiznání těchto skutečností není ostuda. Nebezpečnější je přesvědčovat sebe i okolí, že všechno stále zvládáme.
Nejdřív podpora, teprve potom stěhování
Pobytové zařízení přitom nemusí být první ani jedinou možností. Mezi samostatným životem doma a trvalým pobytem existuje řada mezistupňů:
- terénní pečovatelská služba,
- osobní asistence,
- domácí zdravotní péče,
- denní stacionář,
- domácí nebo pobytová odlehčovací služba,
- tísňová péče,
- sdílená péče více členů rodiny,
- úprava domácnosti a použití vhodných pomůcek.
Problém je, že tyto služby nejsou všude dostupné, nemají volnou kapacitu nebo nefungují v době, kdy je rodina nejvíce potřebuje. Potom se z údajné svobodné volby stává rozhodování mezi dvěma špatnými možnostmi.
Podle průzkumu MPSV má s péčí o blízkého zkušenost významná část české společnosti a finanční náročnost patří mezi hlavní bariéry. MPSV také uvádí, že zkušenost s péčí v rozsahu nejméně dvaceti hodin týdně má v posledních pěti letech přibližně každý pátý dospělý.
Evropská agentura Eurofound upozorňuje, že intenzivní neplacená péče omezuje pracovní možnosti, zhoršuje finanční situaci i zdraví pečujících. Za klíčové proto považuje dostupné terénní, denní a odlehčovací služby, které umožní, aby domácí péče byla skutečnou volbou, nikoliv vynucenou nutností. Výzkum Eurofound
Nehledejme viníka uvnitř rodiny
Někdy se lidé navzájem obviňují, že se starali málo. Jindy zase, že se obětovali příliš a zbytečně. Jeden sourozenec chce rodiče ponechat doma, druhý doporučuje pobytovou službu a třetí se do péče téměř nezapojuje, ale přesto má nejsilnější názory.
Zvenčí se taková situace soudí snadno.
Nikdo však nevidí všechny probdělé noci, převlékání, pády, strach, odmítání hygieny, agresivní projevy demence ani okamžiky, kdy se pečující zavře v koupelně, aby se mohl bez svědků rozplakat.
Stejně tak ale nevidíme všechno, co se může odehrávat za dveřmi domácnosti. Ani rodinný vztah není zárukou trpělivosti, odbornosti a bezpečí.
Proto bychom se neměli ptát, zda je člověk ještě doma. Měli bychom se ptát:
Je v bezpečí? Má zajištěnou hygienu, jídlo, léky, pohyb, kontakt a odbornou pomoc? Zachází se s ním důstojně? A dokáže takto nastavená péče fungovat také za měsíc nebo za rok?
Láska se neměří adresou
Některé rodiny dokážou pečovat doma až do konce. Je to obdivuhodné, ale nemá se z toho stát mravní povinnost pro úplně každého.
Jiné rodiny využijí pobytovou službu a zůstávají svému blízkému nablízku jiným způsobem. Ani ony se nemusí za své rozhodnutí omlouvat.
Cítit se v pečovatelském zařízení jako doma je hlavním předpokladem důstojného dožití každého potřebného seniora, který se do zařízení dostane.
Špatná může být péče doma i v zařízení. Dobrá může být rovněž na obou místech.
Rozhodující není adresa, ale skutečná kvalita života člověka, jeho bezpečí a důstojnost. A také to, zda pečující nezaplatí za svou obětavost vlastním zdravím, rozpadem rodiny nebo existenčním pádem.
Člověka lze opustit i ve společném bytě. A lze mu zůstat blízký také tehdy, když žije v domově.
Myšlenka dne
Láska se neměří adresou, na které člověk dožívá. Pozná se podle toho, zda jsme mu zajistili bezpečí, důstojnost a svou blízkost – a zda jsme si včas dokázali přiznat, co už sami nezvládneme.
Dovětek autora
Oba moji rodiče zemřeli doma. Nepíšu tedy jako člověk, který musel rozhodnout o jejich umístění do pobytové služby. Píšu jako syn, který domácí péči zažil, a jako bývalý pracovník v sociálních službách, který poznal také rodiny stojící na hranici svých možností.
Právě proto nechci žádné z nich jednoduše soudit. Za jedním rozhodnutím mohou být roky lásky a vyčerpání, které zvenčí nejsou vidět.
Otázky pro čtenáře
Museli jste někdy rozhodovat mezi domácí a pobytovou péčí? Setkali jste se kvůli svému rozhodnutí s odsouzením okolí? A co by vám tehdy pomohlo, aby skutečně existovala možnost volby?
