Článek
Nejdříve začneme za starého člověka rozhodovat, kdy má vstát. Potom mu doporučíme, co si má obléct, z jakého hrnku má pít a kdy by se měl jít bavit s ostatními.
Všechno s dobrým úmyslem.
Jednou před něj postavíme malý kelímek s tabletami. On se na něj podívá a řekne:
„Dnes je nechci.“
Co uděláme?
Budeme zjišťovat proč, nebo ho začneme přesvědčovat, že musí poslouchat? A pokud stále odmítá, napadne nás tabletu rozdrtit a tajně mu ji přidat do jídla?
V této chvíli už nejde jen o léky. Jde o mnohem větší otázku: Zůstává člověk odkázaný na péči stále vlastníkem svého těla a svého rozhodování?
Poslušný senior se ošetřuje nejsnáze
Provoz každého většího zařízení potřebuje pravidla. Klienti musí dostat jídlo, hygienu, potřebnou péči i předepsané léky. Zaměstnanci mají stanovené úkoly a čas, ve kterém je musí zvládnout.
Jenže člověk není položka v harmonogramu.
Pro systém je nejsnazší klient, který všechno přijme, na nic se neptá a neodmítá. Vstane, když je potřeba. Sní, co dostane. Spolkne připravené léky a nechá se převézt tam, kam personál právě potřebuje.
Takový člověk je označován za spolupracujícího.
Ten, který se ptá, váhá nebo řekne ne, se snadno stane problémovým, tvrdohlavým či nespolupracujícím. Přitom možná pouze brání poslední oblast svého života, o níž ještě dokáže rozhodnout.
Důvěru v lékaře jsem poznal doma
Moje maminka pracovala dvaapadesát let jako zdravotní sestra. Lékařům a předepsané léčbě důvěřovala. U nás doma byla velká zdravotnická skříňka plná obvazů, náplastí, mastí a dalších pomůcek. Vyrůstal jsem s vědomím, že medicína člověku pomáhá a lékař ví, proč určitý postup doporučuje.
Také můj otec při onkologické léčbě velmi poctivě plnil pokyny lékařů. Měl silnou motivaci a léčba mu skutečně pomohla. Když se později přidaly bolesti a strach, začal hledat také různé doplňkové možnosti, o nichž se někde dočetl.
Neviděl jsem v tom neposlušnost vůči medicíně. Viděl jsem nemocného člověka, který se snažil udržet naději a získat alespoň částečný pocit, že o svém životě stále rozhoduje také on.
Právě tuto potřebu kontroly někdy u seniorů přehlížíme.
Odmítnutí je informace, nikoli útok
Když senior odmítne tabletu, nemusí tím útočit na lékaře, rodinu ani personál.
Může mu po ní být špatně. Může mít problém ji spolknout. Nemusí vědět, k čemu slouží. Může se bát nežádoucích účinků, splést si ji s jiným přípravkem nebo si nepamatovat, že ji užívá dlouhodobě.
Člověk s demencí nemusí rozpoznat pracovníka, který mu lék podává. Může mít pocit, že mu cizí člověk vkládá do úst něco neznámého. Jeho obrana potom dává z jeho pohledu naprostý smysl.
A někdy senior jednoduše nechce.
Také tato možnost existuje. Ne každé odmítnutí je příznakem nemoci nebo poruchy úsudku.
První otázka proto nemá znít: „Jak ho přimějeme, aby lék spolkl?“
Měla by znít: „Proč ho nechce?“
Když pomoc přejde v tajnou manipulaci
Rozdrcení odmítnuté tablety do jogurtu nebo kaše může vypadat jako praktické řešení. Lék byl podán, úkol splněn a nikdo se nemusel dohadovat.
Ve skutečnosti jsme ale obešli vůli člověka.
Veřejný ochránce práv označuje svévolné podávání léků skrytě v jídle za nepřípustnou praxi. Narušuje autonomii klienta i důvěru mezi ním a personálem. Pokud člověk léky odmítá, má být informován zdravotník a situace se musí odborně posoudit. Nemá ji podle svého vyřešit pečovatel ani příbuzný.
Navíc nelze každou tabletu bezpečně rozdrtit nebo rozpůlit. U některých přípravků by se tím mohlo změnit jejich působení.
Výjimkou mohou být pouze zákonem přesně vymezené situace, kdy zdravotní stav znemožňuje člověku souhlas vyjádřit a jde například o neodkladnou péči. Ani tehdy však nejde o rozhodnutí založené na tom, že personál potřebuje mít svou práci rychle hotovou.
Demence neruší lidská práva
Diagnóza demence neznamená, že člověk přestal mít vlastní vůli.
Někdo nemusí rozumět složitému majetkovému rozhodnutí, ale stále dokáže říci, zda chce čaj, zda si přeje společnost nebo zda mu určitý dotek vadí. Schopnost rozhodnout se musí být posuzována podle konkrétní situace, nikoli jednou provždy podle názvu diagnózy.
Stejně je tomu s léky.
S přibývajícími diagnózami se může seznam užívaných léků postupně rozrůstat. Pacient by měl vědět, co dostává a proč.
Jestliže senior nerozumí jejich názvům, neznamená to automaticky, že jeho nesouhlas nemá žádnou hodnotu. Potřebuje jednodušší vysvětlení, vhodný způsob komunikace, dostatek času a někdy také přítomnost člověka, kterému důvěřuje.
Samotné opakování věty „musíte to spolknout“ není vysvětlením.
Kdo má moc, musí být opatrnější
Pečující člověk má proti závislému seniorovi obrovskou převahu. Může chodit, odejít z místnosti, rozhodnout o pořadí úkonů a zavolat další pracovníky. Senior může být odkázán na pomoc i při cestě na toaletu nebo při obyčejném napití.
Čím slabší je člověk před námi, tím opatrněji bychom měli se svou převahou zacházet.
Neznamená to, že každé odmítnutí bez dalšího přijmeme a odejdeme. Mohli bychom přehlédnout bolest, strach, počínající zmatenost nebo zdravotní komplikaci. Znamená to, že se nepokusíme odpor pouze zlomit.
Můžeme se zeptat:
- Víte, k čemu tento lék slouží?
- Není vám po něm špatně?
- Nemáte problém ho spolknout?
- Chcete ho dostat později?
- Přejete si o tom mluvit se zdravotní sestrou nebo lékařem?
Odmítnutí je potřeba zaznamenat a předat zdravotníkovi. Opakovaný nesouhlas může být důvodem ke kontrole celé léčby. Nesmí se však automaticky změnit v souboj mezi poslušným pacientem a autoritou v pracovním oblečení.
Dobrá péče se nepozná podle ticha
V domově jsem slýchával seniorky žertovat nad množstvím připravených tablet:
„Takovou hrst zase dostanu? To už mám o oběd postaráno.“
Smály se. My s nimi.
Dnes v té větě slyším také otázku, zda ještě věděly, co všechno užívají a proč. Některé znaly své dlouhodobé léky velmi dobře. U dalších už převládala důvěra, že když jim někdo tablety připravil, mají je bez dalšího spolknout.
Důvěra je pro péči nesmírně důležitá. Nesmí se ale změnit v požadavek bezvýhradné poslušnosti.
Vyspělost péče se nepozná podle toho, že všichni klienti mlčí a všechno přijmou. Pozná se podle toho, co uděláme ve chvíli, kdy jeden z nich klidně nebo rozrušeně řekne:
„Ne.“
Možná se nakonec ukáže, že lék opravdu potřebuje a po vysvětlení ho přijme. Možná lékař upraví jeho podobu, dávku nebo čas podání. A možná člověk při plném porozumění svému rozhodnutí odmítnutí zopakuje.
Ani tehdy před námi nestojí neposlušné dítě.
Stojí před námi dospělý člověk, jehož závislost na pomoci druhých mu sama o sobě nevzala právo být slyšen.
Myšlenka dne
O kvalitě péče nerozhoduje jen to, co pro člověka uděláme. Rozhoduje také to, zda dokážeme slyšet jeho ne.
Dovětek autora
Tento text není výzvou k vysazování předepsaných léků. Jakoukoli změnu léčby musí posoudit lékař nebo jiný kompetentní zdravotník. Článek se věnuje něčemu jinému: způsobu, jakým zacházíme s nesouhlasem člověka odkázaného na naši pomoc.
K tématu medikace jsem se již vyjádřil z pohledu její bezpečnosti. Tentokrát se ke stejné situaci vracím proto, že pod ní zůstává ještě závažnější společenská otázka: zda závislost na péči postupně nezaměňujeme za povinnost poslouchat.
Text vychází z osobní a profesní zkušenosti autora. Umělá inteligence byla využita při strukturování, jazykové korekci a stylistickém zpracování; obsah, zkušenosti a výsledná podoba textu byly autorem zkontrolovány.
