Článek
Ve dvě ráno seděl v mrazu na balkoně. Přes den přitom neušel ani dva kroky
Bylo kolem druhé hodiny ráno. Venku ležel sníh a teplota klesla přibližně k minus pěti stupňům, když mi zděšená máma zavolala.
Táta seděl na lavičce na balkoně jen ve spodním prádle. Máma vůbec netušila, jak se tam dostal, a nebyla schopná přesvědčit ho, aby šel zpátky dovnitř.
Naši bydleli ve starém činžovním domě v bytě, kde máma žila už od svého dětství. K bytu patřil malý balkon, kam si chodila zakouřit a kde se věšelo prádlo. Na zábradlí byl takový ten po domácku vytvořený systém šňůr a hned vedle balkonových dveří stála pod oknem malá lavička.
A na ní teď uprostřed zimní noci seděl můj táta.
V té době už nebyl schopný samostatně ujít ani dva kroky.
Jak se tam vůbec dostal?
Okamžitě jsem přijel. Máma přes něj alespoň přehodila silnou deku, kterou byl ochoten přijmout. Měl úplně fialové rty a díval se na mě tázavýma očima.
Jeho komunikace už byla hodně narušená a souvislou větu z něj prakticky nebylo možné dostat. Nevím proto, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. V jeho pohledu jsem ale cítil spoustu otázek.
Možná se ptal: Nevíš, jak se mám dostat zpátky? Co se to se mnou děje? Pomůžeš mi? Anebo mu tam bylo jednoduše dobře a nechápal, proč kolem něj děláme takový povyk.
Ve dvě hodiny ráno seděl muž, který samostatně téměř nechodil, jen ve spodním prádle na balkoně při teplotě kolem minus pěti stupňů.
To už se nikdy nedozvím.
Věděl jsem pouze, že ho musíme dostat z mrazu dovnitř. Zároveň jsem v té době neměl prakticky žádnou zkušenost s dopomocí člověku v tak těžkém stavu.
Vzal jsem to tedy selským rozumem: když se nějak dostal ven, snad se podaří dostat ho podobným způsobem zase zpátky.
Chodítko jako záchranný plán
V té době už jsem tátovi pořídil vysoké chodítko. Stálo v jeho pokojíku, ale ještě jsme ho nestačili pořádně vyzkoušet.
Přivezl jsem ho zevnitř co nejblíže k balkonovým dveřím. Potom jsem šel k tátovi a opatrně se ho pokusil zvednout z lavičky s podporou v podpaží. Potřebovali jsme překonat práh balkonových dveří a dostat ho do chodítka.
Nějakým způsobem se nám to podařilo.
Jenže ve chvíli, kdy byl táta uvnitř a měl se opřít o chodítko, jako by úplně vypnul. Jeho tělo se mi sesunulo na zem jako pytel brambor. Najednou byl vláčný, bezvládný a neschopný jakékoliv další dopomoci.
Máma na mě zoufale hleděla a čekala, co udělám.
Pokoušel jsem se tátu dostat alespoň na židli. Říkal jsem si, že kdybych ho na ni usadil, mohl bych ho nějakým způsobem postupně došoupat až k lůžku. Ani to se ale nepodařilo.
Jeho mrtvou váhu jsem nebyl schopný zvednout. Nakonec jsme museli zavolat pomoc.
Pomůcka sama člověka neudrží
Dnes už vím, že můj tehdejší postup byl improvizací člověka, který chtěl pomoct, ale neměl potřebné zkušenosti. Neuvádím ho jako návod, jak podobnou situaci řešit.
Naopak.
Ukazuje, jak málo někdy rodinný pečující ví ve chvíli, kdy se před ním objeví konkrétní problém. Chodítko jsme měli, ale ještě jsme ho s tátou nevyzkoušeli. Nikdo nás prakticky nenaučil, jak v podobné situaci postupovat a kde končí bezpečná dopomoc.
Chodítko totiž není zvedák ani záchranný jeřáb. Člověku může poskytnout oporu, ale pokud jeho tělo přestane spolupracovat, samotná pomůcka ho neudrží.
Stejně tak se pečující nemůže spoléhat, že stokilového člověka zachytí vlastní silou. Ohrozí tím jeho i sebe.
Správnému výběru chodítka jsem se už dříve věnoval v článku Výběr chodítka pro seniora: Módní e-shopový hit, nebo nebezpečná past?. Tehdy jsem popisoval rozdíly mezi nízkými čtyřkolovými a vysokými chodítky, jejich stabilitu, správné nastavení i rizika při vstávání.
Pomůcka sama bezpečí nezajistí. Rodinný pečující potřebuje prakticky poznat, jak ji používat právě se svým blízkým.
Příběh s tátou mi ale ukázal ještě jednu důležitou věc: ani správně vybraná pomůcka nepomůže, pokud ji člověk nestačil vyzkoušet, neumí ji v dané chvíli použít nebo jeho tělo náhle přestane spolupracovat. Pomůcka musí odpovídat nejen diagnóze a váze člověka, ale také jeho momentálním schopnostem.
Nebyl to zázračný návrat pohybu
Dodnes nevím, jak se táta na balkon dostal.
Nechci si hrát na neurologa ani psychiatra a tvrdit, co přesně se v jeho mozku odehrálo. Mohla se ozvat potřeba, dlouho zažitý pohybový návyk, chvíle dezorientace nebo krátký okamžik, kdy jeho tělo dokázalo víc než obvykle.
Podstatné je, že označení „ležící“ nemusí znamenat absolutní a neměnnou nepohyblivost.
Člověk může většinu dne potřebovat pomoc i při obyčejném posazení a přesto se někdy pokusit sám vstát. Dokáže udělat první část pohybu, ale už ne tu druhou. Postaví se, ale neudrží rovnováhu. Dojde ke dveřím, ale nedokáže se vrátit. Překoná postranici, ale na druhé straně už své tělo neovládne.
Největší nebezpečí někdy není v tom, že člověk už nic nedokáže. Je v tom, že to jednou nečekaně dokáže pouze napůl.
Jedna noha na zemi, druhá přes postranici
Podobné situace jsem později zažil také při práci v Domově.
Klient přes den působil dojmem, že se téměř nepřetočí. Potom jsem šel kolem jeho pokoje a najednou měl jednu nohu na zemi a druhou stále v lůžku přes postranici. Sám pravděpodobně nevěděl, jak se do takové polohy dostal a co má udělat dál.
Jindy jsme nalezli na schodech člověka, který byl jinak považován za ležícího.
Neznamená to, že se takové věci dějí každý den nebo že je každé zařízení špatně zabezpečené. Znamená to ale, že lidské tělo a mysl nefungují podle jednou vyplněné kolonky.
To, že je dnes člověk označený jako imobilní, ještě neznamená, že se zítra v noci nepokusí vstát.
Postranice není automatickou odpovědí
Po podobném příběhu se okamžitě nabízí otázka: Proč nebyly u postele postranice?
Polohovací postel jsme měli. Podařilo se mi ji tehdy vypůjčit díky přátelům z jiného zařízení. Byla pro péči velkou pomocí při hygieně, polohování, podávání jídla i běžné manipulaci.
Postranice se ale nedávají automaticky všem lidem, kteří jsou považováni za ležící.
Někomu mohou zabránit v nechtěném skutálení z lůžka nebo poskytnout oporu. Jiný člověk se je pokusí přelézt. Potom mu může hrozit pád z větší výšky a mnohem vážnější zranění. Může se také zachytit mezi postranicí a matrací.
Pokud člověk nedokáže postranici sám spustit a ta mu brání v opuštění lůžka, může současně představovat omezení jeho volného pohybu.
Proto musí být její používání posuzováno individuálně. Podle zdravotního stavu, chování, rizika pádu, schopností a přání konkrétního člověka. Nemá to být automatický příkaz ani provozní zvyk.
Také Veřejný ochránce práv upozorňuje, že člověku přelézajícímu postranici může hrozit vážnější pád. Doporučuje proto pravidelné individuální hodnocení a hledání méně omezujících možností.
Plán péče nesmí usnout ve složce
Každý neobvyklý pohyb, pokus vstát nebo pád přináší novou informaci.
Jestliže se člověk, který byl považován za zcela nepohyblivého, dostane v noci na balkon, nemůže se tato událost uzavřít pouze větou: „Tak příště zvedneme postranice.“
Je potřeba hledat, co se mohlo stát. Proč chtěl vstát? Potřeboval na toaletu? Byl dezorientovaný? Hledal někoho? Vadila mu bolest, poloha nebo teplota? Je v noci neklidnější? Dokáže opustit lůžko častěji, než si rodina či personál mysleli?
Možná jasnou odpověď nenajdeme. Přesto musíme podle nové zkušenosti změnit nastavení péče.
Plán péče nesmí být papír založený ve složce. Musí žít společně s člověkem.
Bezpečnost není jedna zábrana
Prevence pádu nebo nebezpečného odchodu z lůžka není pouze rozhodování, zda postranici zvednout, nebo nechat dole.
Je potřeba posoudit celé prostředí.
- Je lůžko ve správné výšce?
- Má člověk v dosahu chodítko nebo jinou pomůcku, kterou umí používat?
- Je cesta k toaletě volná a dostatečně osvětlená?
- Nejsou v cestě koberce, kabely, nábytek nebo vysoké prahy?
- Lze použít částečnou postranici, snížené lůžko, signalizační podložku nebo jiné méně omezující řešení?
- Nezměnil se zdravotní stav, orientace nebo účinek užívaných léků?
- Ví rodina, co dělat, pokud člověk vstane, upadne nebo se jeho tělo během přesunu přestane pohybově zapojovat?
Národní zdravotnický informační portál mezi důležitými preventivními opatřeními uvádí odstranění překážek, vhodnou obuv, dostatečné osvětlení i správně zvolené pomůcky. Ani jejich kombinace nezaručí, že už člověk nikdy neupadne. Může však riziko významně snížit.
Pomůcku přivezou. Kdo ale zacvičí s rodinou?
Jedna zkušená čtenářka se v diskusi ptala, zda vůbec existuje organizace, která by rodinné pečující prakticky učila používat zvedák, sprchovací křeslo, kluznou podložku nebo polohovací postel.
Některé organizace takové nácviky nabízejí. Není to ale samozřejmá a stejně dostupná pomoc v každém regionu.
Přitom právě praktická instruktáž může rozhodnout, zda pomůcka skutečně pomůže, nebo se stane pouze drahou věcí stojící v rohu.
Rodina potřebuje vidět a vyzkoušet si práci přímo se svým blízkým. Potřebuje vědět, jak využít jeho zbývající schopnosti, jak si nezničit záda a podle čeho poznat, že už se do přesunu nemá pouštět sama.
Ministerstvo zdravotnictví ve svém doporučeném postupu k prevenci pádů počítá také s poučením pacienta a jeho blízkých. V praxi by však takové poučení nemělo skončit předáním letáku.
Když se pečující dostane na hranici svých sil
Zpětně vím, že dostávat tátu z balkonové lavičky vlastní silou bylo riskantní. V tu chvíli jsem ale jednal jako syn, který viděl promrzlého otce a vyděšenou mámu.
To je realita rodinné péče.
Člověk nemá čas otevřít příručku, hledat správnou kapitolu a studovat obrázky. Udělá to, co ho napadne a co považuje za logické. Právě proto musí dostat praktické informace dříve, než krizová situace nastane.
Pokud člověk upadne, přestane spolupracovat, má silné bolesti, udeřil se do hlavy, krvácí, je nezvykle zmatený, promodrává nebo si závažností jeho stavu nejsme jistí, je namístě volat linku 155. Operátor potřebuje slyšet, co skutečně vidíme, a podle toho doporučí další postup.
Není ostuda přiznat, že padesátikilová manželka ani jeden rodinný příslušník stokilového člověka bezpečně nezvednou.
Ostuda by byla postavit systém tak, aby se od nich očekávalo, že to nějak zvládnou sami.
Chránit člověka neznamená uvěznit ho
Rozumím rodinám, které po podobné události žádají postranice, zámek, signalizaci a všechna dostupná bezpečnostní opatření. Mají strach, že se situace zopakuje.
Rozumím ale i obavám, aby se ze seniora nestal člověk zavřený za zábranou jen proto, že provoz potřebuje mít klid.
Bezpečnost a důstojnost nemusí stát proti sobě. Musíme však přestat hledat jedno jednoduché řešení pro všechny.
Postranice může pomoci. Může se ale také stát překážkou, kterou se zmatený člověk pokusí překonat, třeba jen proto, že má strach a neví proč se mu brání v pohybu. Polohovací lůžko může výrazně usnadnit péči, ale samo nikoho neochrání před každým nečekaným pohybem. A chodítko pomůže pouze tehdy, pokud ho člověk dokáže v dané chvíli skutečně použít.
Dobrá péče proto nezačíná u pomůcky. Začíná u znalosti člověka, jeho návyků, současných schopností a rizik, která se mohou ze dne na den měnit.
Myšlenka dne
Největší nebezpečí někdy není v tom, že člověk už nic nedokáže. Je v tom, že to jednou nečekaně dokáže pouze napůl.
Dovětek autora
Tento článek není návodem k automatickému používání ani odstraňování postranic. Vhodné řešení musí vycházet ze zdravotního stavu, chování, schopností a individuálního odborného posouzení konkrétního člověka.
Zažili jste někdy, že se člověk považovaný za nepohyblivého nečekaně pokusil vstát nebo odešel z lůžka? Naučil vás někdo prakticky používat polohovací postel, chodítko, postranice či zvedák, nebo jste na všechno museli přicházet sami? Budu rád, když své zkušenosti napíšete do diskuse.
