Článek
Je krátce po druhé hodině ráno. Ženě, která se doma stará o svou matku, se náhle udělá tak zle, že musí zavolat záchrannou službu. Zdravotníci přijedou, vyšetří ji a řeknou, že pojede s nimi.
Za dveřmi vedlejšího pokoje spí její matka. Je jí téměř devadesát, hůř chodí a kvůli demenci potřebuje pomoc i dohled. Dcera jí připravuje jídlo, pomáhá s hygienou a ví, co dělat, když se v noci probudí zmatená. Matka sama doma bezpečně nezůstane.
Ještě než sanitka odjede, dcera zavolá sousedce. Ta má klíče a slíbí, že přijde. Může ale zůstat jen do rána. V nemocnici se dcera dozví, že tam bude muset několik dní pobýt. Sedí na lůžku, sama čeká na další vyšetření a v ruce drží telefon. Ještě ani neví, co je jí, a už hledá někoho, kdo ráno pomůže její matce vstát.
Tohle je modelová situace, nikoli příběh konkrétní rodiny. Je sestavená z problémů, které mi v různých podobách popsali čtenáři pečující o své blízké.
Dva lidé, jedna náhlá krize
O hospitalizované pečující se v tu chvíli starají zdravotníci. Její blízký však zůstává doma a péče, na kterou byl odkázán, se náhle přerušila.
Nevíme, jak by matka v našem příběhu reagovala na sousedku nebo na neznámého pracovníka služby. Možná by pomoc přijala. Možná by se stále ptala, kde je dcera, nebo by odmítala jíst. U člověka s demencí nelze takovou reakci předem určit. Víme však, že známý denní rytmus může být důležitou oporou a že je dobré jej při střídání pečujících pokud možno zachovat. NZIP – denní rutina při péči o člověka s demencí
Tlak dopadá i na člověka v nemocnici. Má se soustředit na vlastní léčbu, ale přemýšlí, zda má matka co jíst, kdo jí pomůže na toaletu a jestli sousedka může zůstat ještě jednu noc. Najít někoho ochotného pomoci na několik hodin přitom není totéž jako zajistit bezpečnou péči na několik dní.
A ani návrat domů nemusí znamenat konec problému. Pečující může být propuštěn z nemocnice, ale po zákroku nebo během zotavování ještě nemusí zvládnout péči ve stejném rozsahu jako předtím.
Co říct hned a kam se obrátit potom
Pokud pečující potřebuje akutní zdravotní pomoc, neměl by ji odkládat proto, že doma není zástup. Už při volání na linku 155 je ale důležité výslovně sdělit, že doma zůstává člověk, který nemůže být sám: kde je, jakou pomoc potřebuje a zda k němu může někdo přijít. Totéž je třeba zopakovat posádce a při příjmu v nemocnici. Tísňová linka slouží k řešení bezprostředního ohrožení, nikoli k objednání sociální služby; situace člověka ponechaného bez nezbytné pomoci však nesmí zůstat nevyslovená. Hasičský záchranný sbor – kdy a jakou pomoc přivolat
Jakmile je zajištěna první bezpečná pomoc doma, je potřeba řešit další dny. V nemocnici lze požádat o kontakt na zdravotně sociálního nebo sociálního pracovníka. Ten může pomoci s orientací v návazné péči a sociálních službách; kontakt na něj zpravidla zprostředkuje ošetřující personál. NZIP – další členové zdravotnického týmu
Současně je namístě obrátit se na sociální odbor příslušné obce s rozšířenou působností. Podle MPSV má obecní úřad v zákonem vymezené situaci, kdy by neposkytnutí okamžité pomoci ohrozilo život nebo zdraví člověka bez sociální služby, zajistit službu nebo jinou nezbytnou pomoc. To není slib, že v každém regionu čeká volné lůžko či pracovník na nepřetržité pohotovosti. Je to ale důvod popsat úřadu naléhavost situace konkrétně: člověk zůstal bez péče, sám být nemůže a dosavadní pečující je hospitalizován. MPSV – působnost obcí při zajištění pomoci
Podle potřeb se pak hledá pomoc v domácnosti, osobní asistence nebo odlehčovací služba. Ta může být terénní, ambulantní i pobytová a počítá také s onemocněním či léčbou pečujícího. Vždy je ovšem nutné ověřit skutečnou kapacitu, provozní dobu a rozsah péče. Návštěva na hodinu ráno sama nevyřeší situaci člověka, který potřebuje dohled po celý den. MPSV – péče a služby, MPSV – druhy sociálních služeb
Náhradník navíc potřebuje vědět víc než adresu a diagnózu: jak člověka oslovovat, co zvládne sám, s čím potřebuje pomoc, jak vypadá jeho běžný den a koho kontaktovat při potížích. Pro člověka s demencí může být rozdíl i v tak zdánlivé maličkosti, jako je obvyklý čas jídla nebo způsob, jakým se mu pomoc nabídne.
Plán, který by neměl ležet jen v hlavě pečujícího
V ideálním případě by měla mít domácnost předem připravený stručný krizový plán: kontakt na člověka s klíči, kontakty na lékaře a dosavadní služby, přehled potřebné pomoci a informaci, kde jsou důležité podklady. Takový list může v prvních hodinách ušetřit mnoho telefonátů.
Neměl by se z něj však stát další argument proti rodinám: „Měli jste se lépe připravit.“ Náhlá nemoc si nevybírá vhodnou hodinu. Někdo nemá sourozence ani dospělé děti. A ani dobře připravený seznam kontaktů nevytvoří pracovníka nebo odlehčovací místo tam, kde právě není k dispozici.
Právě proto považuji za důležité ptát se, kdo v podobné chvíli převezme koordinaci. Nejen kdo zvedne telefon, ale kdo ověří, že se pomoc k člověku doma skutečně dostala a že vydrží i po první noci. Taková připravenost stojí pracovníky a peníze. To však není důvod tvářit se, že potřeba neexistuje.
Rodinná péče může fungovat mnoho let díky jednomu člověku. Ve chvíli, kdy toho člověka odveze sanitka, se ukáže, zda kolem něj stojí také nějaký systém.
Myšlenka dne: Když onemocní jediný pečující, nevznikne jeden pacient. Vzniknou dva lidé, kteří potřebují pomoc.
Dovětek autora: Tento článek není výtkou zdravotníkům, že při akutním výjezdu nezajistí několikadenní sociální péči, ani poskytovatelům, kteří nemají volnou kapacitu. Ptám se na mezeru mezi nimi. Čtenáři mi opakovaně popisují, jak z nemocničního lůžka sami sháněli pomoc člověku, kterého museli nechat doma. Chtěl bych, aby v takové chvíli nemuseli být současně pacientem, pečujícím i koordinátorem celé záchranné akce.
