Článek
Jedna čtenářka pod mým článkem popsala zkušenost, která ji zasáhla. O úmrtí své blízké se dozvěděla až následující dopoledne. Neměla možnost ovlivnit výběr pohřební služby a osobní věci zemřelé jí zařízení předalo v černém pytli na odpadky.
Možná se jednalo o praktické a rychlé řešení. Možná nebyla po ruce vhodná krabice nebo jiný obal. Jenomže ve chvíli, kdy takový pytel převezme pozůstalý, už nejde pouze o způsob zabalení věcí.
Je to poslední obraz péče, který si z daného zařízení odnáší.
V pytli neleží jen oblečení, pantofle, fotografie a několik osobních předmětů. Je v něm uzavřená poslední část života člověka, kterého rodina právě ztratila. Černý pytel určený na odpad proto může v tu chvíli působit, jako by se odpadem stal i celý jeho život.
Smrt je v domově běžná. Nikdy by ale neměla zevšednět
S úmrtím klientů jsem se při práci v pobytových sociálních službách setkával běžně. Někdy člověka odchod konkrétního klienta zasáhne velmi hluboce. Jindy si v duchu řekne:
Pro něj už je to vysvobození. Vždyť se v poslední době jen trápil.
Ani takové přijetí smrti však neznamená lhostejnost. Je v něm spíš úleva, že skončila bolest člověka, kterému už nikdo nedokázal skutečně pomoci.
Odcházení patří k životu stejně jako příchod nového člověka. Pracovník v sociálních službách si tuto skutečnost postupně uvědomí a naučí se s ní nějakým způsobem žít. Může pak navenek vypadat, že je otrlý nebo že ho další úmrtí příliš nezasáhlo.
Tato otrlost je ale často jen ochranná vrstva.
Pod ní zůstávají vzpomínky na konkrétního člověka. Na jeho hlas, humor, oblíbenou větu, způsob, jakým se zlobil, nebo na drobný rituál, který jsme spolu každý den opakovali.
Některý pracovník se dokáže vyplakat a tím část emocí uvolnit. Jiný všechno uloží někam hluboko do sebe. Jenže takové vnitřní úložiště nemá nekonečnou kapacitu. Jednotlivé odchody se v něm mohou postupně spojovat s dalšími pracovními i osobními ztrátami. Potom přichází útlum, úzkost, vyčerpání a někdy i příznaky deprese.
Profesionalita totiž neznamená, že se proměníme v roboty.
Když se spustí zaběhnutý postup
Jakmile pracovník objeví člověka bez známek života, rozběhne se řetězec činností. Přivolá se zdravotnický personál a lékař, který provede prohlídku těla zemřelého. Podle vnitřních pravidel se předávají informace vedení, sociálním pracovníkům a dalším pověřeným osobám. Kontaktuje se blízký člověk uvedený v dokumentaci.
Do toho je potřeba zachovat soukromí zemřelého a pokud možno chránit ostatní klienty před nečekaným pohledem na činnosti, kterým nemusejí rozumět.
Někde se použije paraván. Spolubydlící zůstane déle ve společenské místnosti nebo se mu začne věnovat některý z pracovníků. Aktivizační pracovníci mohou dostat informaci, aby s návratem skupiny chvíli počkali. Všechno se říká potichu, aby zprávu nezaslechli lidé, kteří na ni nejsou připraveni.
Po prohlídce těla a splnění dalších předepsaných postupů následuje jeho převoz. Potom se pokoj uklidí a vydezinfikuje, převlékne se lůžko a začnou se řešit osobní věci.
Zvenčí to může vypadat chladně. Ve skutečnosti ale pracovníci během krátké doby zabezpečují několik různých potřeb současně:
- důstojnost zemřelého,
- soukromí jeho spolubydlícího,
- informování rodiny,
- bezpečí a klid ostatních klientů,
- povinnou dokumentaci,
- hygienu pokoje,
- další provoz celého oddělení.
Je to určitý druh řízené improvizace. Každý zná svoji roli, ale okolnosti smrti se nikdy neopakují úplně stejně.
Provoz má jiné hodiny než lidský smutek
Zařízení musí fungovat dál. Ostatní klienti potřebují hygienu, jídlo, léky, doprovod, pomoc i obyčejné lidské slovo. Na přijetí čekají další lidé a jejich rodiny, které už domácí péči nezvládají.
Volné lůžko proto nemůže zůstat dlouho prázdné.
Prázdné lůžko lze připravit pro dalšího klienta rychleji, než se lidé kolem něj dokážou vyrovnat s odchodem předchozího obyvatele.
Rodina zemřelého se ale nachází v úplně jiném čase. Pro ni se svět právě na chvíli zastavil. I když věděla, že se konec blíží, skutečná zpráva o smrti přichází vždy jinak, než si člověk předem představoval.
Tady se mohou oba světy bolestivě střetnout.
Pracovníci mají pocit, že udělali všechno, co ukládají pravidla a provoz. Rodina však může očekávat více času, prostoru, vysvětlení a určitou podobu posledního rozloučení. Nemusí chtít pomyslný oltář se svíčkami. Potřebuje ale vědět, že jejich blízký nebyl po smrti vnímán jen jako uvolněné lůžko.
Oficiální metodické doporučení Ministerstva zdravotnictví z roku 2024 uvádí, že pokud jsou blízcí přítomni nebo v dosažitelné vzdálenosti, má jim kompetentní pracovník nabídnout možnost rozloučení ve vhodném prostředí. Taková místnost nemá působit traumatizujícím dojmem. Nejde tedy pouze o nadstandardní laskavost, ale o doporučenou součást důstojného zacházení se zemřelým. Metodické doporučení Ministerstva zdravotnictví
Stejně tak by rodina neměla být bezprostředně po oznámení úmrtí tlačena k okamžitému sdělení, kterou pohřební službu si vybere. Společné stanovisko MPSV a MMR upozorňuje právě na nevhodnou praxi, kdy zařízení tuto odpověď požadovala prakticky obratem. Výkladové stanovisko MPSV a MMR
Co prožívá člověk na vedlejší posteli
Velmi snadno se zapomíná na spolubydlícího.
Dva cizí lidé mohou být původně umístěni na společný pokoj jen proto, že jiné lůžko nebylo volné. Během měsíců či let si však vytvoří vlastní systém soužití. Nemusejí být přátelé. Mohou se hádat kvůli otevřenému oknu, hlasité televizi nebo světlu rozsvícenému příliš brzy ráno. Přesto si na sebe zvyknou.
Najednou je jedna postel prázdná.
Pokoj sice voní dezinfekcí, ale přítomnost zemřelého z něj nezmizela. Zůstávají tam jeho fotografie, oblečení, oblíbený hrnek nebo místo, kam si každý večer odkládal brýle.
Spolubydlícího nelze uchránit před skutečností tím, že se o ní nebude mluvit. On dobře ví, že se něco stalo. Pokud to jeho stav dovoluje, potřebuje citlivou a pravdivou informaci. Někdy potřebuje chvíli mimo pokoj. Jindy chce naopak zůstat na svém místě a rozloučit se po svém.
Zařízení však zpravidla nemají volný pokoj připravený pro takové situace. Lůžka jsou vytížena na maximum. I proto se spolubydlící často vrací do stejné místnosti velmi brzy.
S jeho prožitkem pak musí pracovat lidé, kteří současně pokračují ve všech ostatních povinnostech.
Osobní věci nejsou odpad
Předměty po zemřelém je potřeba sepsat, zabezpečit a připravit k předání oprávněné osobě podle pravidel zařízení a pozůstalostního řízení. Rodina se někdy po domluvě rozhodne ponechat zařízení kompenzační pomůcky, nábytek nebo oblečení. Ty pak mohou posloužit jinému člověku, který nic vlastního nemá.
Osobní věci zemřelého nejsou odpad. Způsob, jakým je zařízení uloží a předá rodině, se může stát poslední vzpomínkou na poskytovanou péči.
Musí však jít o řádně domluvené předání, nikoliv o automatický předpoklad, že věci už nikomu nepatří.
Rozumím tomu, proč pracovníci někdy sáhnou po velkém pytli. Je dostupný, vejde se do něj hodně věcí a umožní rychle připravit pokoj. Jinak ale vypadá pevný čistý obal určený pro osobní věci a jinak černý pytel běžně používaný na odpad.
Rozdíl nemusí být finančně zásadní. Lidsky je obrovský.
Ještě důležitější je způsob předání. Mlčky postavit pytel před pozůstalého je něco úplně jiného než říct:
„Zde jsou osobní věci vaší maminky. Všechno jsme sepsali a uložili. Pokud budete chtít, můžeme seznam společně projít.“
Stejný pracovní úkon. Úplně jiná zpráva pro člověka, který právě truchlí.
Pečující dokončí směnu a odnese si smrt domů
Po úmrtí klienta se pracovník často musí okamžitě vrátit k další péči. Někdo potřebuje přebalit, jiný doprovodit na toaletu, další se dožaduje oběda nebo se ptá, proč dnes nepřišla paní, která s ním sedává u jednoho stolu.
Na vlastní emoce není čas.
Pracovník přepne do profesionálního režimu, dokončí směnu, převlékne se a odejde domů. Tam na něj čeká partner, děti, běžné starosti nebo naopak prázdný byt. A právě tam se mohou všechny potlačené pocity ozvat.
Někdy stačí krátký rozhovor mezi kolegy. Jindy by pomohlo společné zastavení, možnost rozloučení nebo odborná supervize. Jenže stejně jako chybějí pracovníci v přímé péči, chybí často také čas a bezpečný prostor pro jejich psychiku.
Od pečujících očekáváme empatii, trpělivost a lidskost. Současně jim ale někdy nedovolíme, aby sami byli lidmi.
Důstojnost nemusí stát miliony
Ne všechno lze vyřešit bez dalších místností, pracovníků a financí. Některé změny však nestojí skoro nic:
- předem zaznamenat, koho si klient přeje kontaktovat a zda má rodina zájem přijet i v noci;
- dát blízkým srozumitelné informace a přiměřený čas na rozhodnutí;
- nabídnout možnost rozloučení, pokud to okolnosti umožňují;
- zabalit osobní věci do čistého a důstojného obalu;
- předat je klidně, se soupisem a několika lidskými větami;
- nezapomenout na spolubydlícího a ostatní klienty;
- umožnit pracovníkům alespoň krátce o úmrtí mluvit;
- podle přání zemřelého, rodiny a ostatních klientů vytvořit jednoduchý způsob rozloučení nebo vzpomínky.
Nemusí hořet svíčky a nemusí se konat obřad. Někdy stačí říct pravdu, vyslovit jméno zemřelého a dovolit ostatním, aby na něj chvíli vzpomínali.
Pokoj lze vydezinfikovat. Postel se dá převléct a osobní věci odnést.
Lidská stopa po člověku ale nezmizí současně s ním.
A podle toho, jak zacházíme s jeho tělem, věcmi, rodinou, spolubydlícím i zasaženými pracovníky, se pozná skutečná kultura zařízení mnohem přesněji než podle barevných prospektů, standardů uložených v šanonu nebo slavnostních slov o individuálním přístupu.
Myšlenka dne
Smrt člověka ukončí naši péči o jeho živé tělo. Neukončí však naši povinnost zacházet lidsky s jeho památkou, osobními věcmi a lidmi, kteří po něm zůstali.
Dovětek autora
Tento text vychází z mých zkušeností z pobytových sociálních služeb a z podnětů čtenářů. Jednotlivé postupy se mohou mezi zařízeními lišit a popsané situace nejsou obviněním všech domovů. Právě naopak: znám pracoviště a pracovníky, kteří i v časovém tlaku dokážou zachovat mimořádnou citlivost.
O to důležitější je mluvit o případech, kdy se lidskost z provozního postupu vytratí. Ne proto, abychom hledali viníka, ale abychom věděli, že příště lze stejnou situaci zvládnout důstojněji.
