Článek
My v Domovech jsme neustále připravení komunikovat s příbuznými. Dokonce by se dalo říct, že se upřímně těšíme, až se rodina nebo opatrovníci začnou o své blízké více zajímat. Chceme jim vyprávět, co všechno se s jejich maminkou nebo tatínkem děje. Bohužel, realita je čím dál tím víc tristní. Ze začátku sice komunikuje skoro každý, ale zájem se velmi rychle vytratí. Jakmile rodina zjistí, že je senior v pořádku a v uvozovkách se „nic nového nedozví“, přestanou se ptát.
Jenomže v Domově se něco děje každou vteřinu. My, jako personál, jsme s novými lidmi čtyřiadvacet hodin denně. Postupně vyplouvají na povrch nové záležitosti – nejen kolem zdravotního stavu, ale i kolem jejich osobní historie. Když se senior dostane do úzkostných stavů, náš psycholog není všemocný. Potřebujeme od rodiny vědět, kde je zárodek problému, který má kořeny v jejich minulosti a domácnosti. Nemáme ale žádnou páku, jak rodiny donutit k propojení a sdílení informací.
Někdy je to naopak hyenismus nejvyšší úrovně. Ani byste nevěřili, jak často se návštěva příbuzných omezí jen na to, aby senior za přítomnosti notáře přepsal svůj majetek. Nebo aby ve zhoršeném psychickém stavu odkázal všechno jen jednomu z příbuzných. Ti druzí, kteří za ním chodí pravidelně a s láskou, často ani netuší, že je ten dravější sourozenec obešel. Senioři jsou ve stavu, kdy se jim lidé pletou, a někteří blízcí toho dokážou chladnokrevně zneužít ve svůj prospěch. Manipulace s bezbranným člověkem na sklonku života je morální dno.
Falešná naděje jako rozsudek smrti
Setkáváme se poměrně často i s tím, že rodina ubytuje seniora na takzvanou odlehčovací neboli dočasnou péči. Oficiální důvod? Nemohou se o něj teď postarat, protože jedou na dovolenou nebo musí přestavět dům, aby se tam mohl vrátit.
Tito lidé vůbec netuší, jak strašně tím svým blízkým ubližují. Starý člověk v Domově nečeká v řádu dnů nebo týdnů. Čeká každou vteřinu. Bere to jako absolutní samozřejmost, že se pro něj děti vrátí. Když pak naděje, kterou nechali viset v éteru, vyšumí do ztracena, senior se cítí zrazený, nešťastný, osamělý a uzavře se do sebe. My nemáme páku, jak rodinu přemluvit. Musíme stařečky chlácholit a zoufale hledat komunikační cesty, jak je dostat z těžkých psychických stavů. Falešná naděje je totiž často jejich jediné vodítko k přežití. Jakmile se senior dozví, že už se nestane to, co očekával, vzdá to. Začne bleskově chřadnout, propadne apatii, odevzdá se a umírá. Pak je na místě otázka: Chtěla rodina dosáhnout právě tohoto?
Naštěstí jsou i rodiny, které to myslí upřímně, opravdu péči nezvládají, ale o to víc se zajímají a pravidelně své stařečky navštěvují. To je pak čistá radost.
Generálové po bitvě a krutá pravda o demenci
Co mě ale profesně zaráží a lidsky neskutečně štve, jsou příbuzní, kteří jsou schválně „chytří“. Najednou znají diagnózu nejlépe, dávají okatě najevo nedůvěru našemu zařízení a poučují nás, jak máme jejich příbuzného medikovat, rehabilitovat a jak se o něj starat.
Přitom vůbec netuší, že my se o tom člověku musíme všechno pracně dozvídat sami. Často od rodiny nedostaneme úplnou lékařskou kartu ani základní životní příběh. Pokud k nám nastoupí člověk v pokročilém stádiu demence, bez pomoci rodiny se o něm nedozvíme nic. Rodina má přitom plnou odpovědnost předat nám informace, když nám člověka svěřuje do péče. Místo toho se raději odkazují na kusé zprávy od samotného seniora, který ale kvůli své nemoci vůbec netuší, kde vlastně je a co se s ním děje.
Příbuzní často odmítají pochopit jednu věc: Demence je smrtelná nemoc. Nedá se léčit. Opravdu nedá. Její progres je někdy tak rychlý, že i kdybychom byli všemocní, fatální konec neodvrátíme.
Když pak vidím příbuzné, kteří se zastaví jednou za dlouhou dobu a jsou šokovaní zhoršeným stavem svého rodiče, je mi smutno. Dostanou strach. Bojí se jít k lůžku blíž. Nezeptají se nás, co mají dělat, jak na něj sáhnout, jak s ním v té chvíli komunikovat. Místo toho se otočí na prahu místnosti, hlesnou, že „je to těžké“, a odejdou. Tím situaci jen zhorší. A my jsme pak zase ti jediní, koho jejich příbuzný na úplném sklonku svého života vidí a pozná.
