Článek
Dnes jsem v práci absolvoval jednu moc hezkou situaci. Je to vlastně příběh o tom, jak se dá u seniorů i přes humor a drobnou mystifikaci docílit upřímného úsměvu a okamžitého zlepšení nálady. Je to málo? Není. Ačkoliv jsem sám již starší člověk a táhne mi na šedesátku, uvnitř se tak vůbec necítím. Mám pořád mladou duši. A věřte mi, že tu stejnou mladou duši mají i seniorky v našem domově.
Bylo dopoledne, kolem desáté hodiny, když mě čekala běžná, naplánovaná pohybová aktivita s paní Vilmou. Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje, počkal na pozvání a vešel. S sebou jsem měl vysoké chodítko. Paní Vilma je totiž částečně imobilní, ale vertikalizace a chůze s touto kompenzační pomůckou jí neuvěřitelně pomáhají udržovat kondici. Náš cíl byl jasný: chůze po chodbě s mezipřistáním na lavičce u naší Klubovny.
Aktivizace není jen soubor činností, ale především tvorba prostředí, ve kterém se člověk může znovu cítit součástí života a svého vlastního příběhu.
Klubovna je u nás kouzelné místo. Je zařízená jako pokoj před sto lety – staré židle, masivní stůl, knihovničky, vyšívané prostírání. Člověk se tam okamžitě cítí jako na prázdninách u babičky. Pro návštěvy tam máme i malý kávovar na voňavou kávu.
Pobočka knihovny Jiřího Mahena v Brně
Pomalu kráčíme po chodbě. Jdu těsně za paní Vilmou, mírně jí pomáhám, přidržuji chodítko a usměrňuji směr. Procházíme kolem pokoje, kde dvě dámy – paní Hilda a paní Lea – zrovna soustředěně čtou. Jedna v lůžku knihu, druhá v křesílku čerstvé noviny, které jí ráno přišly s poštou. Když nás viděly „rehabilitovat“, pozdravil jsem je svým typickým humorem, na který jsou u mě zvyklé.
„Paní Vilmo,“ říkám nahlas své společnici, „podívejte, toto je pobočka Knihovny Jiřího Mahena. Vidíte, jak si tu návštěvnice hezky čtou? Mohli bychom se zastavit a půjčit pro vás vaši oblíbenou detektivku.“
Obě dámy se pobaveně vykoukly zpoza svých periodik: „Vy jste zase kecka, pane Jiří!“
„Ale dámy, na tom nic není,“ kontroval jsem s úsměvem. „My s paní Vilmou jdeme do nedaleké kavárničky pro později narozené… Nechcete se k nám přidat?“
Usmály se všechny tři. Paní Hilda v křesílku poznamenala: „Ty vaše výmysly, zase…“
„Ale kdepak, paní Hildo. Tak jakou kávu si dáte? Kterou máte ráda?“
„No, já můžu, ale jen trošku cukýrku,“ projevila zájem.
„Samozřejmě. A co vy, paní Leo?“ tázal jsem se dámy na lůžku.
„Já bych si dala černou bez cukru,“ odpověděla.
„Tak dobrá, čekáme na vás v salónku,“ uzavřeli jsme to s paní Vilmou.
Obě dámy jsou mobilní a soběstačné. Věděl jsem, že dorazí. Vytrhnout je z každodenního ústavního stereotypu je totiž ta nejkrásnější činnost.
Někdy stačí obyčejný šálek kávy, společný smích a někdo, kdo má čas naslouchat. Právě z takových okamžiků vzniká skutečná kvalita života ve stáří.
Rokokový malíček a Dějiny ženy
Došli jsme do Klubovny a dámy za chvíli opravdu dorazily. Udělal jsem jim kávu do porcelánových šálků. Seděly u stolu, paní Vilma odpočívala na pohovce po náročné chůzi a najednou byly hrozně spokojené a tak nějak zdravě „důležité“. Byla to pro ně událost mimo běžný program.
Já stál opřený u chodítka a pokračoval v divadle: „No, a teď už chybí jen rokokový malíček při zvednutí šálku a máme tu dokonalou kavárnu pro později narozené.“
Ty úžasné stařenky nelenily. S naprosto vážnou tváří zvedly šálky a zvednuté malíčky uvolnily přesně podle etikety starých časů. A pak jsme se tomu všichni společně a hrozně upřímně zasmáli.
Rozběhla se nezávazná konverzace o knihách. Otevřel jsem vzpomínku na prodejnu Československého spisovatele, která kdysi bývala v Brně na České ulici, a na to, jak jsem tam jako kluk musel vystávat čtvrteční fronty na knižní novinky podle poukazů.
Paní Hilda se hned chytila: „Jé, tam jsem se nastála front!“
A začaly vzpomínat na své domácí knihovny, já přidal historky o zakázaných indexových knihách. A najednou jedna z dam potutelně špitla vzpomínku, která všem vyrazila dech: „Bylo mně asi dvanáct roků a jako děvčata jsme zrovna objevovaly svou ženskost. V té době to bylo hrozně těžké a tabuizované téma. Ale věděla jsem, že máme doma v knihovně svazky od S. K. Neumanna Dějiny ženy. Tajně jsme v nich s holkama listovaly a fascinovaně obdivovaly proporce nahatých domorodek z afrických kmenů…“
V tu ránu to začalo. Potutelné pousmávání, jiskry v očích a lavina vzpomínek na choulostivé situace z mládí, které byly tehdy tak zakázané. Já do toho vnesl své klukovské objevování intimit v jedenácti letech a najednou v té místnosti seděly ty mladé, rozesmáté duše, kterým věk z občanky vůbec nic nediktoval.
Každý úsměv o minutu delší život
Vždycky tvrdím, že smích prodlužuje život. Říká se, že každé upřímné pousmání nám přidá minutu času na tomto světě. S jednou naší klientkou si z toho děláme legraci – když vím, jak moc se spolu nasmějeme, říkám jí, že tu spolu budeme věčně. Nevěřili byste, jak jsou ti stařečci a stařenky po takové malé chvilce radosti šťastní a klidní.
Zdá se to jako banální, obyčejný příběh. Ale paní Vilma pak s naprosto jinou energií a posílena o tento zážitek došla celou chodbu zpátky. A dámy se vrátily na pokoj s úplně jinou náladou, která jim vydržela po celý den.
Zkuste to taky se svými blízkými, až za nimi půjdete. Vám to nic neudělá, je to jen chvilka vašeho času a trochu humoru. Jim to ale prosvětlí a zpříjemní celý svět.
Závěrečný dovětek autora:
Děkuji, že jste dočetli tento můj dnešní pozitivní postřeh z Domova. Práce v sociálních službách není jen o lécích a hygieně, je hlavně o vracení radosti do života. Máte i vy ve svých rodinách recept na to, jak potěšit a rozesmát své starší blízké? Co nejvíce pomáhá jim vytrhnout se z každodenního stereotypu? Budu moc rád za vaše milé příběhy v komentářích. Pokud vás moje texty baví, nezapomeňte kliknout na tlačítko SLEDOVAT.
