Článek
Dostat dnes křehkého příbuzného do domova pro seniory je malý zázrak. Pořadníky čítají stovky žádostí. V komunitě sociálních služeb se na rovinu, byť s hořkostí, říká, že se „čeká na smrt“, aby se uvolnilo místo. Když už rodina toto martyrium absolvuje a usměje se na ně štěstí v neštěstí, ještě to neznamená, že jejich blízký najde v zařízení klid a bezpečí.
Moderní domovy jsou totiž stále častěji nuceny suplovat chybějící články českého zdravotnictví. Kvůli drastickému nedostatku specializovaných lůžek a neexistenci dlouhodobých psychiatrických ústavů končí těžce nemocní psychiatričtí pacienti v domovech se zvláštním režimem (DZR). A v tu chvíli nastává patová situace, o které se na veřejnosti striktně mlčí.
„Upozornění: Všechny situace a projevy popsané v tomto textu jsou publicistickou kompilací a zobecněním mých zkušeností z několika různých zařízení sociálních služeb v ČR za uplynulých 5 let. Jakákoliv podobnost s konkrétními osobami či jedním zařízením je čistě náhodná.“
Nepatřičné projevy na chodbě
Představte si modelovou, ale v praxi docela běžnou situaci. V zařízení žije klient s kombinací těžkých psychiatrických diagnóz. Je výrazně mladší než průměrný věk ostatních seniorů, fyzicky silný, ale mentálně zcela mimo realitu. Jeho nemoc se projevuje nezastavitelným verbálním průjmem. Představte si klienta, který kvůli sluchovým halucinacím trpí fixní představou, že ho personál chce otrávit, odmítá stravu a v záchvatech paniky verbálně napadá sousedy na celém patře. Klienti jsou z něj v hloubi duše zoufalí. Jeho chování totiž eskaluje do momentů, kdy halucinace vystřídá agresivní tón nebo zmatené atakování – kohokoliv na chodbě nebo sousedy při vycházkách v okolí.
Tento člověk za svou nemoc nemůže. Platí si pobyt jako všichni ostatní a má právo na péči. Jenže jeho přítomnost mění životy desítek ostatních seniorů v permanentní trauma.
Stařečci jsou zakřiknutí. Bojí se ho potkat na chodbě. Odmítají chodit na společné aktivizace a cvičení, pokud se dopředu personálu nezeptají: „Bude tam dneska zase on?“ Raději zůstávají izolovaní a zamčení na svých pokojích, což drasticky zhoršuje jejich psychický i fyzický stav. Příbuzní, kteří za svými rodiči chodí na návštěvy, jsou znechucení. Právem namítají, že neplatí tisíce korun měsíčně za to, aby jejich bezbranná osmdesátiletá maminka musela snášet vulgarity a děsivé výlevy psychotického člověka.
Bezmocný personál a etické dilema
V této pasti se nachází i personál. Ošetřovatelé a aktivizační pracovníci jsou s takovým klientem zavřeni celý den. Musí uklidňovat pláč ostatních babiček, ale nemají v ruce žádnou reálnou páku, jak situaci řešit. Ošetřující psychiatr už pacientovi větší dávky léků předepsat nemůže – legislativní limity i medicínská etika to zakazují. Nikdo nechce ze zařízení udělat otupělý ústav z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.
A tak všichni zúčastnění mlčí, zatínají zuby a snaží se situaci tolerovat. Systém je paralyzován.
V některých zařízeních v České republice se však v zákulisí pod tlakem zoufalství volí řešení, které hraničí s lidským hyenismem. Když management situaci nezvládá a prioritou je „mít klid a udržet provoz“, dojde k takzvanému přemedikování. Pacientovi se nasadí takové dávky tlumících antipsychotik a sedativ, které ho v podstatě totálně dorazí a udělají z něj ležící, apatickou loutku. Argument, že „přece nám tady nebude rozvracet zavedený řád“, je však v humánní péči naprosto nepřijatelný. Kdyby rodiny těchto utlumených pacientů měly možnost a odbornost detailně nahlédnout do zdravotnické dokumentace a zápisů léků, zíraly by, jak drsnou chemií jsou jejich blízcí v tichosti likvidováni.
Kde selhal stát? (Hledání rovnováhy)
Tento kolaps nelze vyčítat konkrétnímu domovu, řediteli ani unaveným pečovatelům. Je to přímý důsledek systémové slepoty. Stát selhal v tom, že nedokázal vytvořit bezpečný mezistupeň care-managementu.
- Běžný senior má právo prožít sklon života v klidu, důstojnosti a bez strachu z toho, kdo na něj křičí na chodbě.
- Psychiatrický klient má právo na odbornou léčbu, lidský přístup a nesmí být utlumován chemií jako divoká zvěř v kleci.
- Řešení přitom leží v budování malých, přísně specializovaných oddělení s vysokým podílem personálu, kde lze s psychotickými stavy pracovat individuálně, mimo zorné pole křehkých seniorů.
Dokud Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo práce a sociálních věcí nezačnou reálně kooperovat a nepřestanou před tímto problémem zavírat oči, budeme v první linii sociální péče svědky toho, jak se z domovů pro seniory stávají nebezpečná bojiště, kde jsou všichni zúčastnění pouze bezmocnými rukojmími.
