Článek
Při pohledu na poslední desetiletí se nelze zbavit dojmu, že se celá naše společnost zmítá v začarovaném kruhu. Nejde jen o všudypřítomný populismus. Sledujeme plíživé nastolování jakéhosi „Nového řádu“. Ten si v jádru přeje jen úzká skupina jednotlivců – lidé trpící buď hlubokou nudou, nebo tak vysokou mírou egoismu, že přerostla v touhu ovládnout svět, nebo minimálně svůj mikroregion v rámci planety.
Za žádným takovým vůdcem či oligarchou ale nikdy nestojí jen on sám. Klíčem k jejich úspěchu jsou vybraní nohsledi, vykonavatelé a takzvaní spolupracovníci.
Když se podíváme na naši zemi a region střední Evropy, jedním z nejvlivnějších zákulisních hráčů je žena, která před lety vyplula na povrch zdánlivě z čistého nebe: Tünde Bartha.
Do nejvyšších pater české politiky se nedostala skrze volby. Vyškrábala se tam jako klíčová manažerka administrativy Andreje Babiše. Vedla jeho kabinet na ministerstvu financí, později Úřad vlády a po politických zvratech a změnách na konci roku 2025 se do čela Úřadu vlády opět vrátila. Investigativní média ji opakovaně vykreslují jako nejmocnější ženu české politické scény. Je to ona, kdo filtruje přístup k šéfovi, rozhoduje o personálních čistkách na klíčových úřadech a účastní se zásadních jednání. Její hnací silou není ideologie, ale absolutní, technokratická loajalita. Představuje prototyp vrcholného hráče, jehož reálná moc je v drsném nepoměru k tomu, jak málo ji běžná veřejnost zná.
Jaký psychologický profil musí takový člověk mít? Co vede lidskou bytost k tomu, že se dokáže propůjčit k bezpáteřnímu chování v rámci jednoho mašinerického systému?
Temná triáda a psychologie chladnokrevnosti
Z pohledu vnějšího pozorovatele se jednání těchto lidí zdá krátkozraké. Vždyť nikdo není na svém postu věčně a i oligarchové mají své limity a věk. Politická psychologie však ukazuje, že tito lidé se ve svém vlastním vnímání světa chovají naprosto racionálně. Jejich motivace nejlépe popisuje koncept takzvané Temné triády:
- Machiavelismus: Cynický pohled na svět, kde „účel světí prostředky“. Politika pro ně není otázkou morálky (dobro vs. zlo), ale čisté exekutivní efektivity (funguje to vs. nefunguje to). Věrnost lídrovi pro ně není morální selhání, ale funkční strategie úspěchu.
- Subklinický narcismus: Silná potřeba moci a vlivu. Na rozdíl od politických lídrů ale tito lidé nepotřebují potlesk davů a záři reflektorů. Jejich ego uspokojuje vědomí, že reálně tahají za nitky a ovládají procesy z bezpečí stínu.
- Chladnokrevnost (Vysoká emociální stabilita): Schopnost úplně odříznout empatii. To jim umožňuje provádět tvrdá krizová rozhodnutí a likvidovat oponenty bez vnitřních výčitek svědomí.
Aby tito lidé mohli v noci klidně spát, používají obranný mechanismus zvaný „zapouzdření“ (compartmentalisation). Sami sebe nevnímají jako loutky oligarchy, ale jako „špičkové krizové manažery“. Říkají si: „Někdo ten stát řídit musí, bez mé organizace by nastal chaos.“ Veškerou morální odpovědnost přitom přenášejí na svého šéfa.
Historické archetypy: Od Říma po rozdělený svět
Tento charakterový model není nový. Opakuje se v každé éře centralizované moci a historie nám nabízí přesné paralely:
- Model „Seianus“ (Starý Řím): Lucius Aelius Seianus byl velitelem pretoriánské gardy za císaře Tiberia. Když se unavený císař stáhl do ústraní na ostrov Capri, Seianus fakticky ovládl Řím. Jeho moc pramenila z jediné věci – z absolutní kontroly informací. Rozhodoval o tom, kdo se k císaři dostane a co se panovník dozví.
- Model „Fouché“ (Politický chameleon): Joseph Fouché byl ministrem policie během Velké francouzské revoluce, za Napoleona i za následné restaurace Bourbonů. Prototyp bezpáteřnosti. Neměl žádnou ideologii, sloužil jakémukoli pánovi, protože jeho jedinou loajalitou bylo vlastní přežití a udržení moci.
- Model „Bormann“ (Sekretář moci): Martin Bormann, šéf stranické kanceláře NSDAP. Nebyl řečníkem, ale nepostradatelným byrokratem. Ovládal papírování, finance a přístup k vůdci. Dokázal chaotické vize proměnit v administrativní realitu.
Proč tito lidé ignorují fakt, že každý režim jednou skončí? Podléhají iluzi nepostradatelnosti. Vidí své šéfy jako bezmocné v organizačních detailech, což upevňuje jejich pocit bezpečí. Navíc dlouhodobé držení moci reálně mění chemii mozku – zvyšuje hladinu dopaminu a člověk postupně ztrácí schopnost reálného odhadu budoucích rizik. Přítomný pocit kontroly zcela přebije obavu zítřka.
Od spodních pater po globální šachovnici
V dnešní době je tento model povýšen na globální úroveň. Svět se opět začíná nebezpečně dělit, podobně jako v období po druhé světové válce, kdy si planetu porcovali mocní lídři. Každý z dnešních mocipánů kolem sebe nutně potřebuje sympatizanty – z řad oligarchů, vlivných politických přeběhlíků nebo politických figurek, které se sotva drží jedno volební období.
Tento prohnilý makrosystém se bohužel zrcadlově promítá i do spodních pater moderní politiky, do krajů a mikroregionů. Myšlení místních drobných lídrů se proměňuje pod vlivem pocitu, že jsou „vyrovnanými partnery“ velkých mocipánů. Přebírají jejich manýry, jejich technokratický chlad a jejich šedé eminence.
Historie nás ale učí jedno zásadní ponaučení. V každém dějinném období se našli zákulisní hráči, kteří ze svého postu vytěžili maximum, paralyzovali společnost a podepsali se pod vznikem nových totalitních mechanismů. Nakonec se ale vždy – dříve nebo později – ztratili v propadlišti dějin a v zorném poli obyčejného člověka po nich zbyla jen pachuť. Otázkou zůstává, jak vysokou cenu za jejich iluzi moci musíme jako společnost zaplatit tentokrát.
