Článek
„Tak mi odešel ten telefon s tlačítky. Prosím tě, podívej se u operátora, jestli by se dal spravit nebo koupit nový.“
To mi jednou řekla moje tehdy osmdesátiletá máma.
„Mami, ale to už se vůbec nevyplatí. Mám doma ještě svůj starší dotykový telefon. Je pořád perfektně funkční. Nechceš to zkusit?“
Podívala se na mě poněkud nedůvěřivě.
„Ale já nevím. Budu tomu rozumět?“
„Já ti to vysvětlím a uvidíš.“
A tak jsme se pustili do něčeho, u čeho jsem si sám několikrát říkal: Kruci, vždyť jí je osmdesát. Nepřeháníš to trochu? Nechceš po ní něco, co už je pro ni zbytečně složité?
Jenže máma mě překvapila. Všechny pokyny si zapisovala na papírky, někdy skoro foneticky, aby si zapamatovala, kam sáhnout, co stisknout a co se na displeji objeví. Postupně se přizpůsobovala zařízení, které pro ni představovalo úplně nový svět.
Osmdesátiletá seniorka se může naučit používat chytrý telefon, když jí dáme čas. Mobil není překážka, ale třeba horší citlivost a obratnost prstů.
A právě její věta, kterou mi později řekla, vystihuje téma tohoto článku možná nejlépe:
„Ono je to moc jemné. Moje prsty na to nestačí.“
Ne vždy jde o to, že senior něčemu nerozumí
Když starší člověk nedokáže ovládat telefon, ovladač, počítačovou myš nebo jiný přístroj, okolí si často automaticky pomyslí, že nerozumí technologii.
Někdy je to samozřejmě pravda. Moderní zařízení mají spoustu funkcí, složité nabídky a symboly, jejichž význam považujeme za samozřejmý jen proto, že je používáme každý den.
Jenomže problém nemusí být pouze v nepochopení.
Senior může přesně vědět, co má udělat, ale prst už se netrefí na správné místo. Nedokáže vyvinout potřebný tlak, ruka se mu třese nebo stiskne několik tlačítek současně. Chce provést jednoduchý pohyb, jenže jeho ruka už neposlechne tak přesně jako dřív.
A přiznat si něco takového nemusí být vůbec jednoduché.
Stud, o kterém se příliš nemluví
Někdy mi připadá, že přiznání „už mi nefungují prsty“ provází podobný stud jako inkontinence a další velmi citlivé záležitosti spojené se stárnutím.
Člověk celý život používal ruce naprosto automaticky. Zapínal si knoflíky, zavazoval tkaničky, podepisoval dokumenty, otevíral lahve, vařil, opravoval věci, šil nebo pracoval na zahradě.
Najednou se musí někoho zeptat:
„Můžeš mi to otevřít?“
„Zapneš mi košili?“
„Navlékneš mi nit?“
„Podepíšeš to za mě?“
Pro nás je to úkon na několik vteřin. Pro seniora může každá podobná prosba představovat další potvrzení, že přichází o část své soběstačnosti.
A tak raději nic neřekne. Některou činnost přestane dělat, začne se jí vyhýbat nebo ji zamaskuje větou, že už ho stejně nebaví.
Všímáme si nohou, ale ruce nám unikají
U seniora si většinou všimneme, že hůře chodí. Vidíme nejistou chůzi, pomalejší vstávání ze židle nebo potřebu opřít se o nábytek. Všimneme si také, když hůře slyší, nevidí na televizi nebo musí několikrát zopakovat otázku.
Zhoršující se jemná motorika je však mnohem nenápadnější.
Senior si najednou obtížně vytáhne sirku z krabičky, aby zapálil hořák na sporáku. Na televizním ovladači stiskne více tlačítek současně. Propiska mu vyklouzne z ruky nebo už nedokáže vytvořit podpis, který byl desítky let samozřejmostí.
Knoflíky na košili nebo šatech začnou být nepřekonatelnou překážkou. Babička, která si celý život opravovala oblečení, už nedokáže navléknout nit do ouška jehly. Tatínek, který doma spravil téměř všechno, najednou neotočí šroubovákem, aby utáhl vrut. V dílně už se mu špatně třídí malé šroubky a hřebíky.
Podobných příkladů bychom mohli vyjmenovat desítky. A možná si při jejich čtení vzpomenete na situaci z vlastní rodiny, které jste tehdy nepřikládali význam.
Teprve zpětně si člověk řekne: Vždyť ono to bylo vidět. Jen jsme si toho nevšimli.
Zápalka není jen zápalka
Potíž s vytažením sirky z krabičky může působit jako banalita. Pokud má ale člověk pomocí zápalky zapálit plyn, už nejde jen o pohodlí. Jde také o bezpečnost.
Podobně může senior hůře otevírat lékovku, půlit tablety, držet příbor nebo nalít horkou vodu. Někdy si nedokáže správně zapnout oděv, jindy nezvládne otočit klíčem v zámku nebo rychle vytočit telefonní číslo.
Neznamená to, že mu máme okamžitě všechno zakázat a převzít za něj každý úkon. Tím bychom ho mohli připravit i o schopnosti, které mu ještě zůstávají a dotknout se jeho důstojnosti.
Je však potřeba chvíli pozorovat, co přesně mu dělá problém. Není lepší koupit zapalovač sporáku s pohodlnějším ovládáním nebo zajistit jiný bezpečný způsob zapalování? Nepomohla by lékovka, kterou lze snadněji otevřít? Větší rukojeť příboru? Propiska se silnějším tělem? Oblečení s většími knoflíky, zipem nebo suchým zipem?
Drobné přizpůsobení může člověku zachovat soběstačnost, aniž bychom za něj začali všechno dělat.
„Ukaž mi, jak fungují ty internety“
Začátky s chytrým telefonem nebyly u mé mámy jednoduché. Zpočátku mi volala několikrát denně a její otázky mohly znít strašně banálně.
Já se jí to snažil trpělivě vysvětlovat krok za krokem. Někdy to po telefonu jednoduše nešlo a musel jsem přijet. Když jsem jí všechno ukázal přímo na přístroji, většinou jsme problém společně vyřešili.
Asi po třech týdnech mě ale překvapila.
„Neukázal bys mi, jak tam fungují ty internety? Já někdy čekám u doktora až pět hodin a chtěla bych si tam číst zprávy, aby mi to rychleji uteklo.“
Obdivoval jsem ji. V osmdesáti letech se rozhodla, že se naučí používat internet v telefonu, protože v něm viděla praktický smysl.
Nakonec se to opravdu naučila. Současně mi ale říkala, že je všechno příliš jemné a její prsty na ovládání nestačí.
A to je podstatný rozdíl. Máma chytrý telefon neodmítala, protože by se nechtěla učit. Narážela na fyzickou hranici, kterou jsme zpočátku přehlíželi.
Nekupujme technologie podle sebe
Tímto příběhem rozhodně nechci říct: Pořiďte každému seniorovi chytrý mobil.
Naopak.
Chci ukázat, že bychom si měli všímat skutečných schopností konkrétního člověka. To, co připadá jednoduché nám, nemusí být jednoduché pro ruce starého člověka.
Rodina někdy koupí seniorovi nejmodernější telefon v dobré víře, že mu větší množství funkcí přinese radost a rozptýlení. Přístroj ale může skončit v zásuvce, protože má malé ikony, citlivý displej, komplikované nabídky a senior se bojí, že něco pokazí.
Někomu pomůže zvětšení písma a ikon, jednodušší uspořádání úvodní obrazovky, hlasové ovládání nebo dotykové pero se silnějším úchopem. Pro jiného bude stále nejlepší obyčejný telefon s velkými fyzickými tlačítky.
Není důležité, co všechno zařízení umí. Důležité je, zda je dokáže bezpečně používat právě ten člověk, kterému je dáváme.
Máminy papírky nebyly nepořádek
Když se máma učila pracovat s telefonem, začala si více psát. Všude měla různé lístečky, poznámky a recepty přepisované rukou.
Měla přitom počítač i tiskárnu. Mohla si recept vytisknout a bylo by to rychlejší.
Ona však psala rukou.
Částečně proto, aby si informace lépe zapamatovala, ale také proto, aby jí zůstala schopnost držet pero a ovládat je. Co mohlo někomu připadat jako zbytečné přepisování nebo hromadění lístečků, bylo ve skutečnosti její přirozené procvičování.
Donesl jsem jí také měkký molitanový míček, který mohla při sledování televize lehce mačkat a procvičovat prsty i zápěstí.
Psaní rukou, třídění předmětů nebo lehké procvičování prstů mohou být přirozenou součástí dne. Pohyb je potřeba přizpůsobit stavu a možnostem člověka.
Nešlo o žádný zázračný léčebný prostředek. Byla to jednoduchá pomůcka, díky níž své ruce pravidelně používala.
Pár minut, které můžeme strávit společně
Jednoduchému procvičování jemné motoriky nemusíme říkat rehabilitace. Může to být chvíle, kdy si se seniorem sedneme a jednotlivé pohyby děláme společně.
Můžeme proti němu sedět a nechat ho naše pohyby zrcadlit. Postupně se dotýkat bříškem palce ukazováčku, prostředníčku, prsteníčku a malíčku a potom se stejným způsobem vrátit zpět.
Můžeme několikrát pomalu otevřít a zavřít dlaň, jemně kutálet míček mezi dlaněmi nebo třídit větší bezpečné předměty. U někoho bude vhodné také psaní, kreslení, skládání prádla, práce s fotografiemi, kartami nebo jiná běžná činnost, kterou zná a má rád. Ale také prevence pro otevírání dveří klíčem či západku na dveřích na řetízku.
Nejde o výkon ani soutěž. Cílem není člověka zkoušet, opravovat každý nepřesný pohyb nebo mu dokazovat, co už nezvládá.
Každý senior má jiné možnosti. Někomu pohyb znemožňuje bolest, otok, třes, prodělané onemocnění nebo jiné omezení. Pokud cvičení bolí, potíže se zhoršují nebo si nejsme jistí vhodným pohybem, je rozumné poradit se s lékařem, fyzioterapeutem či ergoterapeutem. U některých onemocnění rukou se používají cílené programy sestavené odborníkem; nejde tedy o situaci, kdy by jedna sada cviků byla správná pro každého.
Ne všechno lze svést na věk
Pokud obratnost ubývá pozvolna, stojí za to změnu zmínit praktickému lékaři a popsat mu konkrétní projevy. Příčin může být více a úkolem rodiny není stanovovat diagnózu.
Jiná situace nastává, když se slabost nebo necitlivost ruky objeví náhle, zejména jen na jedné straně, případně společně s poklesem koutku, poruchou řeči, vidění či rovnováhy. Tehdy není čas na domácí procvičování. Může jít o cévní mozkovou příhodu a je nutné okamžitě volat záchrannou službu na čísle 155 nebo 112. Na rychlosti pomoci záleží, jak upozorňuje také Národní zdravotnický informační portál.
Neříkejme tedy automaticky: „To je věkem.“
Věk může být součástí příběhu, ale neměl by být univerzální odpovědí na každou novou potíž.
Ptejme se jinak
Přímá otázka „Tobě už nefungují ruce?“ může seniora ponížit nebo vyvolat okamžité odmítnutí.
Mnohem citlivější je nabídnout spolupráci:
„Vidím, že se ten uzávěr špatně otevírá. Nechceš zkusit jiný?“
„Ten displej je opravdu hodně citlivý. Zkusíme zvětšit tlačítka?“
„Ukážeš mi, co ti na tom dělá největší problém?“
Taková komunikace člověku nesděluje, že selhal. Říká mu, že problém nemusí být v něm a že společně můžeme hledat řešení.
Někdy totiž senior pomoc nepotřebuje při celém úkonu. Potřebuje jen povolit víčko, připravit nit, nastavit telefon nebo podat vhodnější pomůcku. Zbytek stále zvládne sám.
A právě tento malý rozdíl rozhoduje o tom, zda mu pomáháme, nebo ho zbytečně připravujeme o soběstačnost.
Ruce vyprávějí dřív, než senior promluví
Věnujme pozornost rukám svých rodičů a prarodičů stejně jako jejich chůzi, sluchu nebo zraku.
Sledujme, zda dokážou bezpečně držet hrnek, otevřít obal, použít příbor, zapnout oblečení, podepsat se a ovládat telefon. Ne proto, abychom je kontrolovali, ale abychom včas poznali, kdy by jim malá úprava nebo odborná rada mohla usnadnit život.
Senior nám totiž ze studu často neřekne:
„Moje ruce už nefungují tak, jak bych chtěl.“
Možná jen přestane šít, opravovat věci, psát recepty nebo používat telefon. A my si pomyslíme, že už ho to nebaví.
Přitom by možná stačilo všimnout si jeho rukou, sednout si vedle něj a říct:
„Pojď, zkusíme společně najít způsob, aby ti to šlo o něco lépe.“
Myšlenka dne
Senior někdy nepřestane určitou věc dělat proto, že ho přestala bavit. Přestane, protože jeho prsty už neposlouchají a on se stydí požádat o pomoc.
Závěrečný dovětek autora
Děkuji, že jste dočetli mé dnešní zamyšlení. Jemná motorika může působit jako zdánlivá maličkost, dokud si neuvědomíme, kolik každodenních činností na ní závisí. Někdy stačí upravit pomůcku, věnovat pár minut společnému procvičování nebo se seniora citlivě zeptat, co mu dělá potíže.
Všimli jste si u svých rodičů nebo prarodičů činnosti, kterou přestali dělat právě proto, že jim ruce přestávaly sloužit? A našli jste pomůcku nebo způsob, který jim pomohl zachovat soběstačnost? Budu rád, když svou zkušenost napíšete do komentářů.
