Vzali si tetu domů a pečovali o ni až do smrti. Přesto se nevyhnuli kritice rodiny

„Vždyť já na ni nekřičím. Jen jsem důraznější, protože neposlouchá.“

Tuhle větu říkal můj táta poměrně často. Byl vznětlivý, mluvil hlasitě a svou pravdu dokázal prosazovat tak razantně, že člověk, který ho dobře neznal, mohl mít pocit, že se právě schyluje ke konfliktu.

Máma ho občas napomínala: „Prosím tě, nekřič na ni.“

A táta se samozřejmě bránil, že přece vůbec nekřičí.

Tou „ní“ byla naše teta Anka, o kterou se rodiče ve své domácnosti starali až do jejího odchodu z tohoto světa v 94 letech. A právě jejich společný život mi po letech ukázal něco, o čem se při domácí péči příliš nemluví.

Zvenčí je totiž velmi snadné hodnotit, jak by se měl pečující člověk chovat. Mnohem těžší je sám otevřít dveře svého bytu, vzdát se části soukromí a převzít každodenní odpovědnost za stárnoucího blízkého.

Od mého dětství s námi žila má babička. Podílela se na výchově mě i mé mladší sestry a pro celou naši rozvětvenou rodinu byla jednoduše babičkou Růženkou.

Byl to takový anděl naší rodiny. Nonšalantní dáma se středostavovskou prvorepublikovou výchovou, na kterou dodnes s láskou vzpomínáme nejen my se sestrou, ale také mí bratranci a sestřenice.

K babičce Růžence přirozeně patřila její mladší sestra Anna, naše teta Anka.

Také ona byla dáma. Její životní příběh by mohl zaplnit stránky projektu Paměť národa organizace Post Bellum. Kdyby k tomu ovšem dala svolení. Pro ni samotnou to bylo bolestivé téma a ani já dnes nemám právo zveřejňovat něco, co si zveřejnit nepřála.

Pro nás, kteří jsme alespoň část jejího osudu znali, byla hrdinkou.

Až ke sklonku života nám dovolila poslechnout si nahrávku, na které vyprávěla svůj téměř stoletý život. Nahrávala ji postupně na kazetu, když se naučila používat tlačítka nahrávání a pauzy.

Jenže o jejím životním příběhu tento článek není. Je o tom, co následovalo ve stáří a co pro ni udělali moji rodiče.

Když babička Růženka odešla do nebe, rodiče zůstali doma sami. Já i sestra jsme už byli dávno z hnízda pryč a z rodičů se postupně stali důchodci.

Už nebylo jednoduché udržovat velkou domácnost, a tak se přestěhovali v rámci stejného starého činžovního domu, kde od jeho vzniku babička Růženka žila, do bytu o jeden pokoj menšího, jen o patro níž. V té době něco takového s majitelem ještě šlo zařídit.

Teta Anka tehdy rovněž žila sama. Rodiče se s ní proto domluvili, že se nastěhuje k nim. Sama cítila, že jí postupně ubývají síly a že bude lepší žít s někým, kdo jí může pomoci, až to bude potřebovat. Protože už tehdy začal být onkologickým pacientem.

Říkalo se tomu tehdy jednoduše, že si ji vzali „na dožití“. Možná to dnes zní trochu tvrdě, ale ve skutečnosti za tím bylo rozhodnutí otevřít jí svůj domov a postarat se o ni až do konce.

Rodiče věděli, že to nebude jednoduché. Teta byla sestrou maminčiny maminky a pro tátu sestrou jeho respektované a milované tchyně, ale pořád to byla svébytná osobnost s vlastní povahou, vlastními zvyky a svými pevnými rituály.

Teta Anka trvala například na svých Actimelech, čerstvé zelenině a dalších věcech, které v té době nemusely být pro mé rodiče zrovna levné.

Jenomže ona si je dokázala zaplatit ze svého důchodu. Na své potřeby přispívala, rodiče tím finančně nezatěžovala a měla na ně plné právo.

Právě tady někdy vzniká první nepochopení. Senior už nezvládne dojít do obchodu nebo si všechno sám připravit, ale to přece neznamená, že automaticky ztrácí právo rozhodovat o tom, co bude jíst, pít nebo jak bude trávit svůj den.

Ano, teta byla tvrdohlavá. Na svých rituálech dokázala trvat poměrně úporně. Ale umíme si vůbec představit seniora bez jeho návyků, chutí a potřeb? Vždyť právě tyto zdánlivé maličkosti mu pomáhají zachovat alespoň část dosavadního života.

Když už člověk potřebuje pomoc druhých, neměl by společně se soběstačností přijít také o právo přát si čerstvou zeleninu, oblíbený nápoj nebo chvíli klidu ve vlastním pokoji.

Teta Anka měla jediného syna, našeho strýce, který ještě žije v Rakousku. Emigroval tam v osmdesátých letech.

Někoho může napadnout logická otázka: Proč si svou maminku nevzal k sobě a proč se o ni starali moji rodiče?

Protože ona nechtěla.

Trvala na tom, že chce zůstat doma v Brně. Svého syna i jeho děti milovala, ale nechtěla prožít konec života v cizí zemi. Bylo to její rozhodnutí a rodina je respektovala.

Strýc byl mým rodičům za péči o maminku vděčný a nikdy jim ji nezapomněl. Když mohl, finančně jim vypomohl, protože věděl, že některé věci už byly nad jejich možnosti. Rodiče jí chtěli dopřát veškerý komfort, který dokázali ve své domácnosti vytvořit.

Teta měla velký vlastní pokoj se zařízením, na které byla zvyklá a které si přinesla ze svého původního domova. Bylo to její království a rodiče její soukromí plně respektovali.

Když chtěla společnost, přišla do obýváku. Dívala se s rodiči na televizi, poslouchali hudbu nebo rozhlasové povídání a prostě si povídali. Když cítila, že potřebuje klid, odešla do svého pokoje a nikdo ji tam zbytečně nerušil.

Samozřejmě společně používali koupelnu a toaletu. Všichni tři se proto museli určitým způsobem uskromnit, přizpůsobit režim domácnosti a naučit se respektovat potřeby ostatních.

V jejich domácnosti se to považovalo za normální.

Byli příbuzní a dokázali se domluvit. A právě v tom to celé je. Našli k sobě cestu, důvěru a postupně se naučili spolu komunikovat.

Neznamená to, že všechno bylo idylické.

Můj otec byl v jádru hodný člověk s velkým a otevřeným srdcem. Současně však býval vznětlivý, trochu cholerik, a jeho verbální projev byl ostrý a hlasitý. Neuměl příliš regulovat intenzitu svého hlasu. Když ho zvedl, nezasvěcenému člověku připadalo, že křičí a vyvolává konflikt.

On to tak často nevnímal. Byl zkrátka razantní a potřebu něco sdělit důrazněji projevoval svým osobitým způsobem.

Musím se přiznat, že i pro mě bylo od dětství těžké se s tím vyrovnávat. Do našeho vztahu to vneslo určitý odstup a mezi otcem a synem vznikla bariéra. Povahově jsme byli absolutně rozdílní. On zkrátka málokdy řešil něco úplně v klidu.

Nemá smysl dnes hledat, zda za tím byl nějaký jeho vnitřní komplex, nebo to z něj jednoduše vycházelo jako z takzvaného puďáka. Pro mnoho lidí jeho hlasitý způsob projevu určoval pohled na jeho osobnost jako celek.

Máma se s ním učila žít celý život. Nakonec spolu zůstali 52 let.

Jak teta stárla, byla nemocnější a její síly ubývaly, začal se k ní táta někdy chovat direktivněji. Na první pohled mohl jeho přístup působit skoro výchovně.

Zvyšoval hlas, protože měl pocit, že teta neposlouchá.

Máma ho napomínala, ať na ni nekřičí. Táta odpovídal svou známou větou, že přece nekřičí, jen musí být důraznější.

Nechci tvrdit, že hlasitost nebo příliš direktivní jednání je správný způsob komunikace se seniorem. Není a samo o sobě může druhého člověka zraňovat. Ani péče vedená dobrou vůlí nedává nikomu právo překračovat důstojnost člověka, o kterého se stará.

Současně ale nemohu jejich dlouholeté soužití zredukovat na několik okamžiků, kdy táta zvýšil hlas.

Pokud si dobře vzpomínám, dokázal se vzhledem ke své vznětlivé povaze překvapivě krotit. Teta jeho způsob postupně poznala a do jisté míry přijala. Někdy uznala, že měl pravdu, a také ona dokázala svou tvrdohlavost přizpůsobit konkrétní situaci.

Dvě výrazné osobnosti se učily spolu žít. Ani jedna přitom nepřestala být sama sebou.

Táta mě nakonec hodně překvapil.

Navzdory své živelnosti se o tetu skutečně staral. Trpělivě s ní chodil na pravidelné procházky. Někdy ji k pohybu s dobrou vírou mírně přiměl, protože věděl, že čím déle zůstane soběstačná v chůzi, tím déle si zachová svůj komfort a nebude zcela odkázaná na pomoc druhých.

Samozřejmě to nešlo donekonečna.

Ke konci života už teta potřebovala pomoc se vším, co k úplné péči patří. A rodiče se o ni postarali. Přestože sami byli v důchodovém věku a měli za sebou řadu vlastních zdravotních trablů.

Obětovali část svého soukromí, pohodlí i stále ještě aktivního života. Ne proto, že by byli dokonalí profesionální pečovatelé. Udělali to proto, že teta patřila do rodiny a oni ji nechtěli nechat samotnou.

Po odchodu tety Anky z tohoto světa jsem byl při jedné rodinné akci svědkem debaty, při které někteří příbuzní tátovi vyčítali jeho vznětlivost a určitou hrubost, jak ji sami pojmenovali.

Tátu to pochopitelně naštvalo. Cítil křivdu.

A já jsem ho chápal.

Příbuzní s tetou nežili. Chodili za ní sice pravidelně na návštěvy, byla pro ně stejně milovanou a respektovanou tetou Ankou, sestrou babičky Růženky, ale neznali všechny běžné chvíle, ze kterých se skládal každý den jejich domácnosti.

Neviděli každé ráno, každý večer, každou nemoc, každé odmítnutí pomoci ani každé další přesvědčování. Nemuseli neustále přizpůsobovat vlastní režim, hlídat léky, doprovázet ji, nakupovat, pomáhat s hygienou ani znovu a znovu řešit stejné situace.

Na návštěvě člověk vidí hodinu. Pečující rodina v té situaci žije čtyřiadvacet hodin denně.

Z některých poznámek jsem navíc cítil náznak, že si přece tetu mohl vzít domů někdo jiný a že u našich podle nich svým způsobem trpěla.

Jenže možnost pomoci měl každý. Odpovědnost nakonec převzali moji rodiče.

Tehdy skvěle zareagoval tetin syn, náš strýc.

Mých rodičů se zastal. Sám si dobře uvědomoval, že komunikace s jeho tvrdohlavou maminkou nebyla vždy jednoduchá, i když to byla skvělá žena a opravdová dáma.

Věděl, co pro ni rodiče udělali. A dokázal odlišit tátův razantní způsob komunikace od skutečné péče, kterou jí po dlouhá léta poskytoval.

Jeho zastání bylo důležité, protože právě on mohl ze všech přítomných nejspíš nejsnáze cítit křivdu, že se o jeho maminku staral někdo jiný. Místo toho projevil vděčnost.

Zavděčit se všem zkrátka nejde. Péče v domácnosti navíc nemusí zvenčí vypadat tak, jaká je ve skutečnosti.

To neznamená, že máme přehlížet nevhodné zacházení nebo mlčet, pokud je seniorovi skutečně ubližováno. Rodina by neměla omlouvat ponižování, strach ani násilí tím, že je pečující člověk unavený.

Mezi oprávněnou obavou o seniora a snadným odsouzením pečujícího však vede důležitá hranice.

Než někomu řekneme, že všechno dělá špatně, měli bychom se nejprve zeptat:

„S čím vám můžeme pomoci?“

Můžeme převzít jeden nákup? Doprovodit seniora k lékaři? Zůstat s ním jedno odpoledne, aby si hlavní pečující odpočinul? Přivézt oběd, vyřídit pochůzku nebo jen vytvořit prostor, aby se člověk mohl bez obav svěřit, že už někdy nemůže?

Kritika od příbuzného, který po hodinové návštěvě zase odejde, se snáší velmi těžko. Zvlášť když ji poslouchá člověk, který kvůli péči změnil celý svůj život.

Z podobných rodinných konfliktů může vzniknout negativní zkušenost, která se přenese dál. Příbuzní si řeknou, že oni jednou rozhodně nebudou pečovat tak, jak to dělali „tamti“.

Teprve když se sami dostanou do stejné situace, mohou zjistit, že každodenní péče není uhlazená fotografie šťastné rodiny.

Je v ní láska, respekt a vděčnost, ale také únava, podráždění, opakované spory, nedostatek soukromí a chvíle, kdy některému zúčastněnému prostě ujedou nervy.

To všechno neznamená, že na způsobu komunikace nezáleží. Záleží na něm obrovsky. Pečující člověk by měl umět včas rozpoznat, že je vyčerpaný a že potřebuje pomoc. Rodina by si měla všímat nejen potřeb seniora, ale také možností člověka, který hlavní péči nese.

Nikdo nedokáže dlouhodobě pečovat správně, pokud od něj všichni očekávají dokonalost, ale nikdo mu nenabídne vystřídání.

Po nějakém čase naši příbuzní svůj postoj přehodnotili. Rodinné vztahy se uklidnily a všechno zase fungovalo tak, jak mělo – s respektem jedné části rodiny ke druhé.

Přesto ve mně ten příběh zůstal.

Važme si lidí, kteří jsou ochotni přijmout stárnoucího blízkého do své domácnosti. Kteří se uskromní, vzdají se části soukromí a přizpůsobí svůj život člověku, jehož sil postupně ubývá.

Nesnažme se z nich dělat světce. Jsou to pořád jen lidé se svou povahou, nedostatky a omezenou trpělivostí. Ale neposuzujme jejich dlouholetou péči pouze podle jedné hlasitější věty, kterou zaslechneme během návštěvy.

Moji rodiče nebyli dokonalí pečovatelé. Byli však těmi, kdo tetě Ance otevřeli dveře svého domova, respektovali její přání zůstat v Brně a postarali se o ni až do konce.

A to má podle mě mnohem větší váhu než představa někoho zvenčí, jak by se to všechno dalo dělat lépe.

Na návštěvě vidíme jednu hodinu péče. Pečující rodina v ní však žije každý den – se vším krásným, těžkým i nedokonalým, co k ní patří.

Děkuji, že jste dočetli tento osobní příběh z naší rodiny. Nevyprávím ho proto, abych tvrdil, že každý způsob jednání pečujícího člověka musíme omluvit. Vyprávím ho proto, že dlouhodobá domácí péče má mnoho vrstev, které během krátké návštěvy jednoduše neuvidíme.

Zažili jste někdy, že příbuzní kritizovali člověka, který nesl hlavní část péče, ale sami mu příliš nepomáhali? A co podle vás může rodina udělat, aby péče neležela pouze na jednom člověku? Budu rád, když své zkušenosti napíšete do komentářů.