Článek
O odcházení doma, pomoci hospice a prázdnu, které někdy přijde až ve chvíli, kdy už jsou všechny telefonáty vyřízené.
Když odcházel můj táta, bylo to opravdu až do posledního dechu.
Už od rána jsme tušili, že přichází konec. Jeho dech se postupně zpomaloval a mezi jednotlivými nádechy vznikaly delší mezery. Nevěděl jsem přesně, jak takové odcházení probíhá. Jen jsem pozoroval, poslouchal a reagoval na to, co se právě dělo.
Doma byla máma. Myslím, že se na tuto chvíli připravovala delší dobu. Pokud se vůbec člověk na něco takového připravit může.
Působila smířeně. Oba jsme si přáli jediné: aby všechno proběhlo klidně, bez dalších komplikací a dlouhého trápení.
Říká se, že smrt byla pro těžce nemocného člověka vysvobozením. Je to hrozná fráze. Může znít téměř necitelně, dokud sami nestojíte u někoho, koho máte rádi, a nesledujete jeho dlouhé odcházení.
Potom si tu větu začnete překládat jinak.
Neznamená: Přejeme si, aby zemřel.
Znamená: Přejeme si, aby ho už nic nebolelo. Aby se nebál. Aby jeho trápení netrvalo déle, než musí.
Anděl, který nám neříkal velká slova
Poslední dva měsíce tátova života nám pomáhala domácí hospicová péče, kterou jsme si hradili. Jedna z pracovnic pro mě byla takovým obyčejným lidským andělem.
Neměla křídla a neříkala nám, že všechno bude dobré. Dobře věděla, že nebude.
Vysvětlovala nám, co se může dít, čeho se nemusíme lekat a koho máme zavolat. Připravovala mámu i celou rodinu na chvíli, před kterou by většina lidí nejraději zavřela dveře.
A když ta chvíle přišla, stála s námi u lůžka.
Když člověk odchází doma, pomoc hospicového týmu nepodporuje jen nemocného. Může připravit také rodinu a dát jí jistotu, že na poslední chvíle nezůstane sama.
Hospicová péče tehdy nepomáhala jen tátovi. Držela do určité míry pohromadě také nás. Nemuseli jsme všechno vědět. Nemuseli jsme předstírat, že jsme zdravotníci. Mohli jsme být především jeho rodinou.
To považuji za jednu z největších pomocí, jakou může rodina při domácím odcházení dostat. Ne slib, že smrt bude krásná. Ale jistotu, že na její příchod nezůstane úplně sama.
Sestra se stihla vrátit
Moje sestra byla v té době v nemocnici po onkologickém zákroku. Právě toho rána ji propustili.
Jel jsem pro ni a podařilo se nám vrátit včas. Mohla být u tátova lůžka také.
Máma ho držela za ruku. Ona i sestra plakaly. Máma přitom nikdy příliš plakat neuměla. Byla spíše člověkem, který se držel, zařizoval a emoce ukládal někam hluboko.
Já stál ve futrech dveří.
Nevím, proč jsem se postavil právě tam. Možná jsem chtěl mít přehled. Možná jsem nechával nejbližší prostor mámě a sestře. A možná jsem odtud mohl vidět celou místnost a současně zůstat o krok stranou.
Pozoroval jsem tátu a čekal na jeho poslední výdech.
A ještě na něco.
Hledal jsem odcházející duši
Zní to možná zvláštně, ale v tu chvíli jsem očima hledal, zda neuvidím odcházet tátovu duši.
Člověk má v sobě nejrůznější představy. Někdo mluví o duši. Jiný o energii. Další věří, že vědomí jednoduše skončí společně s tělem. Já nevím, co je pravda.
Nevím ani, co se odehrává uvnitř člověka, který už stojí jednou nohou na pomyslném druhém břehu. Zvenčí můžeme sledovat dech, pohyb nebo výraz tváře. Nemůžeme ale vstoupit do jeho vědomí a spolehlivě popsat, co právě prožívá.
Možná přichází úleva. Možná smíření. Možná něco, pro co nemáme slova. A možná si všechny tyto představy vytváříme hlavně my, kteří zůstáváme, protože potřebujeme konec nějak pochopit.
Samozřejmě jsem žádnou duši opouštějící tělo nezahlédl.
Nestalo se nic, co by bylo možné zachytit očima. V jednu chvíli se táta naposledy nadechl a potom už další nádech nepřišel.
Jenže to, že jsem nic neviděl, neznamená, že ta chvíle byla prázdná.
Táta byl doma. Máma ho držela za ruku. Sestra se stihla vrátit. A my jsme tam byli s ním.
Po posledním výdechu přišly povinnosti
Krátce nato jsem začal jednat téměř automaticky.
Zavolal jsem koronera a začal řešit všechny náležitosti, které po úmrtí přicházejí. V dalších chvílích jsem pomohl pracovnici hospicové péče také s umytím a oblečením táty.
Máma se držela a jednala podobně prakticky jako já.
Možná by se mohlo zdát, že jsme byli chladní. Jenže člověk v takové chvíli často nedělá to, co by od sebe očekával ve filmu. Nezhroutí se na zem a nezačne dlouze mluvit k nebi. Udělá telefonát. Najde doklady. Odpovídá na otázky. Přemýšlí, co je potřeba zařídit jako další.
Praktičnost může být způsob, jakým nás mysl na několik hodin chrání.
Když je úmrtí očekávané a rodinu doprovází domácí hospic, je obrovskou pomocí vědět předem, komu zavolat a jaký bude další postup.
Aktuální přehled pro rodiny připomíná také portál [Umírání.cz v části věnované úmrtí doma](https://www.umirani.cz/rady-a-informace/umrti-v-domacim-prostredi):
Nejprve je možné dopřát si chvíli ticha a rozloučení, poté kontaktovat poskytovatele, který péči vedl, obvykle domácí hospic nebo praktického lékaře, a řídit se jeho pokyny.
Základní přehled dalších záležitostí nabízí i [Ministerstvo pro místní rozvoj](https://mmr.gov.cz/cs/caste-dotazy/pohrebnictvi/zakladni-informace-pro-pozustale).
Je dobré tyto informace znát dříve, než nastane poslední chvíle. Ne proto, abychom si smrt přivolávali. Ale proto, abychom uprostřed šoku nemuseli všechno hledat poprvé.
Prázdno přichází později
Ono to totiž všechno často dochází až potom.
Když odejde lékař. Když skončí telefonáty. Když je odvezeno tělo a v pokoji zůstane postel, věci a zvláštní ticho.
Prázdno.
Smrt prarodičů a dalších blízkých jsem už v životě zažil. Odchod vlastního rodiče je ale přece jen jiný. Je v něm kus našeho začátku. Člověk, který byl na světě dříve než my a patřil k samozřejmému uspořádání našeho života, najednou není.
Považuji se za člověka, který dovede v těžkých situacích fungovat. Nezabírám si všechno okamžitě a dokážu jednat pragmaticky.
Ani mně se ale prázdno nevyhnulo.
Jen si počkalo, až budu mít hotovo.
Od maminky mě dělilo osm tisíc kilometrů
Když později zemřela máma, bylo to úplně jiné.
Nebyl jsem u jejího lůžka. Nedržel jsem ji za ruku. Nemohl jsem pozorovat její dech ani se postupně smiřovat s tím, že přichází konec.
Byl jsem přibližně osm tisíc kilometrů daleko.
Zavolala mi sestra.
Jediný telefonní hovor rozdělil můj den na dobu, kdy máma ještě žila, a dobu, kdy už nebyla.
Po oznámení jsem se dostal do skutečného šoku. Kolega poznal, že v tu chvíli nejsem schopen normálně fungovat, zůstal se mnou a pomohl mi přečkat první noc.
Večer jsem šel k oceánu.
Když zemřela maminka, dělilo nás osm tisíc kilometrů. Místo její ruky jsem měl před sebou oceán a pokoušel se najít vlastní způsob, jak se s ní rozloučit.
Stál jsem na břehu a díval se do nekonečné dálky. Pokoušel jsem se s mámou nějak spojit. Energií, myšlenkou, vzpomínkou — nevím, jak to nazvat.
Možná to nedává žádný rozumový smysl. Jenže člověk vzdálený tisíce kilometrů nemá lůžko, u kterého by mohl stát. Nemá ruku, kterou by mohl naposledy držet. Musí si najít vlastní místo rozloučení.
Pro mě se jím na několik hodin stal oceán.
Za pět dní jsem se vrátil a začal zařizovat
Domů jsem se dostal pět dní po maminčině smrti.
Sestra mezitím udělala obrovské množství věcí. Byla statečná a praktická, přestože právě ona podobné situace běžně nese mnohem hůře než já. Některé záležitosti ale nemohla stihnout ani zvládnout sama.
A tak jsem se po návratu pustil do dalšího zařizování.
Doklady. Telefonáty. Rozhodování. Věci spojené s pohřbem a s životem, který po člověku zůstane rozložený ve skříních, zásuvkách, smlouvách a vzpomínkách.
Znovu jsem fungoval.
Znovu jsem ukládal vlastní pocity někam dozadu, protože přede mnou leželo něco, co bylo potřeba udělat právě teď.
Sestra nesla smrt mámy velmi těžce a v mnohém ji nese dodnes. V listopadu uplynou tři roky. Čas některé hrany obrousí, ale neznamená to, že každému vezme bolest stejným způsobem a ve stejnou chvíli.
Jako by mi tělo vystavilo účet
Na začátku následujícího března jsem prodělal infarkt. Lékaři mi zavedli stent do ucpané tepny.
Nemohu tvrdit, že infarkt způsobila smrt mámy nebo to, že jsem svůj smutek odkládal. Tak jednoduché lidské tělo není a podobný závěr mi nepřísluší dělat.
Byl v tom celkový tlak. Práce. Další životní události. Způsob, jakým jsem všechno dlouhodobě nesl. A jistě také okolnosti, kterým rozumějí lékaři lépe než já.
Přesto jsem měl pocit, jako by mi tělo vystavilo účet za všechno, co jsem ukládal někam dozadu.
Člověk totiž může zvládnout poslední výdech, telefonáty, koronera, pohřeb i všechny potřebné dokumenty. Okolí řekne, že je silný a že všechno obdivuhodně zvládá.
Jenže schopnost zařídit potřebné věci ještě neznamená, že jsme zpracovali to, co se stalo.
Smutek někdy nekřičí v první chvíli.
Sedne si někam dozadu a čeká.
U klientů mě chránila moje role
Zažil jsem také odchody lidí v domově. Některé se mě dotkly hluboce, protože jsem klienty znal dlouho a vytvořil si k nim vztah.
Přesto jsem jejich smrt dokázal zpracovávat klidněji.
Ne proto, že by mi na nich nezáleželo. Měl jsem ale profesní roli, určité hranice, kolegy a zkušenost, do níž se taková událost mohla zařadit. Věděl jsem, co dělat, a současně jsem nebyl jejich synem.
U rodičů žádná pracovní ochranná vrstva neexistuje.
U táty jsem mohl být přítomen a pomáhat. U mámy mi zůstala vzdálenost, telefon a oceán. Jedno loučení bylo postupné a mělo svůj prostor. Druhé přišlo jako náraz, který jsem začal chápat až po návratu.
Ani jeden způsob mi ale nedává právo říct, jak má správně truchlit někdo jiný.
Někdo pláče okamžitě. Jiný začne zařizovat. Někdo potřebuje mluvit a další se uzavře. Po dlouhém trápení může přijít i úleva a společně s ní pocit viny.
Každý si hledá vlastní cestu k prázdnému místu.
Co bych dnes poradil rodině
Pokud je možné se na očekávané úmrtí doma alespoň trochu připravit, ptejme se včas. Praktického lékaře, ošetřujícího týmu nebo domácího hospice. Zjistěme si, komu budeme volat a co se může v posledních dnech měnit.
Rozdělme si pokud možno péči i pozdější zařizování mezi více lidí. Jeden člověk může působit velmi statečně, ale to ještě neznamená, že má nést všechno.
A hlavně neočekávejme od sebe předem předepsanou reakci.
Nemusíme u lůžka pronášet krásná poslední slova. Nemusíme vidět světlo, znamení ani odcházející duši. Někdy stačí držet člověka za ruku. Být v místnosti. Mlčet. A nechat další nádech přijít — nebo už nepřijít.
Po smrti pak nezapomeňme na toho, kdo všechno zařídil.
Možná právě on působí nejsilněji. Možná všem pomohl, vyřešil doklady a domluvil pohřeb. A možná se ho celé týdny nikdo nezeptal:
„A jak je vlastně tobě?“
Myšlenka dne
Člověk může zvládnout poslední výdech, všechny telefonáty i pohřeb. To ale ještě neznamená, že zvládl svůj smutek. Ten někdy přichází až poté, co už není co zařizovat.
Závěrečný dovětek autora
Děkuji, že jste dočetli můj velmi osobní příběh. Odchod obou rodičů jsem prožil úplně jinak. U táty jsem mohl být do poslední chvíle, u mámy mě dělilo osm tisíc kilometrů. Dnes vím, jak důležitá může být pomoc domácího hospice, přítomnost rodiny i obyčejná informace, co se bude dít. Stejně důležité je však nezapomenout na dobu, která přijde potom. Na chvíli, kdy praktické povinnosti skončí a člověk poprvé zůstane se svým prázdnem sám.
Doprovázeli jste někoho blízkého při odcházení doma? Pomohla vám hospicová péče nebo člověk, který vysvětlil, co vás čeká? A dostihl vás smutek okamžitě, nebo až mnohem později? Budu rád, když svou zkušenost napíšete do komentářů.
