Článek
Když jsem dnes paní Marušce četl náš první článek a vyprávěl jí, že její vzpomínky už četly stovky lidí v novinách, viděl jsem v jejích očích vlhkou radost. Ten pocit, že na jejím životě záleží a její příběh je zaznamenán, v ní okamžitě otevřel další uzavřené komnaty paměti. Ptal jsem se, jak to na zámku v Oslavanech vypadalo, když vypukla druhá světová válka a památky se zmocnili do nucené správy nacisté.
Malá holka vnímá válečné hrůzy úplně jinak než dospělí. Paní Maruška mi s dětskou přímočarostí vyprávěla, že se jí tehdy pochodující vojáci vlastně líbili. Fascinovalo ji, jak čistě a sborově zpívali, když procházeli zámeckou bránou. Jako dítě neviděla tragické důsledky toho, co se kolem ní dělo.
Dospělí ale prožívali těžký strach a existenční boj. Původní majitelé, židovská rodina Gomperzů, musela uprchnout a na zámek už se nikdy nevrátili. Správy se ujal nucený říšský správce. Maruška si i po těch desítkách let okamžitě vybavila jeho jméno: Platzer. Shodou okolností vím od svého strýce, který měl v Ivančicích truhlárnu, že tento Platzer byl sudetský Němec právě z Ivančic. Paměť pětadevadesátileté dámy se opět protnula s historickou realitou s naprostou přesností.
Když kočár vystřídala pila
Zámecký život, jak ho rodina znala, ze dne na den skončil. Maruščin dědeček už nemohl dělat vznešeného zámeckého kočího. Koně a panské kočáry ustoupily válečné mašinerii. Dědeček byl vděčný, že vůbec získal práci na bývalé zámecké pile. Vedoucím tam tehdy byl pan Macek a celá rodina to brala jako obrovské štěstí, že v té divoké době neskončila na nucených pracích v Říši. Babička zůstala doma a snažila se udržet teplo rodinného krbu.
Zkáza oslavanského zámku ale paradoxně neskončila s odchodem německé armády. To nejhorší teprve přišlo. Co nestihli zrekvírovat Němci, to po osvobození kompletně rozkradli sami někteří místní obyvatelé. Zámek byl vydrancován sousedy.
Paní Maruška mi s tichým hlasem přiznala jedno rodinné tajemství. Podezřívala svou vlastní tetu, že se tohoto divokého rabování tehdy také účastnila. Z té doby jí totiž jako malé holčičce zůstala zvláštní památka. Teta jí tehdy dala monogramem jemně vyšívané plátěné prostírání, které patřilo původním zámeckým paním. Maruška mi prozradila, že ho má někde doma v krabici schované dodnes – jako úplně poslední, tichou vzpomínku na zámecký život.
A celou zkázu pak v následujících dekádách dokonali komunisti. Paní Maruška v této souvislosti vzpomíná na jméno tehdejšího oslavanského komunistického pohlavára Doležala, pod jehož taktovkou se historický objekt proměnil v neosobní sklady a budova chátrala.
Ponaučení pro ošetřovatelskou praxi: Paměť potřebuje palivo
Tento další krok v našem společném psaní románu jasně dokazuje, že reminiscenční terapie není jednorázová aktivita. Je to živý proces. Když seniorovi ukážete plody jeho vyprávění, získá obrovskou motivaci.
- Ptejte se na emoce dítěte: Při rozhovorech s prarodiči o těžkých dobách (válka, socialismus) se neptejte na politiku. Ptejte se na to, co tehdy viděli jako děti. Co jedli? Jaké písničky slyšeli? Čeho se báli?
- Hledejte hmatatelné kotvy: Vyšívané prostírání s monogramem je geniální příklad. Pokud vaši blízcí doma začnou vzpomínat, nechte je takový předmět vzít do ruky. Dotek staré látky, klíče nebo šperku dokáže okamžitě odemknout další úroveň detailů a příběhů.
- Propojujte detaily: Jména jako pan Macek, správce Platzer nebo pohlavár Doležal jsou klíčová. Pomáhají seniorovi ukotvit se v realitě a dávají jeho vyprávění řád.
Minulost paní Marušky už není jen zaprášenou vzpomínkou v lůžku domova pro seniory. Je to živá historie, která jí každým dnem vrací jiskru do očí a chuť vyprávět dál. A my budeme v psaní pokračovat.
