Dva roky prázdnin v Persii

***

I když se vše odehrávalo dávno, mezi roky 1968 až 1970, nebudu zde v některých případech z důvodu soukromí uvádět jména některých osob. Místa, události a řada faktů jsou podle skutečnosti.

Ten příběh se odehrával v Íránu, v době vlády šáha jménem Muhammad Rezá Pahlaví Árjamehr. On a jeho žena Farah, v té době byť jakéhosi jejich kultu osobnosti, směřovali zemi výrazně prozápadně. Zažil jsem tak období sklonku šedesátých let, kdy se v Íránu potkával starý perský svět se všemi jeho kulturními a náboženskými atributy s novou západní moderní dobou.

Nebudu se pouštět do odborných historických výkladů, které jsou všeobecně dostupné jednak proto, že nejsem historik, ale především proto, že mám tehdejší Írán uložen ve vzpomínkách jako 15-17 letý kluk. Takovou optikou budu tedy ten příběh vyprávět a vzpomínat na vše co jsem prožil. Dokonce musím připustit, že netrvám na dokonalosti mých informací, některé vzpomínky jsou již mlhavé (je to už 58 let) a je možné, že někdo jiný, mohl některé události vnímat jinak. Znáte to, sejdete se po létech na třídním srazu a vyprávíte si historky a zjišťujete, že každý je vnímal subjektivně opravdu nějak jinak.

Zeptám se, který školou povinný kluk by nechtěl prožít dva roky prázdnin. Mně se to stalo. Neříkám, poštěstilo. I s odstupem budu vždy tvrdit, že ta mimořádná léta mi hodně dala, ale také dost vzala.

Odešel jsem rázem z okresního města z prostředí malého sídliště, kde se znal každý s každým, kde jsme si hráli u potoka za městem, chodili přes místní park do školy a největší atrakcí byl prvomájový průvod, závody motokár a stánky s cukrovou vatou. Najednou jsem letěl velkým tryskáčem přes kus světa do tak výrazně rozličného prostředí, kde kontrastoval život staré Persie s nejmodernější dobou, velkoměsty jako Teherán a Tabríz s rušnými ulicemi plnými íránských taxíků značky Paykan, ale taky amerických Cadillaců a Chevroletů. Na druhou stranu, vezměte si, že čerstvého puberťáka rodiče vytáhnou v půlce devítky ze školy od party kamarádů a celého toho krásného času dospívání a odvezou do neznámého Orientu, kterému nerozumí, nemá tam skoro žádné vrstevníky a cítí se najednou tak nějak vykořeněný.

Z TOSu Rakovník do Machine Sazi v Tabrízu

Vrátím se kousek zpět. Otec pracoval jako výrobní náměstek v rakovnickém TOSu a podílel se v druhé polovině 50. let na výstavbě stěžejních výrobních hal, řečených „dvojka“ a „trojka“. V určitém období své profesní kariéry začal dojíždět do Prahy. Rodiče už dávno nežijí, proto nemohu některé věci konzultovat a upřesnit a vyprávím jen to, co jsem vnímal dětskýma očima, které zajímalo všechno jiné, jen ne to, co otec dělal a kde pracoval. Periferně jsem vnímal, že otec z té továrny na obráběcí stroje a vstřikovací lisy najednou dojížděl do Prahy, do podniku Inpro, což byla inženýrsko-dodavatelská organizace. Jednoho dne jsem se dozvěděl, že náplní otcovy práce bude řízení výstavby a spuštění provozu velkého, jak říkal, strojně metalurgického kombinátu v Tabrízu v Íránu. Byl podepsán obrovský kontrakt mezi tehdejší ČSSR a Íránskou vládou. Bum. Záhy nás táta měl opustit na rok, aby se na místě účastnil příprav výstavby tohoto mega podniku.

Měl jsem (mám) dvě starší sestry a maminka byla v domácnosti. Jak říkala, tři děti je práce na plný úvazek. Vzpomínám na otcův odjezd. Když přišlo to ráno, kdy pro něj přijela nějaká ta šestsettrojka, aby ho vezla na letiště, ležel jsem ještě v posteli. Pamatuju, kdy rychle vlítnul ke mně do ložnice a při políbení zkropil svýma slzama můj obličej. Dost mě to zasáhlo. Pak odjel a my zůstali asi na rok sami. Tuším, že ten den jsem ani nešel do školy. Celá rodina byla rozhozená a jen pomalu jsme se dávali dohromady, obzvlášť tedy matka, která byla odjakživa hodně citlivá. Co se mi vybavuje jasně, je že ten večer dávali v televizi (černobílé) film Robin Hood a my se na něj dívali a ty útrapy některých postav ve filmu nám dávaly jakousi citovou úlevu k tomu trápení, že nám na rok zmizel táta. Lidem pracujícím v zahraničí leckdo záviděl. Nutno ale také vědět jaké trable to jejich rodinám přinášelo.

Celou dobu co byl otec pryč si už zase pamatuju jen matně. Vím, že pravidelně přicházely dopisy, ty letecké obálky s červenomodrobílou trikolorou po okraji a máma četla ty drobným písmem hustě popsané listy, které vždy začínaly slovy milá Věrko. V dopisech si táta vždy našel pár vět pro ségry a pro mě. Dopisy bylo tehdy hlavní spojení a jejich cesta z a do Íránu trvaly vždy nějakých 14 dní. I když jsme měli doma telefon, pevnou linku, nevybavuji si, že by si rodiče někdy volali. Spíš občas máma odjela do Prahy, kde v úřadu, kde táta pracoval, měla možnost uskutečnit mezinárodní osobní telefonát na služební lince.

Běžel čas a otec přijel na chvíli zpátky. On vůbec celé mé dětství hodně cestoval. Jako technik strojař vyjížděl na různé veletrhy a služební cesty v souvislosti s různými stavbami v zahraničí. Co mě ale nejvíc zajímalo, byly dárky, které dovezl. Když jel do Sovětského svazu, nic moc (přivezl třeba malý svěráček – dodnes ho mám v domácí dílně), ale když se vrátil z Paříže, zavoněly vzácné balíčky žvýkaček, Spearmint chewing gum. Kromě sladkých a ovocných i s kmínovou příchutí! Největší pecka ale byl stříbrný bubínkový revolver na kapslíky. Ó to byla tragédie, když mi později upadl a ulomila se hlaveň. To jsem byl ale hodně malý kluk. Írán jsem zažíval už z trochu jiného pohledu, zájmy se měnily.

No a pak přišlo zásadní rozhodnutí ohledně Íránu. Stavba metalurgického kombinátu v Tabrízu měla trvat řadu let a otec tam měl setrvat po celou dobu výstavby a spuštění provozu. Pokud si pamatuji, zabralo to asi 6-7 roků. Bylo běžné, že čeští experti si na dlouhodobé pracovní pobyty v zahraničí brali své partnery (ky) ev. rodiny. Rodiče stáli před těžkým rozhodnutím co s tím. V roce 1968 kdy stavba byla již rozjetá a otec už tam několikrát odjel, mě bylo necelých 15 let, sestrám bylo 19 a 21 let. Já měl jet s rodiči a ségry zůstanou doma.

Odlet do neznáma

Celá rodina byla rozechvělá, nejvíc maminka. Ségry, které měly už své kluky to bagatelizovaly a rodiče utěšovali, že vše zvládnou a vše dobře dopadne. Vyprovodily nás na staré letiště v Ruzyni a my se spoustou kufrů odfrčeli za dobrodružstvím. Já si vezl to nejdůležitější, kytaru a magnetofon B4 s nahrávkami Beatles, ale taky českých kapel a zpěváků. Letěli jsme „túčkem“ TU 104, v němž za letu nylo slyšet vlastní slova, jaký dělalo rámus. Jako kluk jsem první let vnímal jako skvělý zážitek, matka žmoulala kapesník a trpěla. Naštěstí jsme letěli jen do Frankfurtu, kde jsme přesedli na Boeing 727 íránských aerolinií a to už bylo lepší. Letěli jsme do Říma, během rolování při mezipřistání kolem plochy kvetly podléšky. Byl březen. Pak jsme sedli v Bejrůtu a po startu se podávala vaječná omeleta s párkem a pečeným rajčetem. Takové věci mi utkvěly.

Zrovna tak noční přistání v Teheránu. Dnes jsou všechny ranveje lemovány elektrickými světly. V Teheránu přistávací dráhu vyznačovaly jakési koše s hořícími ohni. Překvapivé, zastaralé. Přestože byla půlnoc do obličejů nás praštil horký vzduch. Hodně pozdě jsme byli odvezeni do centra k ubytování na československém obchodním zastupitelstvu. Měli jsme zde pobýt několik dní. V noci se vedrem nedalo spát. Nicméně přišlo ráno a nové dny plné dobrodružství. Vzpomínám, že dospělí dovolili vyjít na ulici, do neznámého prostředí zcela jiného světa. Šel jsem po rozpálených ulicích a nahlížel do výloh obchodů se spoustou do té doby pro mě nevídaných věcí. Nic zvláštního, prostě kvanta spotřebního zboží, elektroniky, suvenýrů, vodních dýmek, koberců, pestrých časopisů.

S jedním otcovým kolegou, jeho ženou a třemi dětmi jsme vyrazili na výlet na jih od Teheránu do města Qom. Do Mercedesu Benz 190D model 1965 se nás nacpalo všech osm. Qom je poutní město s mešitou, která má celou kopuli ze zlata. Mohli jsme se dívat jen z velké dálky. Je to poutní město, které patří k nejposvátnějším místům šíitského islámu.

Po návratu do ubytování jsem chtěl pustit svůj magnetofon B4, ale ouvej, ani ťuk. Domnívali jsme se, že kufr s ním utrpěl cestou nějakou ránu. Pan inženýr, který nás vyvezl Mercedesem si vykasal rukávy, a protože byl, jak říkal dříve válečným pilotem, v lecjaké elektronice se vyznal. Bohužel dopadlo to, jak se stává občas i mě, když se pustím do rozborky nějakého přístroje. Nic jsme neobjevili, jen zbylo pár šroubků.

Přeletěli jsme do Tabrizu. Na letišti bylo velkolepé uvítání jak českých, tak írábských zaměstnanců. Dostavil se i šéf nejvyšší, pan Tavakoli s rodinou a předal mamince perskou stříbrnou vázu a dárkový koš plný sladkosti. Byl jsem vykulenej, prostě Jiříkovo vidění. Odvezli nás v celé koloně do bydlení v klubu Baška. Tam jsme měli setrvat nějakou dobu, než bude připraven náš dům. Ten náš dům byla i na dnešní poměry luxusní stavba pro pohodlné bydlení. Byl prostorný, ale nebyla tam klimatizace. Měl dvůr s malým ozdobným bazénkem a byl obehnán vysokými zdmi. I když je Tabriz 1300 m.n.m. bývají tam hodně teplá léta. V zimě klidně i půl metru sněhu a v létě 45 stupňů. Velký kontrast byl, když člověk vyšel za vrata. Jakoby se ocitl o několik století zpět. To byl ale ten správný Orient, s malými krámky, dílničkami, splašky na ulici a mezi tím kličkující chlapi s dvoukoláky naloženými pomeranči troubící taxíky v úzkých uličkách a v ovzduší plno neznámých pachů a vůní.

Neléčená žloutenka

Z cestování po Íránu jsem si přivezl spoustu zážitků a například z města mezi Teheránem a Tabrízem Zandžánu, krásný ručně vyráběný vyskakovací nůž. Ano Zandžánský nůž je pojem. Přivezl jsem si odněkud ale také těžkou žloutenku.

To bylo tak. Ulehnul jsem s horečkami a ne a ne se jich zbavit. Byl ke mně přizván lékař, který byl v jakémsi rodinném vztahu k rodině Tavakoliů. Pan Tavakoli, byl místní vysoce postavený podnikatel (dodnes je v Tabrízu např. sirkárna jeho příbuzného Abase Tavakoli) jinak otcův partner, který zastupoval v kontraktu Írán. Pan doktor vypadal seriózně, klasicky, sáčko, brejličky a kufřík. Předepsal mi něco na chřipku a byl pryč. Mě ale bylo pořád blbě a mnohem hůř. Slábnul jsem a byl jak moucha. Jednoho dne máma povídá, vždyť ty máš žluté bělmo, ty máš žloutenku. Lékař byl opět přizván a konstatoval, že žloutnutí je důsledek užívání léků, které jsou žluté… Během pár dní se rodiče radili a hledali jiného lékaře.

Byl jsem odvezen řidičem Gileferušem s doprovodem tlumočníka pana Havlíčka do starého Tabrízu k nějakému vyhlášenému lékaři. Medicínu vystudoval na Sorboně o čemž svědčily diplomy v ordinaci. Prohlédl mě a rentgenoval po té, co jsem musel pozřít dva syrové žloutky (tato metoda se používala dříve při zkoumání vylučování žluči a je již zastaralá). Pak mi nakreslil tužkou kruh na pravé podžebří a řekl, sem si budeš přikládat horké obklady. Zároveň mi předepsal injekce a poslal domů. S těmi injekcemi to byl dost zajímavé. Napoprvé ke mně přišel někdo domů a píchnul mi to. Poprvé v životě jsem omdlel. Měl jsem totiž 185cm a zhubnul jsem asi 15Kg.

Chodil jsem pak na píchnutí k jednomu felčarovi kousek od našeho domu. Představte si takový zaprášený průjezd, kde v šeru sedí borec a píchá lidem, kteří tam stojí frontu, co si kdo přinese. Chlapi, ženský co si vykasaly čádory a on jim to prdnul do zadku. Vystál jsem tedy taky frontu a vždy mu dal ampuli s lékem. Měl tam stolek s vařičem a nádoby, ve kterých vyvařoval stříkačky a jehly. Z dnešního pohledu maso. Byl ale hodnej a jako mladej cizí kluk jsem měl benefit, že po vytažení jehly mě vpich vždycky pofoukal J Nicméně můj stav se konečně začal lepšit. Při další návštěvě studovaného lékaře jsem již dostal prášky a postupně se vykurýroval. Trvalo to ale dlouho a výsledkem byl (po návratu a vyšetření doma v ČSSR) tzv. post hepatický syndrom. (únava, dieta atd. ale na „modrou“ to později stejně nestačilo)

Homosexuálové

Vztahy mezi muži a ženami v islámském prostředí je téma na dlouhý rozbor, který ale není předmětem mého vyprávění. Sexualita v tehdejším Íránu měla jiný rozměr, než jsme zvyklí. Vztahy mezi dívkami a kluky jsou v podstatě přísné tabu, resp. sex až po sňatku. Z mého laického pohledu to ústí do projevování přirozených tužeb po tělesných kontaktech trochu nepřirozeně. Bylo naprosto běžné potkávat na ulicích party kluků, co se drželi za ruce a korzovali v objetí. Otázka je co dělají v ústraní. Já měl každopádně dva nepříjemné zážitky. Ne, že by to bylo něco strašného, ale pro kluka v probíhající pubertě dost divné.

Chodil jsem na angličtinu do Kennedy Library provozované USA. Pořádali tam kurzy pro Íránce. Vyučovali Američané, ale i Íránci. Nevím, jak k tomu došlo, ale vybavuji si, jak se mě ujal jeden Íránec a v přilehlém kabinetu se mně chtěl věnovat individuálně. Vůbec jsem netušil, o co jde, ale z jistých náznaků, letmých doteků a vzrušeného funění jsem pochopil, že tu něco nehraje. Instinktivně jsem z toho rychle vycouval. Pak jsem chodil na angličtinu na British Council, kde už byla pohoda. Učili jsme se z Eckersleyho učebnic Essential English For Foreign Students. Docházení mezi studenty mě bavilo. Byla zima, v Tabrízu ležel půlmetr sněhu, Angličani tam měli vánoční výzdobu jako u nás doma a mělo to své kouzlo.

Jiný zážitek s homosexuálem byl z kina. Často jsem chodil sám do biografu Asia, kde šly americké kovbojky, sci-fi filmy, ale také místní produkce zamilovaných filmů ve stylu dnešního Bollywoodu. Bylo většinou plno, koukám na plátno a pořád mě něco šimralo na stehně. Sáhnu tam a najednou jsem nahmatal ruku souseda, kterou měl schovanou pod kabátem přehozeným na klíně a pod ním, mě hladil po noze, uff.

Nevím jak se to bralo tehdy za Šáha, ale homosexualita v Íránu je dnes právně trestná, silně stigmatizovaná a život LGBT lidí je tam jedním z nejnebezpečnějších na světě. Pohlavní styk mezi muži je trestán smrtí…

Íránské biografy

Chodit do kina, byla vůbec jedna z mých oblíbených kratochvílí. Televize v Tabrízu roce 1968 ještě nebyla. Naopak bylo zde několik kin a promítaly zde kromě těch nekoukatelných sladkobolných filmů z íránské produkce hlavně novinky ze západu. Na kovbojky a vůbec filmy z americké produkce se dalo koukat, i když člověk nerozuměl persky. Kubrickova Vesmírná odysea dabovaná ve fársí (jedním z nejstarších jazyků na světě) byla docela kuriózní. Vzhledem k velké míře vizuálních efektů ale v pohodě. Některé filmy mi utkvěly třeba kvůli pěkné muzice, vybavuje se mi třeba Valley of the Dolls.

Taky mi utkvěla vzpomínka na takového agu (persky pán), který sedával na schodech před Cinema Asia a prodával bagety, které před vámi vyrobil. Vzal takovou malou bílou veku, podélně ji rozřízl, holou rukou do ní vložil tři kolečka růžového salámu (v Íránu se nejí vepřové, takže z nějakého separátu) posypal vše sabzí (směs nasekaných zelených bylinek, listové petržele s cibulkou) a na závěr to posolil. Pro mě tehdy lahůdka. (možná zdroj žloutenky?) Kina byla zajímavá tím, že se tam docela hustě kouřilo, a louskala se slunečnicová semínka a všichni to plivali na podlahu.

Tenis ve 40 stupních

Jinou zábavou byl tenis. Jeden z blízkých spolupracovníků otce při výstavbě Machine Sazi byl pan Potůček. Byl to skvělý chlápek, který se mnou jednal velmi kamarádsky, i když jsem byl puberťák. Jeho žena mě a dceru Míšu doma učila základy angličtiny a manželovi říkala Hatálku. Byla u nich sranda, ale hlavně Hatálek byl skvělý hráč tenisu. Bral mě na místní stadion, kde jsme při 40 stupňovém vedru hráli tenis na rozpáleném asfaltovém kurtu. Buď jsme hráli proti sobě a on mě jakoby trénoval, anebo jsme spolu hráli proti místním tenistům.

Mezi nimi dominoval vysoký štíhlý černovlasý hráč, který byl místní jedničkou. Měl tenký černý knírek a říkali jsme mu „fousek“. Hrál excelentně a dával nekompromisní šlupky. Jeho podání nad hlavou bylo jedinečné. Míček vyhodil neskutečně vysoko (třeba 5m) počkal až gravitace zapracuje na návratu a v pravý okamžik ho poslal šílenou nechytatelnou dělovkou někam, kde to člověk prostě nedoběh.

Tenis s Američany

Tenis jsme hrávali také na americkém konzulátu o pravidelných víkendech. Tam byl antukový kurt a stromy v okolí, takže letní vedra jsme tam líp přežívali. Hrával tam často takový mladý opálený amík John. Byl nemluvný, se mnou si moc povídat nechtěl (nemluvil jsem tehdy ještě dobrou angličtinou) ale spíš si chtěl zahrát. Nevím, jakou měl funkci v rámci konzulátu, ale vím, že se mluvilo o jakési náhradní službě místo Vietnamu. (civilian service) Snažil jsem se mu v tenisu stačit, ale většinou mě roznesl.

Výrazným zážitkem pro mě byla jedna čtyřhra. Na jedné straně americký konzul Mr. Green a John a na straně druhé Mrs. Green a já. Ten zážitek spočíval v obrovském faux pas, které jsem způsobil. Šel jsem na podání a paní Greenová stála rozkročená v předklonu klasicky u sítě a pohupovala svou širokou plizovanou sukénkou. Vyhodím míč nad hlavu a smečuju výjimečně dobře trefeným středem rakety (sweet spot) - rána jak z děla. Kdybych se trefil na správné místo za sítí, bylo by to super. Míč šel ale přesně na jednu z půlek vysazené zadnice paní konzulové. Ta tam musela mít jelito ještě několik dní. Madam to nějak ustála, jak dopadl zápas nevím.

Pamatuji, že jednoho večera dostali rodiče osobní pozvání od manželů Greenových na večeři na konzulát. Byl jsem tam taky, strašné milá paní Greenová, která věděla, že inklinuju k muzice, mi darovala čerstvě vydané LP Beatles - Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Byl jsem v sedmém nebi. To byl největší poklad mé diskotéky a choval jsem ho do dospělosti jak velkou relikvii, než mi to LP zůstalo u některého z kolegů muzikantů po zapůjčení a už nevrácení. (klasika jako s knihama)

Jaryk

Na kontraktu pro Machine Sazi pracovalo v letech 1968-1970, kdy jsem tam pobýval asi 50 československých expertů. Většinou chlapi, kteří tam měli manželky, případně malé děti. Pravidelně se všichni scházeli v jakémsi klubu s názvem Baška. Velký dům se zahradou, bytem pro operativní ubytování (taky jsme tam z počátku chvilku bydleli, než byl připraven náš dům) a velkou společenskou místností. Tam se na přátelské posezení, nebo oslavu Vánoc, či ženský babinec Češi scházeli. V Tabrízu ale byla jedna rodina ze Slovenska. Pan Kulich s manželkou a synem Jarykem, který byl můj vrstevník, a stali jsme se kamarády. Jeho otec spravoval velký mlýn, kde se vyráběla, jak jinak, mouka. Zkrátka slovenský mlynář.

Jaryk byl stejně jako já zapálený do muziky. A tak jsme si sdělovali své názory na nahrávky různých kapel, kupovali a poslouchali desky a vůbec snili o muzikantské kariéře. Taky jsme pokoutně někde za rohem pálili potajmu svá první cigára značky Zar. To byla doba, kdy u nás byly Letky, Startky, Globusky, Partizánky, později Sparty, Multifiltry, Clea atd. Měl jsem s sebou kytaru a tak jsme občas muzicírovali, ale pak přišla pecka, příležitost začít zkoušet jako kapela. To bylo v místním klubu Youth Castle.

Náš koncert v Youth Castle

Po těch asi 56 letech si nepamatuji přesně, jak jsme se tam ocitli, ale bylo to asi tak. V Tabrízu bylo centrum, kde se scházeli mladí lidé. Youth Castle byl jakýsi kulturní komplex, kde byla knihovna, restaurace, kavárna a velký divadelní sál. Tam nás uvedl někdo z Íránců, kteří se motali kolem české skupiny/rodin. Nebudu zamlčovat, že mladí co se tam scházeli, byli z vyšších společenských vrstev. Sociální rozdíly tam byly tehdy extrémní. Podnikatelé, státní úředníci, lidé napojení na režim versus venkov a městská chudina.

Když se ukázalo, že s Jarykem umíme hrát na kytary, nabídli nám možnost využít jejich vybavení. Měli tam jak elektrickou kytaru a basovku, tak zesilovače a bicí. Zkoušela tam taky místní kapela, která ale hrála místní muziku, dost „jinou“ než byla ta naše. Aby to mělo formu kapely, využili jsme nabídku jejich bubeníka, který velmi stál o to, zahrát si se „západními“ umělci J Jmenoval se Ahmad Habíbi. Sympaťák, který se kupodivu rychle chytal. No a přišlo období, kde v Tabrízu pobývaly na chvilku mé starší sestry a Helena neodmítla možnost si s námi zazpívat. A tak jsme nazkoušeli pár věcí. Vybavuji si, že to byla píseň Marty Kubišové, Nechte zvony znít, Zrcadlo Karla Černocha a asi Želvu od Olypiku. Tehdy jsem netušil, že mě pozdější muzikantská kariéra svede na cestu s Karlem Černochem a Zrcadlo odehraju snad tisíckrát během dlouhých let společného koncertování.

No a přišel den, kdy jsme vystoupili veřejně v Youth Castlu před stovkami diváků jako zlatý hřeb kulturního programu. Pamatuji, že v prvních řadách seděli Češi s Íránskou protistranou a vůbec místní smetánkou. Z mého pohledu to bylo děsný (asi bych nechtěl slyšet nahrávku), nicméně sklidili jsme obrovský úspěch a druhý den jsme byli na titulní stránce Tabrízského deníku Keyhan. Já, Helena, Jaryk a Ahmad na fotce s obrovskými vavřínovými věnci kolem krku. (lístek z věnce mám ještě schovaný) Pod tím text v perštině, jehož obsah nám možná někdo letmo přeložil. Teď mě napadá, že ve své povídce Rakovnické vůně, pachy a smrady jsem psal, že moje první veřejné vystoupení bylo v rakovnickém „Dělňáku“ s Pinďou a Milouškem na čajích. Není tomu tak. Prvně jsem vystoupil v pár let před tím, v r. 1969 v Tabrízu.

Jsou to krásné a již prachem zaváté vzpomínky. Na Jaryka mám výraznou vzpomínku, jak řekl, když jsme poslouchali Hendrixovu (resp. Dylanovu) „All Along the Watchtower“ Jirko počuvaj, teď prídě to hovedské sólo ….

Potěšilo mě, že když jsme si po létech napsali, mohli jsme si potvrdit, že jsme zůstali muzice věrni. Jaryk hrál v Piešťanech s nějakou kapelou a já strávil asi 20 let jako muzikant, aranžér, skladatel a kytarista spolupracující se jmény jako Hurychová, Molavcová, Filipová, Urbánková, Černoch, Křížková, Černocká, Kotvald, Rolincová, Bartošová, Štaidl, Gott aj. Mimo jiné, o dlouholeté spolupráci s legendárním Mirkem Kováříkem jsem zde napsal vzpomínku Mirek Kovářík očima a ušima muzikanta, který sedával 40 let na jevišti za jeho zády

Srpen 1968 s minimem informací

Přišel 21.srpen 1968. Veškerá komunikace s lidmi v ČSSR byla omezená. Nevím jak naši lidé v Tabrízu využívali dálnopis a telefonní spojení. Faktem je, že objektivní informace o vpádu vojsk Varšavské smlouvy měla česká komunita minimální. Svědčí o tom i fakt, a na to si velmi dobře pamatuji, že v jistý den po 21. (přesné datum nepamatuji) americký konzul v Tabrízu pozval všechny Čechy i s rodinami na konzulát a tam se všichni pokoušeli dávat dohromady dostupné informace. Vybavuji si hlouček českých chlapů na večerním setkání na zahradě konzulátu, stojících kolem vysokého pana Greena, kterak všichni poslouchají nějaké velké přenosné rádio. Jaké stanice, co za informace a zjištěné se dozvídali, netuším. Pamatuji jen všeobecné zděšení a atmosféru strachu u všech přítomných, včetně mých rodičů, kteří měli doma dvě mé starší sestry a o nich žádnou zprávu.

Íránsko-česká svatba

Mezi českými experty byla rodina se dvěma dcerami a synem. Nejstaří dcera se během setkávání české a íránské komunity sblížila s mladíkem z rodu Tavakoliů. Ten příběh šel mimo mě a neznám ani jeho další vývoj. Ti lidé se rozhodli, možná za podpory rodiny, že se vezmou. Tuším, že to bylo asi trochu složitější, protože šlo o sňatek dcery experta z Československé socialistické republiky s mladíkem z bohaté íránské rodiny. Vzpomínám jen na svatbu těchto dvou lidí, která proběhla v režii té velké a zámožné rodiny. Byla tam spousta lidí jak íránských příbuzných tak Čechů z řad expertů výstavby Machine Sazi. Vzpomínky jsou opravdu útržkovité tak jen pár vjemů. Bylo to večer, nejspíš už po nějakém obřadu svatební hostina. Bylo horko a oslava se konala v jakési rozlehlé zahradě s nějakým zázemím, kuchyní, personálem a obrovským rautem. Jako co zajímavého může být na takové svatbě pro šestnáctiletého kluka, kterého navlékli do obleku a nutili tvářit se mile. Tak jsem to nějak přežíval a pozoroval lidi. Co mi nejvíc utkvělo, byla opulentnost celé akce, hromady květin a darů a především jídla. Uprostřed hlavní místnosti stál velký stůl, na něm obří podnos, na něm snad metr vysoká hromada ozdobené rýže a na vrcholu trůnil, nechci přehánět, tak řeknu, že to asi nebyl pečený velbloud, ale spíš nějaká koza. A aby toho nebylo málo, po obvodu zapíchaný nějaký pečený slepice, kuřata či co to bylo. Velká frajeřina, to mě dost zaujalo. No a jinak, přestože islám zakazuje alkohol, probíhá v Íránu jeho skrytá konzumace (hlavně večer, když to Alláh nevidí) Takže vidět, hlavně mužskou část, se sklenkou whisky bylo na setkávání Íránců a Čechů naprosto běžné.

No a ještě jedna vzpomínka. Otec jako ředitel celé investiční akce zřejmě získal nárok na osobní vůz. Přestože z íránské strany měl denně k dispozici šoféra, který podle potřeby denně přijížděl v obrovském voze Jeep Wagoneer, nebo klasickém zeleném Land Roveru Defender, byl mu z Československa přivezen osobní vůz. Ano, tak jak z Československa putovaly dlouhé vlaky přes Sovětský svaz s bednami soustruhů, fréz a horizontek, tak v jedné bedně dorazila Škoda 1000MB. Krásná bledě žlutá barva. No a tímto fárem, jsme přijeli na tu velkolepou svatbu a zaparkovali do dlouhé řady růžových a bleděmodrých Cadillaců s obrovskými ploutvemi na zádi, vozů místní smetánky. Sám pan Tavakoli měl Chevrolet Impala v bílé barvě. Když uviděl tátovu škodovku, nasoukal svou mohutnou postavu za volant a říkal „very interesting“…

Ještě k otcovu řidiči. Jmenoval se pan Gillerush a byl strašně uctivý a hodný. Pamatuju, jak během Ramadánu, když čekal na tátu před domem, stál opřený o bok auta a se zapalovačem v ruce a cigaretou v ústech, čekal na výstřel z děla za městem, který jak známo, ukončuje celodenní půst, včetně kouření.

Tragédie

Bylo jaro a my plánovali velký výletní okruh Íránem. Tabríz, Kermanšáh, Mašhad a Háfiz (města básníků), Ahvaz, Abadán, Persepolis, Qom, Teherán, Zandžán – Asi 4000km. Několik dní před odjezdem omráčila všechny Čechy děsivá zpráva. Manželům, kteří byli v Tabrízu se dvěma dětmi, vběhla asi 3letá holčička do rušné ulice, kde ji přejel těžký nákladní vůz. Tatínek s ní v náručí utíkal do blízké americké nemocnice. Zranění byla však fatální a děvčátko zemřelo.

I přes truchlivou atmosféru, která všechny opanovala, jsme se nakonec za pár dní na ten plánovaný výlet vydali a pod vlivem zážitků postupně na tu smutnou událost zapomínali. Ztráta těch rodičů ale ve mně dodnes dřímá jako hluboce smutný osudový zážitek.

Machine Sazi – velké dílo Čechů

O té fabrice lze jistě najít řadu informací. Když ji budete hledat, najdete nejdřív Machine Sazi úspěšný fotbalový tým, který fungoval již od těch 60.-70. let. Také jsem narazil na zprávičku MPO z roku 2016 o návštěvě ministra Mládka s 60 českými podnikateli, kteří navštívili Machine Sazi jakožto dávný český projekt a zajímali se hned o spolupráci ve smyslu inovací dnes již zastaralých technologií. Píše se o jisté mezinárodní izolaci Íránu, díky režimu minulých let a to se vztahuje i na inovace a rozvoj průmyslových technologií.

Jinak v rodině kolovaly různé historky jako například zážitky našeho otce, který prováděl během výstavby zástupce vlády ČSSR včetně jistého soudruha ministra, který si v podnapilém stavu stěžoval, že mu „furt ukazujou ňáký kónštrukce“. Jinou úroveň měla slavnostní inaugurace zprovoznění továrny za účasti Šáha Rezy Páhlavi. Tehdy otec večer řekl, snad abych si ani nemyl ruku, podal jsem si ji se samotným Šáhem…

Dva roky v íránském Tabrízu ve mně zanechaly výraznou stopu a někdy bych se alespoň na malou chvíli chtěl ocitnout v té době a v tom prostředí. Vzpomínám na vůně koření na největším a nejstarším krytém bazaru na světě, na nekonečné hory perských koberců a zlatnické uličky, na směsi zvuků, vyvolávání prodavačů, dým a vůně z grilovaných kebabů, troubení taxiků na večerní rušné třídě Chahbáné Pahlaví plné barevných světel. V centru Tabrízu se křížila s Ferdowsi Street, kde češi říkali „na zlatém kříži“ a chodili tam v neděli, resp. v pátek což je v Íránu den pracovního klidu, do vyhlášené cukrárny na orientální sladkosti. Pouze kolem centra byly modernější budovy a obchody, jinak většina Tabrízu včetně rozlehlé periferie byly typické hnědé hliněné stavby. Město mělo tehdy asi 400 tis. obyvatel. Dnes, kdy má 1,8mil. bych ta místa asi nepoznal.

Proč dva roky prázdnin

Nevím jak je tomu dnes, ale tehdy pokud měli Čechoslováci nějakou větší a dlouhodobější akci v zahraničí a bylo jich tam víc, bylo nějakým způsobem zajištěno studium jejich dětí, resp. nějaké smíšené jednotřídky a zajištění alespoň základní výuky podle věku. O tomto řešení se před mým odjezdem do Íránu tak nějak také mluvilo, ale nijak to nedopadlo. Dětí a vrstevníků nás tam bylo pět a půl. Docházku do ZŠ jsem tedy ukončil v pololetí deváté třídy a od té doby dva roky nic. Domácí výuka nepřicházela v úvahu, otec byl ředitelem na exponované pozici a maminka, celý život v domácnosti, by mě asi učivo druhého pololetí deváté třídy nedoučila. Pak byla otázka co se mnou dál. Bylo běžné, že kluci po devítiletce šli třeba do učení. To ale rodiče nezvažovali a spíš mluvili o nějakém dalším studiu. Vzhledem k mému věku a skutečnosti, že rodiče chtěli zůstat nějaký čas ještě spolu (jak jsem říkal otec tam musel být asi 6-7 let) jsem tam zkrátka uvíznul na dva roky a pak, v sedmnácti se vrátil domů. Chtěl jsem jít na gympl, ale hlava byla takřka dutá. Neuměl jsem zlomky, trojčlenku, nic. Přípravu na přijímačky na gymnázium měla tedy na starosti moje starší sestra, která byla tehdy čerstvou učitelkou na ZDŠ. Snažila se, abych si doma vědomosti doplnil a nějak ty přijímačky zvládnul. Musím říct, že to nedopadlo valně, spíš strašně. Bylo na velké benevolenci profesorského sboru gymnázia, kam jsem byl snad s přihlédnutím na nestandardní okolnosti přijat. No, i tak to z počátku bylo trochu divné, sedmnáctiletý kluk s patnáctiletými spolužáky. Vše se ale časem srovnalo. Jen ty gymnazijní léta byly trochu divoký. Člověk řešil, zda lítat za holkama, zakládat kapely nebo chodit na pivo. Nicméně zvládl jsem to a s vědomostmi z českého jazyka nabytými na gymplu jsem kupodivu absolvoval později i pedagogickou fakultu.

Taková perlička z gymnazijních let je vzpomínka na učitelku francouzštiny, která mi při mých chabých výsledcích říkala, chlapče, vy byste měl jít raději do výroby. Svým způsobem jsem její přání naplnil. V roce 1990 jsme založili se ženou rodinný podnik Kama na výrobu pleteného oblečení, který ve vlastní továrně provozujeme dodnes. Takže jsem i ve výrobě, n’est-ce pas.