Článek
Redakční tým se schází každý týden v rámci kroužku Tvorba školního časopisu. A že je to pestrá parta! Najdete v ní žáky od 3. až po 9. ročník. Někteří už mají jasnou představu, čemu se chtějí věnovat – ať už jde o rozhovory, recenze nebo reportáže.
Mladí novináři nepíší jen tak „do šuplíku“. Vydávají vlastní školní časopis (20 × 21 cm) Mezi plaňkami a pravidelně se účastní soutěže Školní časopis roku, v níž se už několikrát umístili na předních příčkách. Letos v kategorii Časopisy a noviny vydávané žáky základních škol – I. a II. stupeň získali 1. místo a také Cenu za titulku v krajském kole soutěže školních novin a časopisů.
Za úspěchem časopisu Mezi plaňkami nestojí žádná velká redakce, ale parta školáků, kteří se nebojí ptát, psát a občas také škrtat. Jak se dělá oceněný školní časopis? Na to jsme se zeptali šéfredaktorky Kateřiny Broukalové, redaktorky Leony Jehlíkové a vedoucího redakce Lukáše Sedláčka.
Lukáš Sedláček na úvod našeho rozhovoru řekl:
„Od letošního roku jsme změnili název časopisu z Plánských novinek na Mezi plaňkami, protože nám připadá výstižnější. Zároveň jsme ustálili složení redakce a upravili koncepci časopisu tak, aby byl přehlednější a přístupnější všem dětem naší školy. Redakci vede Kateřina Broukalová, dále v ní působí Leona Jehlíková, Adéla Urbanová, Tereza Jáglová, Alexis Bartůňková a Alisa Volkhina. Máme také dopisovatele, například Karolínu Houfkovou, Natálii Samkovou, Karolínu Sedlákovou a další. Grafickou podobu časopisu vytváří kolegyně Veronika Drdáková.“
Nejdříve jsme zpovídali šéfredaktorku Kateřinu Broukalovou a její pravou ruku Leonu Jehlíkovou.
Co je těžší: vyhrát soutěž o nejlepší školní časopis, nebo sehnat články před uzávěrkou?
Kateřina:„Asi sehnat články. Uzávěrka je jasně daná, ale někdy nám vzniknou volná místa, která je potřeba zaplnit hodnotnými texty. A hlavně články, které naše spolužáky opravdu zajímají.“
Leona:„Problémy někdy dělám já. Ráda píšu, takže moje příspěvky bývají až moc dlouhé. Pak je musíme seškrtat na požadovaný rozsah. Někdy je to těžké, protože vždycky musím něco oželet. Místo v časopisu prostě není nafukovací. V tom mi hodně pomáhá Kateřina a pan učitel.“
Který článek nebo rozhovor vás letos bavil nejvíc?
Kateřina:„Povedly se nám rozhovory s učiteli devátých tříd, protože je dobře známe, a tak byly opravdu živé. Prostě jsme se u nich nenudili a doufám, že ani naši třídní. Moc se mi líbil také rozhovor Leony s naší bývalou žákyní Kamilou Zuzákovou.“
Leona:„Mně se nejvíce líbily příspěvky od našich páťáků, hlavně jejich ankety. Jsem ráda, protože právě v nich vidím naše pokračovatele. Fajn je i stránka věnovaná výtvarným dovednostem těch nejmenších.“
Už jsi musela někomu vrátit článek k přepracování?
Kateřinase zasmála: „To je trochu horší, takže to většinou necháváme na panu učiteli. Je naším vedoucím, tak to odnese on.“
Leona:„Problém byl s jedním komiksem. Trochu jsme se v něm ztráceli a navíc nebyl na zadané téma. Alexis ho nakonec přepracovala a pak už byl v pohodě. Také u komiksu je potřeba, aby mu všichni rozuměli.“
Co je horší: prázdná stránka, nebo moc ukecaný autor?
Leona:„Asi prázdná stránka. Nemůžu tam přece dávat jen své ukecané články, protože by je ti mladší ani nedočetli.“
Kateřina:„Ano, Leona píše dobře, mně se to líbí, ale každé číslo musí své texty zkracovat. Je to proces, ale už se lepší, i když o tom někdy vedeme dlouhé debaty.“
O čem děti píší nejraději a co je nebaví?
Kateřina:„Nejraději píšeme o akcích, kterých jsme se sami zúčastnili a které jsme prožili s ostatními. Jsou to například výlety, olympiády, úspěchy žáků, zápisy do prvních tříd, návštěvy městské policie, lyžařský výcvik nebo rubrika Klubácké okénko. Co nás nebaví? To asi ani nevím. Vždycky se nějak domluvíme.“
Leona:„Musí to být něco z našeho nejbližšího okolí, co děti samy zažily. Zatím jsme se vždy dokázali domluvit na tématech, takže žádné velké třecí plochy nemáme.“
Je něco, co jste do časopisu nezařadili, a proč?
Kateřina:„Původně jsme chtěli psát také o soše před školou, která vyvolala spoustu reakcí. Nakonec jsme ale uznali, že tohle mají řešit spíše dospělí s radnicí. Navíc o tom už psaly skoro všechny noviny.“
Kdybys mohla udělat rozhovor s jakoukoliv známou osobností, kdo by to byl?
Kateřina:„Asi s nějakou významnou historickou osobností, která toho v životě hodně zažila a chtěla by se o své zkušenosti podělit s mladými.“
Leona:„Mě by lákal rozhovor se zpěvákem, muzikantem a textařem Davidem Stypkou. Měl nádherné texty. Takhle bych jednou chtěla umět psát.“
Myslíš, že z tebe bude jednou profesionální novinářka?
Kateřina:„Úplně se tak nevidím. Psaní mě sice hodně baví, ale chtěla bych vést naši střediskovou skautskou kroniku. Jako koníček ano, ale jako profesi asi ne. Teď mířím na táborské gymnázium, a pak se uvidí.“
Leona:„Psaní je fajn, ale raději bych jednou psala texty k muzice.“
Jaký titulek by měl mít článek o úspěchu časopisu Mezi plaňkami?
Kateřina:„Nad tím jsem ještě neuvažovala. Možná třeba Vyhráli jsme kraj. Máme to jednodušší, protože máme rubriku Síň slávy, kam takový článek patří.“
Leona:„To bych si musela někam sednout a pořádně se zamyslet. Teď mě nic nenapadá. Asi něco jednoduchého, třeba Velký úspěch našeho časopisu, aby tomu rozuměli i ti nejmenší, které chceme získat jako další redaktorskou generaci.“
Také jsme zpovídali Lukáše Sedláčka, vedoucího redakce.
Proč se váš školní časopis jmenuje Mezi plaňkami?
„Je to vlastně taková slovní hříčka spojená s naší Planou nad Lužnicí. Původní název byl možná až příliš usedlý. Ne špatný, ale cítili jsme, že přišel čas na změnu. Obměnila se redakce, změnila se šéfredaktorka i část redaktorů. Časopis jsme rozdělili do rubrik a každé číslo má svůj koncept.“
Doufal jste, že letos máte na vítězství v kraji?
„Věřil jsem, že bychom mohli uspět. Ale že to dopadne takhle dobře, to jsem si netroufal odhadnout. Největší radost mám z dětí, protože za tím oceněním je spousta jejich práce.“
Komu jste se pochlubil jako prvnímu?
„Samozřejmě Pavlu Grenarovi. Ne proto, že je ředitelem školy, ale proto, že časopis kdysi vedl a založil krásnou tradici, ve které dnes pokračujeme. Měl z toho stejnou radost jako my a podělit se s ním o tento úspěch bylo moc hezké.“
Co je při vedení školní redakce nejtěžší?
„Asi když musím někomu říct, že jeho článek potřebuje ještě trochu více práce. Nikdo to neslyší rád. Naštěstí máme Kačku, která mi s tím pomáhá. Jinak jsem tady spíš kolega než učitel za katedrou. Mojí hlavní rolí je hlídat termíny, a tam někdy vedeme docela tvrdé bitvy.“
A je složitější naučit děti psát, nebo škrtat?
„Obojí. Asi je těžší naučit je psát. Kačka nebo Leona už dobře chápou, proč je potřeba texty zkracovat. Ostatním vysvětlujeme, že netvoříme úřední desku, ale školní časopis pro všechny žáky. Snažíme se reagovat na dění ve škole i kolem nás. Do budoucna bychom chtěli více autorské tvorby. Uvidíme.“
Který článek vás v posledních letech nejvíce mile překvapil?
„Asi rozhovory s námi, třídními učiteli devátých tříd, které vyjdou letos ve třetím čísle. S kolegou Markem Dubnem jsme kamarádi už od školních lavic. Současné deváťáky máme čtyři roky, takže se dobře známe. Rozhovory od Leony jsou tentokrát opravdu povedené – stručné, jasné a výstižné. To je u ní občas výzva, protože ráda píše hodně. Tentokrát se překonala. Ale mohl bych dlouho vyprávět i o dalších článcích, které se mi líbí. Baví mě s nimi řešit nejen samotné texty, ale i celou redakční práci.“
Jsou nějaká témata tabu?
„Tabu asi nemáme. Jen se snažíme, aby všechno bylo slušné a fér. Kritika může být, ale musí mít hlavu a patu. Nevadí mi ani drobné legrácky na adresu učitelů. Pokud je to s humorem a v mezích slušnosti, jsem za to rád.“
Co je těžší: získat první místo v krajské soutěži, nebo přimět žáky, aby si časopis opravdu přečetli?
„Určitě vyhrát krajské kolo. Přimět děti ke čtení není tak těžké, když píšou děti pro děti. Časopis je ve škole čtený, náklad máme mezi 80 a 120 výtisky. Navíc nejsme jen na webových stránkách školy, ale také na Instagramu. Pořádáme tam různé ankety, kterých se často účastní kolem dvou set lidí. Letos jsme navíc měli možnost setkat se v Českých Budějovicích se zástupci třiceti školních redakcí. Bylo to nádherné a pro děti to bylo i poděkování za jejich píli. Jsem rád, že taková soutěž existuje.“
