Článek
A pak jsou lidé, kteří se rozhodnou čas dokonce uchovávat. Ne do zavařovacích sklenic, jak by se mohlo zdát, ale do kronik, fotografií a vzpomínek.
Jedním z nich je Vlastimil Slabý ze Zvěrotic. Fotograf, grafik, milovník historie, někdejší rybář, příležitostný divadelní režisér a především kronikář Soběslavi. Člověk by řekl, že při tolika zájmech musí mít doma nejméně dvoje hodiny. Jedny na běžný život a druhé na všechno ostatní.
Když jsem ho požádal o rozhovor, příliš se mu nechtělo. O sobě totiž mluví nerad. Což je u člověka, který zaznamenává život celého města, docela pozoruhodné. O druhých by dokázal vyprávět celé hodiny, ale jakmile přijde řeč na něj samotného, nejraději by obrátil objektiv jinam.
Nakonec jsme se přece jen sešli. A zjistil jsem, že Vlastimil Slabý má jednu vlastnost, která člověku život příliš neusnadňuje. Když ho něco zaujme, nedokáže to dělat napůl.
Dříve například rybařil. Dnes má sice stále rybářský lístek, ale pruty už tři roky odpočívají. Vyměnil je za teleobjektiv a místo ryb loví záběry vodního ptactva. Je to vlastně podobná činnost. Člověk sedí u vody, čeká, snaží se být nenápadný a doufá, že něco přijde. Jen úlovek si místo na pánev odnese do počítače.
A protože ani to nestačí, pořídil si model větroně. Prý nostalgie po dětství, kdy modelařil se strýcem. Kdysi chtěl dokonce létat. Nakonec zůstal nohama na zemi, ale hlavou se občas vznáší nad jihočeskou krajinou.
Když mu nabídli vedení soběslavské kroniky, nejdřív se zalekl. Měl totiž pokračovat po Marii Klimešové, jejíž práce si nesmírně vážil. A převzít po někom dobře odvedenou práci bývá někdy těžší než začínat od nuly.
Staré kroniky ho fascinují dodnes. Ručně psané stránky, pečlivé zápisy, kresby, ozdobná písmena. Lidé, kteří neměli počítače, digitální fotoaparáty ani tiskárny, dokázali vytvořit díla, nad nimiž dnes zůstává rozum stát.
My máme techniku, která nám opraví překlep, upraví fotografii a během vteřiny vyhledá potřebné informace. Přesto někdy nedokážeme napsat ani několik vět bez pravopisné chyby. A když už něco vytvoříme, často to za pár dní sami smažeme.
Vlastimil Slabý se rozhodl jít s dobou. Soběslavskou kroniku převedl do elektronické podoby, doplnil ji fotografiemi, grafikou a přehlednými texty. Chce, aby jí rozuměli také mladí lidé. Ti totiž dnes často poznají důležitou událost spíš podle obrázku než podle dlouhého odstavce.
Kronikář však nemůže zaznamenat úplně všechno. Soběslav žije spolky, sportem, kulturou, školními akcemi a nejrůznějšími událostmi. Každý by si zasloužil své místo. Jenže kronika není nafukovací.
A tak musí rozhodovat, co zůstane zachováno pro příští generace.
Představte si, že za sto let někdo otevře dnešní kroniku a bude se snažit pochopit, jak jsme žili. Možná se bude divit našim automobilům, mobilům nebo tomu, proč jsme tolik času trávili sledováním obrazovek. A možná ho bude zajímat něco docela obyčejného. Jak vypadala soběslavská ulice, kdo chodil na rybářské závody nebo jak se děti bavily, když zrovna nedržely telefon.
Právě na takové věci Vlastimil myslí.
Když fotografuje dětské rybářské závody, nestačí mu zaznamenat vítěze a počet ulovených ryb. Zajímá ho ranní mlha nad řekou, kluci s pruty, napětí při prvním záběru a radost z úlovku. Ví totiž, že výsledková listina jednou zapadne, ale atmosféra zachycená na dobré fotografii může zůstat.
Vedle kroniky objíždí na kole jihočeské kapličky a boží muka. Zdokumentoval jich už kolem tří set. Pro někoho jsou to jen drobné stavby u cest, kolem kterých projede bez povšimnutí. Pro něj má každá svůj příběh.
Někdo ji kdysi postavil. Možná z vděčnosti, možná ze smutku, možná jako připomínku události, na kterou už všichni zapomněli. Dnes kolem ní jezdí auta, cyklisté a turisté. Málokdo se zastaví a zeptá se, proč vlastně stojí právě tam.
Vlastimil se ptá. A fotografuje.
Jednou by z těchto snímků rád připravil výstavu nebo knihu. Ale nic neslibuje. Prý má ještě hodně práce. Což je u člověka, který už zdokumentoval tři stovky památek, poměrně skromné prohlášení.
Osm let působil také jako kurátor Galerie Hláska. Zajímal se o historii soběslavských spolků, jejich tradice a lidi, kteří je vytvářeli. Dokonce si vyzkoušel divadelní režii. Dvakrát. Pak usoudil, že mladší generace bude vědět lépe, co chce dnešní publikum vidět, a předal jí prostor.
To je další pozoruhodná vlastnost. Umět nejen něco začít, ale také včas ustoupit a nechat pokračovat jiné.
Vlastimil Slabý dnes říká, že se naučil některé nabídky odmítat. Dříve chtěl stihnout všechno. Teď už ví, že člověk nemusí být u každé události, na každé výstavě a při každém zajímavém projektu.
Jenže když ho posloucháte, začnete mít podezření, že jeho představa odpočinku se od té běžné trochu liší. Zatímco jiný člověk si sedne do křesla a pustí televizi, on vytáhne fotoaparát, sedne na kolo nebo začne sestavovat model letadla.
A přitom tvrdí, že už trochu zvolnil.
Na práci kronikáře je krásné ještě něco. Člověk se vlastně nikdy nedozví, kdo všechno si jeho zápisy jednou přečte. Možná to bude student, historik, badatel pátrající po svých předcích nebo obyčejný člověk, který bude chtít vědět, jak vypadalo město v době jeho prarodičů.
Kronikář pracuje pro lidi, které nezná a z nichž se mnozí ještě ani nenarodili.
To je zvláštní druh služby. Bez potlesku, bez okamžité odměny a často i bez jistoty, že si někdo všimne, kolik práce za jednotlivými stránkami stojí.
Když jsem se Vlastimila zeptal, co by řekl kronikářům minulých staletí, nechtěl jim nic vytýkat ani se jich na nic složitého ptát. Prostě by jim poděkoval.
Možná je právě v tom odpověď na otázku, proč svou práci dělá tak pečlivě. Ví, že jednou bude stát na jejich místě. A někdo další bude listovat jeho kronikou.
Přemýšlel jsem, jak zvláštní je naše dnešní posedlost přítomností. Všechno musí být okamžitě. Zprávy, fotografie, komentáře, reakce. Co bylo včera, už nikoho nezajímá. A co bude za sto let, tím se nezabývá skoro nikdo.
Vlastimil Slabý to má obráceně. Dnešek zaznamenává právě proto, aby nezmizel včera a měl co říct zítřku.
A tak si představuji, jak někdy kolem roku 2126 sedí v Soběslavi mladý badatel nad starou elektronickou kronikou. Prohlíží fotografie, čte zápisy a snaží se pochopit svět našich dnů.
Možná narazí i na jméno Vlastimil Slabý.
A třeba si řekne: „Ten člověk musel mít Soběslav opravdu rád.“
Jen doufám, že si nevšimne, kolik času kronikář věnoval práci a jak málo sám sobě.
Protože i kronikář by měl mít někdy volno.
A pokud ho Vlastimil konečně najde, nejspíš si vezme fotoaparát a vyrazí fotografovat nějakou zapomenutou kapličku.
Aby měl co dělat, až si zase půjde odpočinout.
