Článek
Byl Den díkůvzdání, 24. listopadu 2009. Vzduch v Utahu byl ostrý a čistý, rodiny seděly u stolů, ale John Edward Jones se rozhodl strávit večer jinak. Šestadvacetiletý student medicíny, manžel a otec malé dcery, vyrazil se svým bratrem Joshem a několika přáteli do Nutty Putty Cave. Chtěl ještě jednou okusit dobrodružství, než se vrátí ke svým povinnostem a snům o kariéře pediatrického kardiologa.
Nutty Putty Cave nebyla běžná jeskyně. Byla to vápenatá podzemní spleť chodeb dlouhá přes 1,3 kilometru, plná blátivých stěn, úzkých průlezů a komínů. Některé části nesly výmluvná jména: The Birth Canal, kde se lezci museli protáhnout škvírou jako při znovuzrození; The Scout Trap, která už dříve uvěznila nejednoho dobrodruha; či větší dóm The Big Slide. Jeskyně ležela zhruba 80 kilometrů jižně od Salt Lake City a byla oblíbená mezi amatérskými speleology. Ale zároveň byla pověstná nebezpečím – několik záchranných akcí zde proběhlo už v minulosti.
John a jeho skupina se ponořili do jejích útrob kolem deváté večer. Bláto lepilo na ruce i boty, v chladném vzduchu se jim srážela pára od úst. John vedl skupinu dopředu, přesvědčený, že směřuje do Birth Canal. Ale spletl se.
Průchod, do kterého se vydal, byl ještě užší a temnější. Byl to nezmapovaný tunel, který se později ukázal být slepým ramenem – a dostal jméno Ed’s Push. Na délku měřil sotva pár metrů, jeho profil byl jen přibližně 25 centimetrů vysoký a 45 centimetrů široký – těsně nad rozměrem dětské krabice od bot. Skála se svažovala dolů, pod úhlem asi 70 stupňů. Kdo do ní vlezl, musel sklouznout hlavou napřed, protože otočit se nebylo možné.
John byl vysoký přes 180 cm a vážil kolem 90 kilo. Prostor, který by byl těsný i pro dítě, se pro něj stal pastí. Sunul se dolů, ramena se mu vzpírala o stěny, žebra se třela o kámen. Na konci chodby se pokusil nadechnout a otočit, ale nebylo kam. Hlava mu mířila dolů, nohy trčely vzhůru. Jednu ruku natáhl vpřed, až nahmatal chladnou skálu; druhou měl přimáčknutou k boku, bez možnosti ji pohnout.
„Joshi!“ zavolal. Bratr se dostal k jeho nohám, chytil ho a táhl. Tělo se však ani nepohnulo. „Nevadí,“ vydechl John, „přiveď pomoc.“
Brzy se v jeskyni ozývaly hlasy záchranářů. Protahovali lana, stavěli kotevní systémy, aby mohli tělo tahat vzhůru v té šílené šachtě. Úhel 70 stupňů znamenal, že John visel hlavou dolů pod úrovní srdce – krev se mu hromadila v hlavě, tlak rostl, plíce neměly prostor. I kdyby nebyl zaklíněný, sama poloha by byla smrtelně nebezpečná, pokud by trvala příliš dlouho.
„Vydrž, Johne,“ povzbuzovali ho.
„Děláte to dobře,“ odpověděl, i když jeho hlas byl slabý.
Několikrát se podařilo pohnout jeho tělem o pár desítek centimetrů. Už to vypadalo, že se podaří. Ale pak jeden z kotevních bodů povolil a John se sesunul zpět, ještě hlouběji do úžlabiny. Ruka před sebou se napjala v marném gestu, druhá zůstala sevřená u těla.
Čas běžel. Po deseti hodinách začal být jeho dech mělký, srdce přetížené. „Prosím vás… nenechávejte mě tu,“ pronesl s vypětím sil.
„Nikdy,“ odpověděli mu. „Uděláme všechno.“
Dali mu napít. „To je nejlepší doušek v životě,“ usmál se. Modlil se, a oni se modlili s ním. „Řekněte Em, že ji miluju… Postarejte se o moji holčičku.“
Po více než čtyřiadvaceti hodinách v Ed’s Push se jeho hlas změnil v šeptání. „Pane, do Tvých rukou svěřuji svůj duch.“ A pak už byl klid.
Tělo nebylo možné bezpečně vyprostit. Úzká chodba, ostrý úhel a zaklínění znamenaly, že by to ohrozilo i samotné záchranáře. Jeskyně byla navždy uzavřena betonovou deskou. Stala se hrobem muže, který uvnitř zůstal v nehybné poloze – s jednou rukou nataženou vpřed, jako by stále hledal cestu ke světlu, a druhou přimáčknutou k tělu, v sevření, které už nikdy nepovolilo.
