Článek
Akademie: Když se z rodičů stanou opět studenti
Vzpomínám na tu dobu. Když mámy a tátové opět usednou do lavic a z některých učitelů se stanou studenti. Užíváte si těch několik týdnů studentského života, spoustu legrace se spolužáky a lidičkami „na hnízdě“.
Nezapomenu na moment, kdy mi kamarád, bývalý policista a zápasník MMA, odklopil sluchátka a prohlásil: „Tvl. Ten magor poslouchá Řezníka místo ukolébavky!“ Těžko se mu vysvětlovalo, že jsem usnul při analýze agresivních textů… Nálepku drsňáka už nemělo cenu vyvracet. Jen zasvěcení vědí, co znamenala strava v Pampelišce.
Pedagogický sbor byl složený ze zkušených příslušníků, kteří dokázali pro obor vyloženě nadchnout. Nejdéle po prvním týdnu jste přestali používat dehonestující oslovení „bachař“. Zjistili jste totiž, že má historii v Bachových mužích – tajných policistech tehdejšího ministra vnitra Alexandra Bacha (1848). „Dávej bacha“ – ano, to byl ten muž, co si ve Švejkovi psal poznámky na rukáv. Stejně tak z vašeho slovníku zmizel výraz „MUKL“ (Muž Určený K Likvidaci).
Nesmírně zajímavá byla výuka vězeňského slangu, který vycházel z romštiny a sloužil k tomu, aby personál nerozuměl, o čem se odsouzení baví. Kdo je Chábr, kdo Konina, co je Kvak nebo Kufr? V muzeu pak člověk jen valil oči, co vše se do lidských útrob (do „kufru“) vejde a jak důmyslné improvizované zbraně dokáží odsouzení vyrobit.
„Větší vojna než na vojně“
Nekompromisní dodržování legislativy má svůj logický důvod. Odsouzení mají spoustu času vymýšlet intriky. Dokážou vás velmi rychle odhadnout a mistrně využít vaší sebemenší chyby.
Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. Vzpomínám, jak mě mladiství napálili poprvé: v rámci terapie chtěli vařit. Řekl jsem si: „Proč ne?“ Druhý den jsem zjistil, že potraviny byly kradené. Před zkušenějšími kolegy mi bylo trapně, zatímco oni z toho měli legraci. Byla to ale lekce k nezaplacení.
Život za mřížemi
Pracovník Vězeňské služby je svým způsobem zavřený rovněž. Komunikace s rodinou je v pracovní době nemožná. Nikdy nevíte, kdy se ocitnete na „druhé straně“ jen proto, že se dva odsouzení domluví a z něčeho vás nařknou. Pak čelíte měsícům vyšetřování GIBS. Nevíte, který odsouzený vás napadne nebo jakou nemoc si přinesete domů.
Lidé se mě ptali: „To tam máš i vrahy?“ Ano, mám. A často jsou to inteligentní lidé, do kterých byste to neřekli. U policie jednáte se slušným občanem přibližně v 50 % případů. U Vězeňské služby je to 90 : 10 ve prospěch lumpů.
Pokus o nemožné za pár korun
Zaměstnanci VS ČR tráví čas s lidmi, které společnost uklidila, aby se ochránila. Smyslem trestu ale není jen izolace, ale náprava – aby dotyčný po propuštění nebyl hrozbou. Je to neuvěřitelně těžký úkol, v mnoha případech až nemožný. A ti lidé se o něj přesto denně pokoušejí.
Když jsem odcházel, měl jsem jako vysokoškolák se všemi příplatky 35 000 Kč hrubého. Jako otec samoživitel s hypotékou jsem tehdy nemohl jinak, i když jsem tu práci měl rád. S odstupem však chápu, že ta tvrdost a nekompromisnost ředitele byla to nejlepší, co pro nás mohl udělat – chránila nás.
Co ve mně zůstalo?
Kromě bohatých zkušeností si již navždy budu vážit práce všech zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby. Nepřipustím, aby přede mnou o nich někdo mluvil s despektem. Jsou to lidé, kteří dělají neviditelnou, nebezpečnou a nesmírně důležitou práci pro nás všechny.
Máte ve svém okolí někoho od VS ČR? Poděkujte mu. Zaslouží si náš respekt.
