Článek
Naše putování po upuštěných březích začíná na nečekaném místě – v klidné ulici Dewetterova v Týně nad Vltavou. Právě tady, na nároží domu čp. 13, stojí nenápadný kamenný kříž. Svůj příběh však začal psát jinde. V roce 1824 jej nechal vztyčit vlivný rejdař a podnikatel Tadeáš Lanna nedaleko obce Horní Lipovsko jako projev hluboké vděčnosti za záchranu života svého syna Vojtěcha – pozdějšího významného průmyslového magnáta.
Původní Lannův kříž, dnes umístěný v Týně nad Vltavou
Když ale o dvě desítky let později vltavský břeh pod křížem nebezpečně podemlela voda a hrozilo jeho zřícení do řeky, památka se stěhovala do bezpečí města. Nad původním místem u řeky byl tehdy vztyčen kříž nový. A právě k němu povedou posléze naše kroky.
Vltava ve svém původní korytě, za většího stavu vody, bych byl pod vodou
Ve vsi Dražíč odbočujeme na Vranov a jedeme tak daleko, kam nás pustí asfalt – až k závoře. Auto zůstává stát a my pokračujeme pěšky. Procházíme areálem a před námi se nečekaně otevírá obrovská proláklina. Teda… louka? Dá se to tak nazvat, ale jen do chvíle, než si uvědomíte kontext. Za normálních okolností by se tu leskla hladina přehrady. „K řece to máme tak dvacet metrů, Vltava teče tady v původním korytě,“ hlásím kamarádovi a společně scházíme dolů na dno, které ještě nestihlo zcela vyschnout. Půda je měkká. Našlapujeme opatrně, ale kupředu to jde rychle. Brzy už stojíme na prvních balvanech pod skalním masivem, na jehož vrcholu bdí památný kříž. Zatímco kamarád volí snazší trasu a sedá si do ticha pod skalku k rozjímání, já beru výzvu s nadhledem a šplhám přímou cestou až nahoru. Nakonec to jde snáz, než se zpod skály zdálo.
Kříž se dnes vypíná vysoko na skále, jinak bývá hladina takřka až pod ním
Stojím u kříže a rozhlížím se kolem. Pohled dolů bere dech. Vltava si dole líně a svobodně razí cestu svým prastarým korytem a všude kolem se rozprostírá rozlehlá zelená planina. Všechno by bylo idylické, dokonalé a klidné, kdyby… Kdyby tu kdysi nestála vesnice Horní Lipovsko, která musela ustoupit budování Orlické přehrady. Ta obrovská zelená louka, po které jsme před chvílí kráčeli, je ve skutečnosti dnem přehradního jezera. Voda by běžně sahala až sem – takřka k podstavci kříže. Právě v takových chvílích člověk naplno procítí obrovský kontrast mezi historií a přítomností a uvědomí si, kolik vody české krajině vlastně schází.
Panoramatický pohled na kříž a řeku
Netrvalo dlouho a kamarád vylezl za mnou. Chvíli mlčky pozorujeme krajinu, pátráme očima po skrytých základech starých stavení a hlavně řešíme, kudy ven. Zvolili jsme klasickou cestu nejmenšího odporu: vydat se ještě o kus výše, prokličkovat do lesa, držet se jihu a prostě se nějak probojovat zpět k autu. I to k těmto toulkám neodmyslitelně patří – trocha dobrodružství, divočiny a zanechání stop v krajině, která na chvíli odhalila své nejhlubší tajemství.
-----
