Hlavní obsah

Za hrady, které zmizely. Den plný zapomenutých míst a malých dobrodružství

Foto: Jiří Suchomel

To, že je Česká republika zemí hradů a zámků, není třeba zmiňovat. Dnes se ale podíváme na ta místa, která takřka zmizela a skoro se na ně zapomnělo.

Článek

Kožlany jsou malé městečko na pomezí Středočeského a Plzeňského kraje, které je známé spíše jako rodiště prezidenta Dr. Edvarda Beneše. To, že tu stával i hrad, se ví jen málo. Odbočujeme z hlavní silnice na cestičku vedoucí kolem zahrádek do lesa a hned na okraji parkujeme. Ukazuji na kopec nad námi. Právě tam se totiž chystáme – na místo, kde stál hrad Angerbach.

Vyrážíme k lesu a po pár metrech narážíme na informační panel věnovaný právě hradu. Za ním velmi strmě stoupá pěšina vzhůru. Dáváme se do výstupu, kamarád se na mě ohlédne a povídá: „Ta cesta dolů bude hodně zábavná.“ Stojí to ale za to. Dostali jsme se nahoru a před námi se rýsují dva „hrbolky“ – bývalé předhradí a jádro hradu. Scházíme do příkopu a vybíháme na vršek, kde ukazuji zbytky podezdívky. Těchto pár kamenů tu leží už bezmála 800 let. Angerbach sice není místem, kam by mířily davy turistů nebo kde by člověk žasl nad monumentální architekturou – vlastně tu skoro nic není, a přesto je tu toho strašně moc. Stojí tu drobná lavička, tak si na chvilku sedáme, rozhlížíme se a představujeme si, jak to tady mohlo vypadat, kudy vedla cesta nebo kde stála hlavní budova.

Foto: Jiří Suchomel

Zdivo podezdívky…Krom valů a příkopů jediný pozůstatek hradu Angerbach

Dost ale bylo snění, čeká nás to horší – sestup. Našli jsme sice jakousi pěšinu, po chvilce jsme ale zjistili, že nás vede úplně jinam, než potřebujeme. Inu, zbývá jediné: kolmo dolů! Hezky pomalu, kličkovat mezi stromy a modlit se, aby neujela noha a člověk nebyl dole rychleji, než by si přál. Co si budeme povídat, bylo to zajímavé, ale sestup jsme nakonec zvládli bez následků. Sedáme do auta a pokračujeme k další hradní zřícenině.

Přes Kralovice a Plasy dojíždíme do obce Dolní Bělá. Uličkami se dostaneme na malé prostranství před přírodním divadlem, což už je vlastně samotný areál hradu. Parkujeme a vyrážíme. Kamarád ukazuje na terénní vlny a torza zdí, ke kterým hned míříme. Tyto zbytky jsou pozůstatkem čelní hradby a kromě příkopů a valů je to také to jediné, co se z hradu dochovalo. Na nejvyšším místě je vybudovaná vyhlídka na obec. Stejně jako Angerbach je i Dolní Bělá velmi starého založení. Komplex ještě stihl projít renesanční přestavbou, pak ale přišel zánik. Rozhlížíme se po okolí – místo vůbec nepůsobí neutěšeně. Působí zde totiž spolek, který o areál pečuje, pořádá brigády a různé kulturní akce. Je dobře, že i když se z památky dochovalo minimum, najdou se lidé, kterým její osud není lhostejný a snaží se ji zachránit a oživit.

Foto: Jiří Suchomel

Dochované zbytky čelní zdi hradu v Dolní Bělé

Vracíme se zpět k autu. Čekají nás ještě dva hrady, respektive místa, kde kdysi stály. Oba jsou zcela zapomenuté a kromě místních či znalců o nich téměř nikdo neví.

Za prvním z nich nemusíme daleko. Kousek od Dolní Bělé leží ves Vrtbo, kde stával hrad Vrtba. Jedeme podle mapy na konec obce, až kam nás cesta pustí, a parkujeme hned u informační cedule. Kamarád se ptá, jak je to ještě daleko, a dostává odpověď, že hned za tou cedulí. A taky že ano. Vyběhneme kopeček a před námi se náhle otevře pohled na opravdu mohutný příkop, který obkružuje hradní návrší. Koukáme na to s otevřenou pusou – tohle jsme nečekali. Přijet o tři měsíce později, přes bujnou vegetaci bychom toho moc neviděli. Nacházíme místo, kudy sejít do příkopu a následně vystoupat na samotné návrší. Tady to ale bude rychlé. Nic tu nezůstalo, jen drobné prohlubně naznačují, že právě zde kdysi něco stálo. I tohle zapomenuté místo ale patří k naší historii.

Foto: Jiří Suchomel

Pohled na jádro hradu Vrtba s příkopem

Jak už to tak bývá, míříme zpět k autu a vyrážíme k poslednímu cíli. V okolí je tedy ještě zřícenina hradu Podmokly, tu se nám ale nějak povedlo vynechat, takže si ji necháme na jindy. Jedeme do Všerub a stoupáme k dominantnímu kostelu sv. Martina obklopenému hřbitovem. Parkujeme na prostranství před ním a vydáváme se kolem hřbitovní zdi. Cesta na úrovni kostela končí. Kamarád se na mě tázavě podívá a ptá se, kde že je ten hrad. „Tady máš předhradí,“ ukazuji na kostel za námi a následně mávnu rukou k prostranství pod námi se slovy: „A támhle byl hrad.“ Tady se skutečně nezachovalo vůbec nic. Nebylo to však proto, že by byl hrad cíleně srovnán se zemí, ale kvůli pozdějšímu lámání kamene, které celý areál proměnilo v naprosto nečitelný terén.

Foto: Jiří Suchomel

Na tomto prostoru stával hrad Všeruby

Z některých hradů zůstaly mohutné zdi a vysoké věže. Z jiných jen pár kamenů, valů a příkopů, které v létě snadno pohltí tráva a křoví. Přesto jsme za jediný den navštívili čtyři místa, kde se před staletími psaly dějiny svého kraje. A možná právě proto stojí za to je hledat. Dokud je ještě co najít. A zároveň i v dnešní uspěchané době zažít drobné dobrodružství při hledání neznámého místa.

-----

Více mých fotografií výše zmíněných míst

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz