Článek
Projíždíme obcí Doubravka, respektive jí prokličkujeme až k cestě, která nás dovede k letnímu táboru jménem Jiskra. Stavíme před vjezdem do areálu, vyměníme si pohledy a raději se otáčíme a parkujeme o kousek dál. Bereme batohy a vyrážíme.
Blížíme se k jezu
Projdeme kolem tábora a hned se noříme do lesa. K řece to má být – překvapivě – takřka rovně. Ale co se nestalo… Cesta prostě zmizela. Kamarád se na mě podíval a povídá: „Tak kde je nějaká cesta dolů?“ Podívám se na něj trochu vyjeveně a se smíchem vysvětluju, že tady už začíná vodní hladina a že jestli chce cestu, tak si ji bude muset vytvořit. No jo, zvolili jsme špatný břeh…
Rejsíkovský jez
Noříme se do travin, které jsou místy vysoké nad kolena, a zdoláváme prudký svah. Nakonec se nám podařilo propracovat až k řece a před námi se konečně objevil Rejsíkovský jez. Měkká zemina se mezitím proměnila v kamenitý terén. Právě tento jez je dnes jedinou připomínkou mlýna, který zde stál už od 17. století. Docházíme až k němu – páni, to je hukot! Vltava tu mocně proudí ve svém korytu a je radost na ni pohledět. Říkám si, jaká je vlastně škoda, že za běžného stavu je tohle místo zcela pod vodou.
Skalní kaple nedaleko jezu
Kousek odtud už ale vyhlížím náš další cíl – zbytky skalní kaple. Dojdeme k ní a z břehu na ni zíráme. Je sice vidět, že své nejlepší časy má za sebou, ale kouzlo to má neskutečné. Chvíli pozoruji kapli a pak se rozhlížím kolem sebe. Pominu-li občasné vodáky, není tu živá duše. Člověk si dokonale vychutnává ten klid a šumění řeky bez jakýchkoliv davů turistů.
Jaké příběhy asi pamatuje?
Vracíme se od kaple zpět k jezu, ještě chvíli ho sledujeme a pak už vyrážíme na cestu k autu. A jak jinak než pěkně zostra kolmo do kopce…
----
