Článek
Už dlouho jsem si říkal, že bych chtěl na Milešovce přespat a zachytit zde západ i východ slunce. Příležitost se naskytla v září 2025. Sbalil jsem si věci, nasedl na vlak a vyrazil do Lovosic, odkud jsem pokračoval autobusem do Milešova.
Byly čtyři hodiny odpoledne, když jsem vystoupil z autobusu, a přede mnou už byl jen výstup na „královnu Českého středohoří“. S krosnou a spacákem na zádech jsem se vydal vzhůru. Do západu slunce zbývaly přibližně dvě hodiny, a tak nebylo kam spěchat. Milešovka je majestátní hora a výstup na její vrchol rozhodně není jednoduchý. Šel jsem pomalu, vychutnával si okolní krajinu a po dvou hodinách dorazil na vrchol.
Po krátkém odpočinku jsem se šel podívat do útulny, kde jsem měl strávit noc. Byla to klasická horská útulna: dvě palandy, stůl, několik židlí a především střecha nad hlavou. Vzal jsem si fotoaparát a zamířil pod observatoř na vyhlídku, odkud jsem chtěl sledovat západ slunce.
Slunce se pomalu uchyluje ke spánku
Byl nádherný. Člověk mohl pozorovat, jak se stíny kopců postupně prodlužují a krajina pomalu utichá. Je nádherné hledět do kraje. Hazmburk, Košťálov, Skalka, Oltářík… Kdysi majestátní hrady, dnes snad ještě majestátnější zříceniny, na které se teď dívám z výšky. Stejně působí i okolní vrchy, rozeseté po krajině jako drahokamy vysypané z náhrdelníku. Do údolí pode mnou se začínala vkrádat tma a já si vychutnával poslední zbytky slunečních paprsků. Naposledy jsem se rozhlédl po kraji a poté se vydal připravit na noc.
České středohoří je velmi zajímavá krajina
Noc proběhla přesně tak, jak jsem očekával. Moc jsem toho nenaspal, protože jsem se na východ slunce opravdu těšil. Dá se tedy říct, že jsem spánek spíše přetrpěl 😊. Těsně před svítáním jsem se sbalil a vyrazil na vyhlídku pod chatou.
Hra barev nad Lovošem
Bylo velmi zajímavé sledovat pomalu se probouzející krajinu. Lovosice, Litoměřice… vše bylo ještě zahaleno tmou a sem tam se objevila světla projíždějících aut. Z vyhlídky bylo díky mlze krásně patrné, kudy protéká řeka Labe. Ani jsem se nenadál a nad obzorem se začalo objevovat slunce, které postupně projasňovalo krajinu.
Pod mlhou se ukrývá řeka Labe
Začínal nový den a v místech, kde ještě před chvílí panovalo naprosté ticho, se ozývalo první ptačí cvrlikání. S klidem jsem to vše pozoroval a byl rád, že jsem se odhodlal vyrazit právě na konci září. Celou Milešovku jsem měl jen pro sebe. Když slunce vystoupilo nad obzor, nastal čas se pomalu rozloučit s „Královnou“ a vydat se zpět domů.
