Článek
Píseň Nej nej nej patří k těm vzácným kouskům, které i po více než šedesáti letech dokážou okamžitě vykouzlit atmosféru určité doby. Píše se rok 1963 a v tehdejším Československu se začínají dít věci. Politické ledy pomalu tají, v kinech se objevují odvážnější filmy a v rádiu zní hudba, která už není jen budovatelská, ale konečně taky trochu hravá a moderní.
Přesně do tohoto světa vtrhli Josef Zíma a Pavlína Filipovská se svým duetem, který nahráli 28. března 1963 v pražském studiu na Strahově. Za doprovodu orchestru Karla Vlacha a sboru Lubomíra Pánka vznikl hit, který se stal doslova hymnou tehdejších dospívajících.
Autorský tým, který za skladbou stál, odvedl skvělou práci. Hudbu složil Zdeněk Marat, který měl neuvěřitelný dar pro chytlavé melodie, což později potvrdil stovkami dalších písní i hudbou k filmové trilogii „o Básnících“. Text napsali Miroslav Zikán a Jindřich Zpěvák a byl to na svou dobu malý zázrak civilnosti.
Místo frází o plnění plánu se v něm zpívalo o tom, že mladí lidé „zdrbnou kantory“, „kliďánko“ si smáčejí nosy v porci zmrzliny a řeší trable s rodiči, kteří je nechtějí „pustit z domu bez propustky“. Byl to jazyk ulice, který tehdejší mládeži okamžitě učaroval a skladbě dodal punc autenticity.
Vůbec nejzajímavějším momentem celého textu je ale pasáž, ve které se zpívá: „Ona je doslova jak Jana Brejchová, Jean Marais se mužnějc' nechová“. Tohle nebyl jen obyčejný rým. Jana Brejchová byla v roce 1963 na prvním z řady vrcholů své popularity a pro tehdejší dívky a kluky představovala nedosažitelný ideál moderní ženské krásy.
Bylo jí tehdy čerstvých třiadvacet let, ale už měla za sebou kariéru, o které se jiným jen zdálo. Před kamerou se poprvé objevila už ve třinácti letech ve filmu Olověný chléb a původně dokonce pracovala jako obyčejná písařka v podniku Laktos.
Skutečný profesní zlom u Jany Brejchové nastal v roce 1957 s dramatem Vlčí jáma, se kterým se mladá herečka dostala až na prestižní filmový festival v Benátkách. V době, kdy píseň Nej nej nej vznikala, už byla mezinárodně uznávanou ikonou. Měla za sebou fenomenální úspěch ve filmu Vyšší princip, za který získala v roce 1960 prestižní cenu v italském Locarnu, a zářila po boku Miloše Kopeckého v barvitém Baronu Prášilovi režiséra Karla Zemana.
Už tehdy se jí říkalo „česká Brigitte Bardot“ a srovnání s ní v populární písničce bylo pro každou dívku tím největším možným komplimentem. Text ji v jedné větě spojuje i s francouzským hercem Jeanem Maraisem, což jen podtrhuje fakt, že Brejchová byla vnímána jako hvězda evropského formátu.
Písnička Nej nej nej má také silnou vazbu na československou filmovou novou vlnu, konkrétně na režiséra Miloše Formana. Ten ji totiž použil ve svém slavném debutu Černý Petr z roku 1963. Píseň tam hraje jako kulisa na taneční zábavě a Forman ji využil k mistrovskému kontrastu. Zatímco z reproduktorů zní optimistický twist o nejhezčí lásce a dívkách podobných Brejchové, kamera sleduje rozpačité, trapné a neohrabané pokusy mladých hrdinů o tanec a první konverzaci.
Je to scéna plná jemné ironie, která dodnes stejně jako celý film patří k vrcholům české kinematografie šedesátých let. Zajímavou osobní tečkou je fakt, že Jana Brejchová byla v té době čerstvou exmanželkou právě Miloše Formana – jejich manželství skončilo jen rok před vznikem písně, tedy v roce 1962.
Oba interpreti, Josef Zíma a Pavlína Filipovská, byli v době nahrávání miláčky celého národa. Josef Zíma, který ještě měl do budoucího krále české dechovky na míle daleko, byl pro všechny milovaným „princem Radovanem“ z pohádky Princezna se zlatou hvězdou a pravidelně bodoval v anketě Zlatý slavík – v roce 1963 skončil pátý a o rok později už obsadil třetí místo.
Pavlína Filipovská zase do duetu vnesla živelnost a moderní šmrnc divadla Semafor, kde se proslavila kultovním hitem Včera neděle byla. Společně vytvořili dvojici, která působila naprosto přirozeně, jako by to byli sousedé odvedle, kteří si právě vyšli na rande do kina.
Píseň však nezůstala uzavřena jen v šedesátých letech. Její druhý život začal o mnoho let později díky několika zdařilým návratům. Jednou z nejzábavnějších verzí je ta od skupiny Nerez v čele se Zuzanou Navarovou, která ji živě nazpívala v roce 2001 stylem a capella, tedy bez hudebních nástrojů, a zařadila ji na stejnojmenné výběrové album hitů.
Další vlnu popularity přinesl filmový a divadelní muzikál Rebelové, kde se původní nahrávka Josefa Zímy a Pavlíny Filipovské stala jedním z hlavních symbolů nostalgického vzpomínání na „zlatá šedesátá“.
Dodejme ještě, že Nej nej nej byla sice první, ale ne poslední českou písničkou, ve které se jméno Jany Brejchové coby sex symbolu objevilo. V roce 2021 si na ni vzpomněl také český rockový zpěvák Vladimír Mišík ve své mile nostalgické písni Šedesátá léta z alba Noční obraz.
Poslední sloka písničky zní „Janu Brejchovou jsem okouzlen sledoval/V pološeru krásných kin/Tak už to chodí, svět zdá se bezvadnej/Jen když to chceš i ty“ a v pozadí hlasu české rockové legendy pobrukuje americký gospelový sbor Blind Boys of Alabama, šestinásobní držitelé ceny Grammy…
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Z%C3%ADma
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavl%C3%ADna_Filipovsk%C3%A1
https://www.csfd.cz/tvurce/1107-jana-brejchova/prehled/
https://www.csmusic.sk/song-85070-nej-nej-nej
https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_p%C3%ADsn%C3%AD_Josefa_Z%C3%ADmy
https://www.youtube.com/watch?v=fqY6buVNRRk
https://plzen.rozhlas.cz/vladimir-misik-sedesata-leta-8695725
