Článek
Některé ženy se i v zaměstnání vyzývavě oblékají, věnují stovky hodin tomu, aby svým zevnějškem působily na své okolí, zejména na muže. Uměle vytvářejí nepravdivý dojem vlastní atraktivity. Vysílají kolem sebe zejména směrem k mužům fake news o svém zevnějšku. Používají parfémy, chemikálie, jejichž působení není závislé na vůli a není možné se mu zabránit. Vytvářejí tvarové a barevné iluze. Za účelem působení na muže dokonce podstupují i chirurgické zákroky.
Jde o činnost prováděnou se zjevným úmyslem ovlivňovat muže, kterou jinak nelze na pracovišti odůvodnit. Výjimkou jsou např. modelky u kterých je to odůvodnitelné. Vytvářejí tím pro muže zneklidňující prostředí, vyvolávají v nich trvalou frustraci, pocity méněcennosti, působí jim psychické utrpení, trýzeň, mnohdy i poruchy spánku. Toho potom využívají ke získání profesních a konkurenčních výhod.
Většině mužů tím tyto spolupracovnice působí nepřekonatelné potíže[1]. Muži často nemohou ovládnout nenadálou erekci. U mnoha mužů touto činností vyvolávají dojem, že v zaměstnání i mimo pracoviště je pro ně krásná žena nedostupná. V mnoha případech to má pro muže psychické následky na celý život, mívají deprese a jen obtížně se postupně učí těmto nepravdivým podnětům odolávat. V zaměstnání tím tyto ženy mužům znemožňují pracovat s maximálním úsilím a efektivitou.
Rovnoprávné postavení mužů a žen znamená, že v této oblasti dostanou muži možnost upozornit na problémy, které jim ženy působí, že bude ustanoven funkční mechanismus, jak si na takové počínání žen stěžovat a jak dosáhnout nápravy, aby ženy nepoužívaly klamavé prostředky jak v oblasti líčení a účesu, tak ve sféře oblékání přinejmenším v zaměstnání.
Pro muže vytvářejí ženy systematicky na pracovišti nevhodné zneklidňující prostředí, které u mužů nesporně ovlivňuje jejich výkon při plnění povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů[2].
S odvoláním na OSŘ[3] musí i v této oblasti platit tzv. obrácené důkazní břemeno, že tedy žena bude muset dokazovat, že nepoužila klamavé prostředky ke zvýšení vlastní atraktivity a k působení na muže.
Příslušnicím ženského pohlaví dlouhodobé, systematické a úmyslné vytváření nepravdivého dojmu atraktivity poskytuje neopodstatněné výhody. Proto má mít muž právo domáhat se, aby bylo upuštěno od tohoto porušování jeho práv, aby byly odstraněny následky takového jednání a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
V české legislativě jsou zvířata podstatně lépe chráněna proti týrání, než muži[4]. V nutných případech proto musí existovat možnost úředního zákazu líčení.
Ženy o mužích často používají znevažující výroky typu „Myslí je na jedno“ (ať už má jít o pivo nebo o sex), „Jde mu jen o postel“, „To chlapi nepochopí“, „Chlapi nepláčou“, „Chlapi nebrečej!“, „Nebul, jsi chlap!“, „Jsi chlap, tak si musíš poradit!“, „Ty vole, nejsi snad ženská, abys fňukal!“, „Chlapi jsou jen bábovky.“ Je proto nutné zajistit pro takové případy sankce, jde o zjevnou diskriminaci[5].
Násilí na mužích provádějí ženy nejen formou fyzického napadení, ale mnohem častěji formou psychického týrání[6]. Většina týraných mužů za své problémy stydí, připadají si neschopní, mají v důsledku toho nízké sebevědomí, a ani se násilí nesnaží někde ohlásit, protože mají pocit, že by jim stejně nikdo neuvěřil.
Je tedy nutné vyčlenit na pomoc mužům stejnou částku, jaká se využívá na podporu žen, a protože byl doposud tento druh domácího násilí doposud zcela ignorován, je nutné zcela od základu vybudovat potřebnou infrastrukturu. Zejména je nutné vyčlenit finanční prostředky pro nevládní organizace a občanskou společnost a musí mít stejnou podporu, jako obdobné instituce pro ženy.
Podobně, jako to požaduje Istanbulská úmluva, musí stát „přijmout nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování mužů a žen za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí“, které jsou založené na myšlence méněcennosti mužů nebo stereotypním pojímání rolí mužů a žen.
V rámci rovnoprávnosti je logickým důsledkem, že musí být stanoveny kvóty nejen na atraktivní pracovní pozice, ale i na ty, které nikdo nechce dělat. Je tedy nezbytné stanovit povinné procentní zastoupení žen v profesích jako například pracovnice ručního čištění kanalizačních stok, popelářka, svářečka, slévačka, sklářka, všechny hornické profese a mnoho dalších. Není absolutně žádný důvod, aby tyto profese vykonávali pouze muži.
V úvahu je nutné vzít i vyjádření Marie Sedláčkové, která správně upozorňuje na to, že jsou ženy neproporciálně zastoupeny například mezi bezdomovci, a že by proto měly být stanoveny povinné kvóty, aby počet bezdomovkyň a bezdomovců odpovídal genderově vyváženému poměru.
Zároveň je zřetelné, že soudy desítky let svěřují děti převážně do péče matek, proto je nezbytné, aby byly soudům stanoveny kvóty, podle kterých bude poměr vyrovnaný přesně půl na půl. Jakákoli nevyváženost musí být považována za diskriminaci.
Mnohé ženy často tvrdí, že muži neumí mluvit o svých pocitech, že jsou pomalejší v rozhodování. Je však třeba respektovat potřebu mužů být po určitý čas sami, mít garantované ticho k přemýšlení. Nejenom že si potřebují vyčistit hlavu, potřebují uvážit všechny důsledky do budoucna bez vlivu emocí, potřebují posoudit principy rovnováhy, potřebují každé rozhodnutí zasadit do systému priorit, musí vzít v úvahu rizika, včetně rizika intrik, pomluv a závisti, potřebují autenticky vnímat přítomnost, potřebují vyvážit nutnost plánování s autentičností jednání. Je nezbytné zajisti mužům svobodný prostor k rozhodování a to i v rámci jejich pracovní doby.
Samozřejmě je nutné začlenit především do výchovy dívek a žen takové programy, aby aktivně přispívaly k předcházení stereotypního vnímání rolí mužů a žen a všech forem násilí na mužích.
Z výše uvedeného vyplývá, že je naprosto nezbytné, pokud nedostaneme rozum, aby byla v Radě Evropy schválena Úmluva o prevenci a potírání násilí na mužích, která problematické oblasti upraví na mezinárodní úrovni.
- - - - -
[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, bod 16: „Bolestí je subjektivní nepříjemný pocit spojený s poruchou běžného fungování fyziologických procesů či psychiky člověka (duševní strádání), přičemž běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu se považují za součást této bolesti.“
[2]Zákon 65 /1965 Sb., zákoník práce, §1 odst. 9: Sexuálním obtěžováním se rozumí jednání sexuální povahy v jakékoliv formě, které je dotčeným zaměstnancem oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí, které ovlivní výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů.
[3]Zákon 99/1963 Sb., občanský soudní řád, § 133a): Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci
a) na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim, povolání, podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti včetně přístupu k nim, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství a činnosti v profesních komorách,
b) na základě rasového nebo etnického původu při poskytování zdravotní a sociální péče, v přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, přístupu k bydlení, členství ve spolcích a jiných zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb, nebo
c) na základě pohlaví při přístupu ke zboží a službám,
je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.
[4] Zákon č. 246/1992 Sb. Zákon České národní rady na ochranu zvířat proti týrání § 4: „(1) Za týrání se považuje
a) nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly,
k) vyvolávat bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy.
[5] Mezinárodní pakt Mezinárodní pakt o občanských a politických právech: Čl. 20 odst. 2.: „Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.“
[6] Výzkumy dospěly ke zjištění, že ženy jsou iniciátory jednostranného i vzájemného násilí přibližně v polovině případů.
