Článek
Učitelská veřejnost je znepokojena, žáci a studenti využívají schopností umělé inteligence vypracovat za ně domácí úkoly nebo písemné práce ve škole.
Je jasné, že znalosti a dovednosti žáka lze snadno ověřit individuálním přezkoušením, ale to je spousta práce.
Jenže právě potřeba individuální péče a doprovodu zkušenějšího dospělého při řešení konkrétních problémů a společné hledání odpovědí je tím hlavním, co příroda v podobě zvídavosti a hravosti vložila do vyvíjejících se bytostí. A dala to za úkol dospělejší generaci. To hlavní a první, co potřebují, je individuální součinnost. Ale tváří v tvář chytré technice se mění pedagogické zadání.
Školy se pokoušely po staletí nacpat studentům do hlavy odpovědi na otázky, které si nekladou. Spoléhaly při tom na mechanické procvičování. Absolventi ve většině případů tyto odpovědi rychle zapomínají. Asi proto, že lidská psychika považuje odpovědi na neexistující otázky za nadbytečné.
Koncept natlouct dětem do hlavy co nejvíce informací měl jakési odůvodnění ve světě, v němž panoval nedostatek informací. Před vynálezem knihtisku bylo extrémně obtížné efektivně se dostat ke znalostem a zkušenostem, protože knihy byl vzácné. A platilo to v nějaké míře až do konce dvacátého století.
Jenže dnes mladá generace vyrůstá v prostředí, kde je nadbytek informací. Část z nich jsou nesmysly, nebo dokonce nepravdy. Potýkají se s úplně opačným problémem: Jak se zbavit redundantních informací, jak vyloučit hlouposti. Podle čeho poznám, která informace je relevantní a kterou nepotřebuji? Jedině podle toho, zda informace poskytuje odpověď na nějakou důležitou otázku.
Kdysi na matfyzu nám studentům kterýsi profesor vykládal, že ve vědě je nejdůležitější správně formulovat otázku. „Když položíte správnou otázku, už máte polovinu řešení.“
Mladá generace bude v příštích desetiletích zcela jistě používat umělou inteligenci. Dokonce se dá předpovědět, že jen ten, kdo se naučí používat umělou inteligenci, bude úspěšný.
Umělá inteligence je ovšem líná podobně jako člověk, když nemusí, nedělá nic. Pracuje zatím jen tehdy, když dostane otázku, když má nějaké zadání.
Moderní školství bude muset opustit koncept „nucených prací“ z předminulého století, který se pokouší vyrýt do hlavy informace a bude se muset orientovat na otázky. Absolventi budou muset klást správné otázky. Zatímco odpovědi se zapomínají, dobré otázky zůstávají. Dobrá filosofická nebo teologická otázka člověka doprovází celý život.
Co kdyby se celé vzdělávání zaměřilo na to, aby studenti vymysleli správnou otázku. Kdyby dostali za domácí úkol například zadání: „Vymysli otázku, na kterou umělá inteligence odpoví uvedením pouze dvou jmen v tomto pořadí: Ernest Hemingway a Jan Ámos Komenský. Zapiš všechna i neúspěšná zadání otázky, která jsi AI položil, abys dostal požadovanou odpověď.“
Postupný vývoj otázek, které musí student vymyslet, aby vyřešil zadání, přesně dokumentuje způsob jeho myšlení, úroveň jeho pochopení problému, jeho schopnost rozlišovat důležité od nedůležitého. Nedá se opisovat, je nemožné, aby dva studenti položili stejné otázky ve stejném pořadí. A každý student musí být schopen vysvětlit, jak přemýšlel mezi čtvrtou a pátou neúspěšnou otázkou.
Dovedu si představit, že při řešení uvedené úlohy se student musí dost podrobně seznámit s osobností Hemingwaye a s literaturou dvacátého století, a zároveň musí prostudovat třicetiletou válku.
Šikovný pedagog jistě zaúkoluje umělou inteligenci, aby prozkoumala sady otázek, které každý žák vymyslel, ušetří mu to tu práci, které se bojí.
Zatím to nikdo netestoval, ale očekával bych, že schopnosti ptát se se nezapomínají. A pravděpodobně si student bude mnohem lépe pamatovat informace získané při řešení zadání.
